Je jistě velmi pozitivní, že se v naší době rozvířila debata o osudu Židů za nacismu a o vině jednotlivých národů, různých skupin v nich, a zvláště křesťanů. V rozličné hloubce a zevrubnosti se odhalují provinění, zjišťují se zanedbání a pronáší se vyznání vin. Široce založená diskuse – spíš polemika – probíhá už třetím rokem v českém evangelickém prostředí. Uvádějí se otřesná fakta, vyslovují se vyhrocená obvinění, požaduje se odhalení a odmítnutí všech antisemitských prvků v církvi i ve společnosti.
Je vždy znovu útěšné, setkáme-li se také se svědectvím lidskosti, soucitu a statečnosti, které šly až do krajnosti rizika, nebezpečí a oběti. Jako zázrak nám připadá, že v okupovaných zemích se vyskytly akce k ukrývání a podpoře Židů, kteří nějakým způsobem unikli transportům do táborů smrti. Zřejmě nejvíc se podařilo vykonat Holanďanům, kteří organizovali záchranné akce skoro po způsobu generálního štábu. Počet zachráněných se udává číslem 35 000. Při vyzrazení pykaly těžce obě strany. V menším měřítku i v jiných zemích bylo vykonáno velké dílo a byly přineseny mnohé oběti. Jestliže fakt sám a každý jednotlivý případ nám připadá jako zázrak, pak o něm musíme mluvit o to více, když přeneseme zrak do samého středu dění. V Německé říši, s nepřehledným množstvím nadšených či zfanatizovaných přívrženců nacismu, s nevyčerpatelnými zdroji ochotných vykonavatelů nejhroznějších zločinů v SA, SS, v Gestapu, policii, ba porůznu i ve vojsku, s udavači na každém kroku by se mohlo zdát nemyslitelným něco pro pronásledované udělat. A přece tam v skrytu přežilo tuto dobu mnoho tisíc štvanců. Pro statistiku je to málo, pro konkrétní představu dění je to neuvěřitelně mnoho. Nad všemi spravedlivými zní moudré židovské úsloví: „Kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celé lidstvo.“ Vysoko nutno pozvednout i symbolický význam pomocných akcí: postavit protiklad proti nelidskosti, jež tolika bytostem odepřela hodnotu lidství, proti krutosti, jež se cítila oprávněna prosadit své cíle jakýmikoli prostředky; postavit proti šílené ideologii střízlivý rozum a pocit odpovědnosti, bez nichž ztrácíme či zapíráme samu podstatu svého lidství.
Účinně pomáhat nemohl jednotlivec sám. Bylo zapotřebí celé sítě, ovšem improvizované, vždy znovu oslabované a namáhavě doplňované. Jedna taková síť byla vytvořena v evangelické církvi. To je skutečnost málo známá. S příchodem nacismu v církvi došlo k určitému rozdělení. Někteří faráři i členové si zprvu slibovali mnoho dobrého od hnutí, jež považovali především za nacionálně a sociálně zaměřené. Zvolna poznávali svůj omyl či zaslepenost, ale mezitím získal režim všechnu moc a pronikl všechny oblasti života; od vypuknutí války bylo stále více mužů odváděno do armády, takže už ani nebylo možno organizovat převratné změny. Jiný směr se soustředil na horlivou práci v službě evangelia a snažil se zachovat církev prostou od všech politických vlivů. Navenek se aktivně neangažoval. Třetí a nejvýznamnější část rozpoznala hned v počátcích nelidskost nacismu a protikřesťanský charakter jeho ideologie, aktivně hájila práva církve, odvažovala se v užším rámci pranýřovat zločiny režimu. Nazvala se Vyznávající církví, protože zdůrazňovala vyznání víry v Ježíše Krista jako jedinou normu života a jednání, kterou má respektovat i stát. I když neměla silnou pozici a byla odkázána jen na věrnost a statečnost svých členů, věděla, že jí bylo svěřeno představovat pravou církev ve svém národě. Když začínalo soustavné pronásledování Židů, vydala závažné a velmi působivé prohlášení, že mezi nimi a křesťany existuje duchovní blízkost na základě společného Písma svatého ve Starém Zákoně a víry v jednoho Boha, zde zjeveného. Kromě toho odmítla rasová, nacionální a jakákoli jiná hlediska, kterými měla být zdůvodněna lidská méněcennost Židů a ospravedlněna jejich likvidace. Slovem o Božím soudu nad veškerou nepravostí a činem lásky a pomoci trpícím se mělo uchovávat vědomí, „že více sluší poslouchat Boha než lidi.“ Všechna nelidskost, ale i lhostejnost a zbabělost měly být usvědčovány z nepravosti a volány k nápravě.
