Českobratrského faráře z Kladna se obvykle ptají na to, jak se mu žije v Čechách. Redaktoři Protestanta mu ale položili otázky, jak to vypadá v jeho rodné zemi.
Pocházíš z rodiny protestantského kazatele. Jaké důvody vedly k tomu, že tě v r. 1988 poslali představitelé tehdejšího režimu do komunistického Československa?
Jak vždy říkám, je to na dlouhé vyprávění. Oficiálně platí, že Angola posílala studenty do zemí východního bloku, aby se zde vzdělávali, aby pomohli s rozvojem vlastní země. V mém případě hrál roli spor mezi mým otcem a regionální vládou na severu Angoly. Moje rodina vnímala můj odchod jako pomstu tátovi. Studovat v cizině v době, kdy v Angole zuřila občanská válka, mělo své výhody, jak mi připomíná můj brácha, aby mírnil moje rozčarování z odluky od rodiny, ale nemění to nic na tom, že se to stalo proti mé vůli i vůli rodiny. Celý příběh je dlouhý i s tragickými momenty…
Měli jste během pobytu u nás nějaké „kontrolory“? Zajímal je tvůj křesťanský původ?
Kontrolory jsem oficiálně neměl, ale nepochybuji o tom, že angolská ambasáda v Praze věděla, kdo jsem a jak jsem tady skončil. Tehdejší velvyslanec, zesnulý pan Manuel Quarta Mpunza byl z mého okresu, v době, kdy jsem žil s rodiči na venkově, byl guvernérem naší provincie. S mým otcem se spíš znal osobně. Dodnes mi nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč jsem do začátku roku 1989 trávil čas na Slovensku nicneděláním (ztratil jsem celý semestr), a tušení, proč tam jsem, nemělo ani vedení domova mládeže ve Svitu, kde jsem bydlel. Když se mi povedlo navázat kontakt s domovem, poslali mě do Prahy a následně do Pelhřimova na naléhání mého bratra. Na střední škole jsme měli studenty „stipendisty“ placené státní bezpečností Angoly, o kterých jsem neměl dobré mínění. Hned po revoluci, v roce 1989, utekli do Portugalska. V roce 2008, při návštěvě angolské ambasády v Bratislavě, mě překvapilo, když jsem v šanonu s mým jménem zahlédl fotku, jak s přáteli slavím Vánoce v Pelhřimově. Seděli jsme kolem stolu plného vánočky a typických limonád z doby komunismu. Nevím, jak se tam moje fotka dostala.
Připomeň nám, kdy a jak se v posledních 30 letech měnil režim v Angole.
Stručně: nikdy, nijak. Ale vysvětlím. Co je vlastně změna režimu? Změna vlády? Změna politiky nebo politického systému? Od nezávislosti do současnosti vládne v Angole stejná strana. Nemůžeme mluvit o změně režimu, ale o vývoji politické situace. A to uvedu „ve stručnosti“:
V 50. a 60. letech minulého století vznikla v Angole různá politická uskupení se stejným cílem – prosadit nezávislost na Portugalsku. Dokládají to i názvy tří hlavních historických stran: FNLA (Národní fronta pro osvobození Angoly), MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly), UNITA (Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly). Po ozbrojených střetech s Portugalskem došlo v roce 1974 v portugalském městě Alvor k podpisu dohody o předání moci do rukou Angolanů. Vznikl jízdní řád: přechodná vláda, volby, vyhlášení nezávislosti. K tomu mělo dojít 11. 11. 1975. Ještě před tímto termínem se dostali do Angoly Kubánci na podporu marxistů z MPLA, a MPLA vyhlásilo nezávislost jednostranně bez voleb. Vznikla Angolská lidová republika. Začala občanská válka, Angola byla zároveň napadena Jihoafrickou republikou, kde vládl režim apartheidu. V roce 1988 po prý jedné z největších tankových bitev od konce druhé světové války došlo k podpisu Newyorské dohody mezi Angolou, JAR a Kubou o odchodu Kubánců z Angoly, a Jihoafričanů z Angoly a Namibie. Tato dohoda vedla k nezávislosti Namibie na JAR v březnu roku 1990.
