rozhovor s Rudolfem Vaňkátem, ředitelem střediska EXODUS
Jak vznikla myšlenka založit ve Vlašimi EXODUS – středisko křesťanské pomoci mladým v krizi?
Už za komunismu jsme viděli, jak hodně mladých lidí žije na okraji společnosti, a potřebují pomoci. Někteří se dostávali do našeho benešovského sboru ČCE. Myslím, že ta myšlenka má původ u Pána Boha. Cítili jsme, že On chce, abychom se za ně modlili při našich pravidelných setkáních i zde ve Vlašimi. Věřím, že nejen ta myšlenka, ale i současnost je znamením toho, že Pán naše prosby vyslyšel.
Co od klientů požadujete kromě vnějších pravidel soužití? Očekáváte proměnu vnitřního života? V závěru „Řádu Exodu“ píšete: „Jsme resocializační středisko, klientům mluvíme do života.“ Dovolím si ještě provokativnější otázku: Podmiňujete jejich pobyt v Exodu tím, že se budou hlásit ke křesťanství?
Od klientů očekáváme značnou porci vnitřního nasazení pro změnu. Jejich názory a postoje se budou s našimi střetávat, budou muset umět ustoupit, nebo logicky přesvědčivě obhajovat svůj postoj. Když nastupuje klient do Exodu, kladu mu otázku: Budeš se zde setkávat velmi často s křesťanskými principy chápání života a morálky. Bude k tobě mluvit bible třeba na společných pravidelných setkáních. Jsi schopen tento směr působení přijmout, nebo máš proti tomu vážné výhrady? Jdeli o klienta, který hned při prvním setkání prohlásí: Jediný pravým bohem je Buddha, a odmítá se na toto téma bavit, nemá v Exodu co dělat. My nabízíme pomoc takto „zabarvenou“ a zřejmě ji nemůže přijmout každý. Proč by se měl kvůli tomu trápit on i my? Říkáme: U Boha je pomoc. Nabízí ji každému, i tobě. Kdyby ses pro tuto pomoc rozhodl, poradíme ti, jak na to. Rozhodně se snažím, aby měl klient svobodu, zda křesťansky uvěřit, či nikoli. Zjistímli v této věci problém, řeknu klientovi: Jestli tě někdo nutí se modlit a věřit, přijď mi to říct!
Čím se klienti v Exodu zabývají?
Chápeme to tak, že klient má změnit své návyky a hodnocení situací. Snažíme se, aby pochopil, že na své situaci má i on lví podíl – ne jenom okolí a nepříznivé okolnosti. A to je těžký a dlouhý proces, ve kterém se může vyskytnout řada konfliktních situací. Klienti se učí pravidelnému režimu, pracovní kázni, dodržování hygieny, slušnému chování (i k dívkám a opačně, proto zde máme chlapce i dívky). Učí se, že když něco dostanou, není to samozřejmost, kterou je jim okolí povinováno. Dávají se zde psychicky i fyzicky dohromady, důležité je i to, že jsou pobytem v Exodu vyvázáni z nevhodných part. Snažíme se vést klienty k návratu do normálního života, aby nalezli bydlení a práci. V denním režimu je i dost času na vlastní vzdělávání (máme společnou knihovnu). Klienti také vydávají vlastní, necenzurovaný časopis MY.
Jak jste získali budovu?
V roce 1992 byl na ministerstvu školství ČR vybrán náš projekt jako jeden z prvních pro financování. Tak jsme dostali zelenou a hledali jsme, nejprve marně, kde začít. Byl jsem tenkrát ještě zaměstnán v Blanických strojírnách, a mí duchovní sourozenci mě upozornili, že každý den chodím kolem jedné vily, která dříve BS patřila. Někteří v tom viděli Boží pokyn. V každém případě jsem si uvědomil, že jeden z majitelů budovy pracoval kdysi s mým tatínkem ve skladu. Na tyhle staré přátelské kontakty jsme tedy navázali a nakonec jsme se dohodli na nájmu pro rok 1993.
Mohl byste nám popsat své první zkušenosti?
Budova byla tehdy již dva či tři roky nevyužívaná. Byli jsme tu s mou chotí jako první zaměstnanci uprostřed zimy 92/93, takže ústřední topení bylo vypuštěno. Tak jsem se první dny oblékl do montérek a pustil jsem se do přípravných prací. V budově dříve bývala školka pro děti zaměstnanců BS, a řadu věcí jsme tedy museli zařídit jinak, například nábytek. Leckdo, kdo to viděl, říkal: To neudržíte, je to nesmysl, nebudete na to mít peníze. Ale zatím se to drží, a my víme, že to nedržíme my, ale náš Pán a Bůh.