Jako výsledný dojem z těchto dějů v nás zůstává:
1. Kolik zlého pronásledovaní museli přežít nejen Židé, ale všichni zotročení, degradovaní, deptaní. Jejich houževnatost byla nejen projevem vůle k životu, ale i touhy přežít pýchu a krutost těch, kdo se domnívají, že jim je vše dovoleno. Vůle k pravdě a k lidskosti převyšuje vše ostatní.
2. Ti, kdo jim pomáhali, věděli, že tím vystavují sebe i své rodiny a všechny ostatní nějak zúčastněné v případě prozrazení největšímu nebezpečí. Někteří bez váhání, jiní třeba po probdělé noci přece řekli ANO. A bylo jich nepředstavitelně mnoho. To byl a je pravý německý národ. Takových lidí si v každém národě vážíme a jsme s nimi zajedno proti všem násilníkům.
3. Dojemné a přesvědčivé je svědectví o prožívaném společenství víry ve vzájemné úctě, bez nejmenšího hnutí využít bezvýchodné situace Židů k pokusům převést je ke křesťanství. To by nebyl čin před Bohem požehnaný.
*
Příchod nacismu k moci, spojený s diktaturou pronikající všechny oblasti, nebyl je souhlasně přijímán. Odmítání se projevovalo na různých stranách. Také v německé evangelické církvi vzniklo hnutí, které se snažilo hájit svobodu víry a zastávat se lidských práv. Možnosti byly ovšem velice omezené, a když začalo soustavné pronásledování Židů jako méněcenné a nepřátelské rasy, nebylo lze proti tomu dělat nic – kromě snahy pomáhat potají jednotlivým postiženým.
Pozoruhodným dokumentem té doby je knížka Světla v temnotách, v níž německý Žid Max Krakauer líčí, jak se mu s manželkou podařilo uniknout transportu do koncentračního tábora. Téměř všichni jejich příbuzní a přátelé tam zahynuli. Oni dva se ovšem nacházeli v bezvýchodné situaci. Po několikadenním bloudění jim kdosi poradil obrátit se na evangelickou církev, jež by snad mohla něco učinit. Zprostředkovaně obdrželi adresu nenápadné sborové kanceláře. V paměti jim zůstalo láskyplné přijetí sekretářem a ujištění, že pro ně učiní, co jen bude možno. Nastalo putování od jedné fary k druhé a i po jiných bytech, neboť nikde nemohli zůstat déle než několik týdnů či jen dnů. Kontroly i udavačství byly na denním pořádku. Také brzy poznali, že není vůbec jednoduché, opatřovat pro ně přístřeší. Jednou vyjevili sekretáři obavu, že se třeba už nepodaří něco pro ně najít. Odpověď se jim vtiskla do paměti: „Vyznávající církev se vás ujala, protože Pán Bůh sám vás k nám přivedl. Nic jiného než věrnost nepřichází v úvahu.“ Později se dověděli, že je to vlastně farář, sesazený brzy po nástupu nacismu, protože spolupracoval při formování této vyznavačské skupiny a organizoval pomoc pro stovky sesazených či zatčených farářů, pro jejich rodiny i pro jiné členy církve, kteří odmítali podřídit se příkazům režimu. Několikrát už byl vzat gestapem do vazby. Právě u něho se sbíhaly nitky pomoci Židům v Berlíně, jichž bylo na tisíce.