Další dohoda z 31. 5. mezi marxisty z MPLA a povstalci z UNITA stanovila zavedení demokracie v Angole, sloučení armád obou stran a uspořádání svobodných voleb pod záštitou OSN. První svobodné volby v roce 1992 skončily patově, k druhému kolu mezi nejsilnějšími kandidáty na prezidenta již nedošlo, protože se země vrátila k občanské válce. Změna režimu ztroskotala, dále vládla MPLA. Následovaly neúspěšné pokusy o vládu národní jednoty. V únoru roku 2002 byl zastřelen ve válce vůdce opozice Jonas Savimbi. UNITA se odzbrojila, proměnila se v ryze politickou sílu, podepsala mírovou dohodu s vládou MPLA. Přišla příležitost konsolidovat pluralitní režim. Ovšem… Další volby se konaly až v roce 2002, MPLA v nich získala ústavní většinu (70 \%). O transparentnosti těchto a dalších voleb v letech 2017 a 2022 se dá úspěšně pochybovat. Politický režim charakterizovaný prezidentským systémem zůstává nezměněn. MPLA v čele se svým předsedou, který je zároveň prezidentem země kontroluje všechny státní instituce, dělba moci prakticky neexistuje. Nespokojenost lidí roste, intelektuálové i dezertéři z vládní strany jsou v pozoru, aktivisté a influenceři bijí na poplach. Obávám se, že pokud nedojde ke změnám po dobrém, dříve či pozdě to půjde po zlém.
Jak se to nezávislými institucemi – soudy a pod.?
Neexistují nezávislé instituce. Máme systém jedné strany s trpěnou opozicí. Viz předchozí odpověď.
Projevuje se v Angole, tak jako v dalších afrických zemích vliv Číny a Ruska? V ekonomické, nebo i v politické oblasti?
Angolská zkorumpovaná elita určitě vnímá výhodu Číny v tom, že investuje do ekonomiky (bohužel půjčkami) a nenaléhá na demokratizaci ani na dodržování lidských práv, jako to dělají západní představitelé. Vsadím se, že Čína má velký zájem, aby v Angole setrvala u moci marxistická MPLA. Případná skutečná demokracie může ohrožovat její zájmy ekonomické, možná i politické.
Jaký to má dopad na rozvoj společnosti?
Myslím si, že společnost má jiné starosti. Jejím hlavním nepřítelem a původcem jejího úpadku je MPLA. Vnímám to tak, že vláda řeší sebe, lidé jsou necháni svému osudu. Toto nevládnutí bije tak do očí, že lidé nevidí nějakou Čínu a její vliv. Pokud ji vidí, vnímají to spíš jako součást problému špatné vlády MPLA.
V jaké situaci se podle tvých zkušeností nacházejí křesťané, popř. další náboženství?
V Angole je svoboda vyznání s výjimkou islámu, který je zákonem zakázán s argumentem, že není kompatibilní s naší kulturou. Situace dalších náboženství včetně křesťanství je nepřehledná. Angola nutně potřebuje definovat, co je a není náboženstvím, co je a není křesťanstvím. Ze stany státu chybí kontrola náboženských hnutí včetně křesťanských církví. Vzniká tam mnoho církví spíš jako kšeft. Na každém rohu je nějaký kostel samozvaných kazatelů, proroků, apoštolů atd. Obávám se, že neexistuje zákon, který by jejich činnost reguloval. Určitou degradaci pozoruji i u některých historických církví, např. u baptistů (už nějakou dobu uvažuji o tom, že napíšu otevřený dopis generálnímu tajemníkovi Evangelické baptistické církve v Angole – mé původní církve).
Uznávaní představitelé některých církví (římskokatolické, reformované, baptistické, tokuismu) často vystupují proti vládě. Mnozí z nich v posledních volbách otevřeně podpořili opozici a apelovali na politické změny. Vláda se k nim chová arogantně. Někteří duchovní představitelé jsou vládou korumpováni, koupeni.
Jakou roli hrají církve v angolské společnosti? Suplují např. do určité míry sociální systém?
Role církve se různí. Někdo protestuje, jiný kolaboruje s vládou, další vykořisťuje naivní věřící. Jsou i tací, kteří suplují neexistující nebo selektivní sociální systém.
Vytvářela se v Angole specifická forma teologie osvobození?
Ne, nevím o tom, že by existovala v Angole jakákoliv forma teologie osvobození. Existuje spíše forma teologie prosperity, která je nástrojem vykořisťování naivních a méně vzdělaných křesťanů.
Využíváš některé angolské církevní prvky (zvyky, liturgie) ve svém sboru?
Nevyužívám. Některé zvyky by byly zde spíš revoluční, jsou spjaté s kulturou a mentalitou. Např. u nás je zvykem stát při zpěvu, a případně tancovat. Zkuste to např. na píseň „Radujme se vždy společně…“ Píseň vzývá k radosti, ale melodie je téměř uspávající.
