Budoucnost české demokracie?
Hnutí ANO znovu boduje. Po úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny slaví napříč republikou také ve volbách komunálních. Škarohlíd řekne, že Babiš má peníze a to je všechno. Celá pravda to ovšem není. Takový Zbyněk Passer, který v Praze se svým hnutím zkusil vsadit na stejnou kartu, prohrál na celé čáře.
Pohybuju se v bublině, kde ANO nikdo nemá rád a všichni volí Stranu zelených, případně jiné svěží a sympatické subjekty. Právě sympatické subjekty složené z aktivistů a nespokojených občanů jsou (společně s ANO) vítězi letošních komunálních voleb. Koalice Vlasta, kterou jsem na Praze 10 volil zcela přesvědčen o tom, že neuspěje, získala hned po ANO nejvíc mandátů a dosavadní vládcové jedné z nejzkorumpovanějších městských částí propadli. Na Praze 7 se dějí věci ještě větší. V Brně se zadařilo (ex-)recesistům Žít Brno. Staré struktury padly (byť se jejich část prostě jen přeskupila do ANO a jinam).
V čem je problém? Ve srovnání s předvolební kampaní jsou výsledky voleb neuvěřitelně krásné a že obličeje, které se šklebily z těch nejnenávistnějších plakátů, (snad) z větší části mizí v propadlišti dějin, ve mně probouzí pocit zadostiučinění. Něco mě ale přesto zneklidňuje. Pro strany, které jsou dnes úspěšné – a to se týká všech sympatických místních hnutí stejně jako ANO – je typické, že se distancují nejen od stávající politické scény, ale mnohdy i docela explicitně od politiky jako takové. Místo „staré“ politiky, která je založena na prospěchářství, korupci a handrkování, nabízejí tato hnutí politiku „novou“: myslí to upřímně a chtějí věci řídit dobře, v zájmu občanů.
Proč by mělo být problematické chtít věci řídit dobře a v zájmu občanů? Inu, především proto, že je to tak trochu chiméra. Jistě je pravda, že na komunální úrovni nejde o velká témata celostátní nebo dokonce mezinárodní politiky. Není ale pravda, že by na všechny otázky existovala správná odpověď a odpovědi špatné. Když zastupitelé v nějaké obci rozhodnou, že se zruší azylový dům nebo nízkoprahový klub, protože nevydělává peníze – a všichni víme, že takových případů je rozhodně víc než jeden nebo dva – nedá se říct, že je to špatné rozhodnutí. Je to rozhodnutí, které je v kontextu určitého světonázoru a určité ideologie naprosto správné. Zastupitelé, kteří přiklepnou nějaké firmě předraženou zakázku, nejsou diletanti – starají se přeci o zájmy občanů, byť jsou to jiní občané než my a naši známí.
Demokracie je prostor, do kterého vstupují různí lidé se svými zájmy. Tyto zájmy jsou docela pochopitelně různé a často do sebe narážejí. Je záslužné bojovat proti hazardu, ale jsou lidé, kteří řeknou, že plošným zákazem heren obec přijde o hodně peněz, a proto to není dobrý nápad. Jsou takoví lidé nelegitimní? Rozhodně ne – nesouhlasím s nimi, ale nezbývá mi než akceptovat, že jejich názor do prostoru demokracie patří. Demokracie znamená po každých volbách hořekovat, koho jsou mí sousedé schopni volit, ale smířit se s tím, že na to mají stejné právo jako já. Politickou scénu nelze dělit na dobrou a zlou, morální a nemorální, správnou a nesprávnou. Hrozí totiž, že se chytíme do vlastní pasti a velikým obloukem skončíme u totalitního myšlení, byť jako voliči Zelených, Pirátů nebo Žít Brno.
Je zajímavé, že filosofii správné a nesprávné politiky přinesla do českého prostředí TOP 09. S nicneříkajími hesly o odpovědnosti a slušnosti – a tváří Karla Schwarzenberga coby posvátným štítem – si získala přízeň mnoha lidí, kteří třeba až o dost později zjistili, že tato strana jejich zájmy rozhodně nereprezentuje. Vtip je v tom, že odpovědnost, pravda, morálka a slušnost se v podstatě líbí každému, ale zároveň existují různé pravdy, různé morálky a různé představy o tom, co znamená slušnost a odpovědnost. Když se ukázalo, že TOP 09 je pod povrchem velkých slov docela obyčejná pravicová strana, znamenalo to i pro některé mé přátele vystřízlivění. Není také bez zajímavosti, že TOP 09 v těchto komunálních volbách v podstatě propadla. Předpokládám, že podobné vystřízlivění čeká za nějaký čas i dost voličů ANO. TOP 09 vstoupila do hry v hávu nového a „cool“ (ne) politického hnutí. Tváří v tvář ANO se dnes stylizuje do etablované a tradiční strany, k čemuž jí dopomáhá samozřejmě i to, že ODS je de facto mrtvá strana a TOP 09 tak mohla zaujmout její místo slušné pravicové strany.
Česká pirátská strana (podobně jako Strana zelených) přeci jen nezastírá, že bojuje za hodnoty, které nejsou objektivně dané a jediné správné. V tom se liší od ANO, ale tak trošku i od Žít Brno, které ve volbách podpořila. Přiznat si vlastní ideologickou zaujatost a prostou (a snad i banální) skutečnost, že co je dobré pro mě, může být pro mého souseda špatné, je pro zdravou demokracii nezbytné. Stejně nezbytné je, abychom se se sousedem vždycky nějak domluvili – ne ale, abychom si nutně mysleli totéž.