Zhoršení nastalo se zahájením soustavných těžkých náletů na hlavní město. Zakrátko byla síť úkrytů pro Židy rozrušena, když byla zbořena spousta domů a obyvatelé byli ubytováváni v přeplněných domech zachovaných. Byl nutný přesun na sever, do Pomořan, kde též existovala záchranná síť. I tam se setkávali se srdečným přijetím a leckdy slyšeli: „Děkujeme Pánu Bohu, že můžeme pomáhat, když se v našem národě děje tolik krutosti a nespravedlnosti.“ Nedávno tam byl jeden úkryt odhalen, Židé byli odvezeni do koncentračního tábora a farář vsazen do vězení. Jiný se vrátil z vazby s poškozeným zdravím, ale i pak podporoval svou ženu ve stejné činnosti. Jednou chtěl Max Krakauer ubezpečit svého hostitele, že by v případě zatčení nikoho neprozradil. Farář mu vážně odpověděl: „Těžko slibovat. Nevím všechno o metodách gestapa, ale to co vím, mi stačí, abych se ani na vlastní statečnost nespoléhal.“
Nové události učinily nutným nadmíru obtížný přesun na jih, do Württemberska, opět do stálého nebezpečí, nad nímž se klenula duha lásky. Organizace fungovala až do příchodu spojenců. Skončilo nekonečných 800 dní, v nichž jim poskytlo úkryt 66 domácností. Nezjistitelný, ale velký byl počet lidí, kteří o nich věděli, pomáhali je živit a šatit, provázeli je na přechodu do jiných úkrytů a svým porozuměním a povzbuzováním jim dávali najevo, že zdaleka ne všichni Němci vyznávají nacismus, naopak že mnozí zachovávají nejryzejší hodnoty víry a života. Osvobození přišlo skoro současně i pro jednoho z nejobětavějších farářů, u něhož směli pobývat řadu týdnů, jako před nimi a po nich jiní. Poslední případ dopadl tragicky. Po atentátu na Hitlera se konaly zpřísněné domovní prohlídky a ukrytý židovský lékař byl objeven. Farář musel strávit celý rok v nejtvrdších podmínkách tábora. Šťastně však vše přežil. Max Krakauer shrnuje: „Nikdo nečekal odměnu, každý znal riziko. Jako milosrdní Samaritáni se snažili zmírnit utrpení těch, jejichž jediným proviněním byl židovský původ. Často jsme cítili, že jsme pro ten čas členy rodiny. Rádi jsme se účastnili bohoslužeb a chválili se svými ochránci jednoho Boha. Jeho požehnání přijdiž na všechny jemu oddané!“
*
„Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední první.“ (Marek 10,29–31) To je vysoký nárok a břímě příliš těžké, takže sami učedníci se ptají, zda to vše má smysl a jaké jsou další vyhlídky: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou. Čeho se nám dostane?“ Ježíšova odpověď je naprosto určitá: Mnohé vám nahradí společenství stejně smýšlejících a jednajících. To je jistě nepřeslechnutelný apel k solidaritě v církvi i ve světě. Ale strohá skutečnost je především: Nyní, v tomto čase vás čeká utrpení, ztráta, bolest a v přicházejícím věku život věčný – ne jako protiklad, ale jako jediný děj Boží lásky a věrnosti na zemi i na nebi.
Pohleďme na jeden příběh: Přes časovou vzdálenost, která nás dělí od 2. světové války, se podnes uvádějí otřesné případy nízkosti a nelidskosti, ale také jako z nevyčerpatelné studnice příklady věrnosti, obětí, lidskosti. Ve Švýcarsku se až v novější době připomíná policejní hejtman Paul Grüninger, který už v r. 1938 soustavně překračoval vládní zákaz vpouštět do země Židy, prchající před nacismem. Než byl po půl roce odhalen a okamžitě sesazen, zachránil život nezjistitelnému, ale asi do tisícům jdoucímu počtu lidí. Byl odsouzen k pokutě 1 013,05 Fr. Výslovně byl zbaven nároku na důchod a přes 30 let, do své smrti, žil jen skromně z podpory své rodiny a z příspěvků některých zachráněných. Úřady se nedaly pohnout ke změně svého stanoviska, ani když po válce vycházely najevo hrůzy koncentračních a vyhlazovacích táborů. Paul Grüninger byl rehabilitován až r. 1995, 40 let po konci války a 23 let po své smrti. On sám si však udržel vyrovnanou mysl a radost z toho, co se mu podařilo vykonat. Na otázku, zda něčeho lituje, odpovídal: Jenom toho, že jsem nemohl učinit víc. Láska, pravda, oběť jsou samy v sobě odměnou. Často výsledek neznáme anebo hledíme jen na bezútěšné trosky svých snah, ale platí zaslíbení evangelia: Ty věci, které se vidí, jsou časné, pomíjitelné, ale které se nevidí, jsou věčné.