Jak se Angola vypořádávala s covidem?
Poměrně dobře, vláda zpočátku uzavřela hranice, zamezila cestování, zpřísnila kontroly, ale zřejmě pomohly i jiné faktory jako teplo, omezené možnosti cestování (běžný Angolan nepřijde jen tak do styku s cizinou).
Jeden z mých bývalých spolubydlících mi říkal, že život v jeho rodné zemi Zambii je jednoduchý. Když máš hlad, můžeš si utrhnout ovoce na stromě. Když matka vyžene dítě za trest na noc z domu, lehne si venku na zem a není mu zima. Je v něčem život v Angole jednodušší než v ČR?
Jsem si téměř jist, že to říkal s určitou nadsázkou. Stromy nevydávají ovoce celoročně, a nerostou všude. Je pravda, že když jsem žil v Angole na venkově, poznal jsem, že každé roční období přináší něco, z čeho jsme mohli žít (ovoce, houby, cikády…). Ale jak váš spolubydlící vysvětloval, že v Africe lidé trpí i umírají hladem? Zambie není výjimkou. Je to ideální stav, ale realita je jiná. V současnosti do toho mluví i globální oteplování…
Když vidím, jak popisuješ současnou politickou situaci v Angole, napadá mě otázka, zda jsou Angolané stále hrdí na to, že si vydobyli nezávislost. Neobjevuje se paradoxně v některých kruzích nostalgie po portugalské nadvládě podobně jako u nás nostalgie po komunismu?
Z mého pohledu si Angolané nevydobyli nezávislost, tudíž nemají za co být hrdí. Přísně vzato, v Angole nedošlo k získání nezávislosti, nýbrž k uzurpace moci marxisty, kteří vyměnili kolonizaci za diktaturu proletariátu. A není snadné je sesadit, jelikož za ta léta stihli budovat a konsolidovat systém kontroly všech státních institucí. To jim pomáhá přežit v domnělé demokracii, kdy volby fakticky probíhají, ale vše je nastaveno tak, aby se vyhlásili za vítěze, i když nevyhrávají. Všichni to vidí a vědí, ale nikdo není schopen s tím něco dělat. Opoziční strana UNITA založená před nezávislostí má vizionářský a pro Angolu trefný název – Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly. Angolská elita krade naše bohatství a investuje více v cizině než v Angole. A ta cizina, která z toho těží – včetně Portugalska, se stává spolupachatelem, spolutvůrcem angolské tragédie. To je jedna stránka věcí.
Druhá stránka je portugalská kolonie. Známe podmínky Angolanů, v čem žili, jak žili pod vládou Portugalska? To je neuvěřitelný mýtus, že se Africe vedlo lépe v éře kolonizace. Školy, nemocnice, a mnoho jiných instituci sloužily hlavně kolonizátorům než domorodcům. Diskriminace byla okatá, tresty nepřiměřené, stačilo málo, a koloniální policie zmasakrovala celou vesnici. Říká se, že se tehdy žilo v Africe lépe, ale ta věta není dokončená, zapomíná se přidat, komu se žilo lépe.
Jen takový fór, který je i kritikou koloniálnímu křesťanství. Přišli k nám do Afriky Evropané, drželi v rukou bible, prý se budeme spolu modlit. Oni a my Afričané. Když jsme řekli amen a otevřeli oči, měli jsme v rukou jejich bible, a oni naši zemi a naše bohatství. :-)
Když už děláte analogii s nostalgií po komunismu, snad vnímáte, že to nevěstí nic dobrého. Je to zavrženíhodná nostalgie. Kdo takto vzpomíná, je podezřelý. Zřejmě komunista, kterému se žilo lépe, nebo je frustrovaný, nebo není duševně zdravý?
Jak je v současnosti vzpomínáno na portugalskou nadvládu? Co všechno z ní přežilo?
Většinová angolská populace je mladá a portugalskou nadvládu nepamatuje, neřeší ji. Řeší současnou roli a vliv Portugalska. Až jednou zavládne v Angole demokracie, zavládne v Portugalsku panika. Jak jsem už zmínil jinde, mnozí Portugalci nemohou mít čisté svědomí kvůli tomu, co se v Angole děje. Nemyslím si, že jsou viníky, ale určitě spolupachateli všudypřítomné korupce a rozkrádání bohatství Angoly. Mnoho skandálů časem vyplave na povrch. Co přežilo z portugalské nadvlády? Za ty roky asi nic. Lze zaslechnout, že soudnictví a ústava Angoly jsou inspirovány Portugalskem, ale určitě ne v praxi.