Mohl byste se zmínit o prvních klientech?
Rekrutovali se většinou z vězení v Říčanech, a působili nám radosti i starosti. Zpočátku tady netekla voda, tak jsme si je brali domů k vysprchování a prali jsme jim doma prádlo. Oni za to myslím byli vděčni, že jsme jim otevřeli domov. Ale přece jen, stejně jako dnes, prali se se starým přístupem k životu různě. Někteří se vrátili ke starému životu. A tak je to dodnes. V různých obměnách se stále opakuje to, co jsme prožívali už od začátku. Ovšem, nebylo by docela fér mluvit o všech klientech dopodrobna.
Co byste nám řekl o svých spoluzaměstnancích?
Snad jen tolik, že jsou to asi lidé, kteří mají povolání do takové služby, nezáleží jim tolik na penězích a jde jim o věc, jinak by tu nebyli. Zvláště v prvních dvou letech to bylo s platy opravdu mizerné. Museli počítat s tím, že na placení přesčasů nejsou peníze, a těch přesčasů bylo dost, protože nás bylo málo. Mimochodem, v naší hantýrce jsou to služebníci.
Povězte nám ještě něco o problémech s klienty.
Myslím, že Pán Bůh je tak dobrý, že nedopustil takové problémy, které by nás porazily a zdeptaly.
Podívejme se teď podrobněji, co můžete a nemůžete klientům nabídnout. Mohou u vás například očekávat odbornou protidrogovou léčbu?
Nejsme odborníci na protidrogovou léčbu. Exodus není léčebna, považujeme se za resocializační středisko. Klient zasažený drogou by měl napřed projím detoxem, než přijde do Exodu. Měli jsme několik klientů, kteří detoxem z různých příčin neprošli. Někteří odešli po prvních příznacích absťáku, jiní vydrželi a drží se dodnes. Často jsou to klienti, kteří již prošli různými odbornými léčebnými procesy, a zase selhali. Myslím, že odbornost může v této věci zabránit různým přehmatům a bludným experimentům, ale úspěch v tom zaručen není. Jde o to, aby se u klienta objevila motivace něco se sebou dělat.
K jakému modelu léčby se přikláníte? K tvrdé abstinenci nebo například k náhražce drogy – metadonu?
Přikláníme se k tvrdé abstinenci, ne k metadonu. Tím neříkám, že je toho každý postižený schopen. Než bude metadon přístupný k širšímu použití, to bude zřejmě ještě dlouho trvat. Každý má svoji metodu. My máme metodu tvrdé abstinence. Kdo se toho odváží, pokusíme se mu pomoci!
Co si myslíte o novele trestního zákona (tzv. drogového zákona), podle kterého by mělo být trestné i držení drogy?
Nemám na to vyhraněný názor. Myslím, že problém je v přílišné volnosti i v přílišné tvrdosti. Uvidíme.
Co se ještě v Exodu děje?
Od jara 1993 provozujeme linku důvěry, pokud vím, jedinou v benešovském okresu. Nemáme zvláštní specializaci na rozhovory o jednotlivých tématech, ani zvláštní vzdělání, ale bohaté zkušenosti z pastoračních rozhovorů. Na konferenci, které jsem se nedávno účastnil, řekla jedna psycholožka: Když sloužíte na lince důvěry, měli byste znát všechno. Ale protože byste se z toho zbláznili, je nejdůležitější, když umíte komunikovat s lidmi. Myslím si totéž. Především se nikdy neskrýváme s tím, že jsme křesťané.
Kolik lidí vám telefonuje?
V poslední době četnost hovorů klesá na padesát měsíčně i méně. Někdy četnost stoupne na 100–120 rozhovorů měsíčně. Dlouhodobý průměr je 60–80. Samozřejmě nám volají i lidé z recese, kteří mají kolem sebe pochechtávající se kolektiv a snaží se nás vyprovokovat nějakou záludností nebo sprosťárnou. Plácání o nesmyslech musíte někdy mírně odmítnout. Ale je dobré zachovat klid a odpovědět s nadhledem. Provokatéra to překvapí, když odpovíte slušně, mírně a rozumně, docela jinak než předpokládá. Třeba se nad tím zamyslí, třeba zavolá znovu, až nebude obklopen svými „přítelíčky“ a bude mu doopravdy zle.
Kdo Exodus financuje?
Náklady (roční rozpočet okolo 1. 300.000,– Kč) hradíme z 50–60 % z dotací, které dostáváme na základě projektů od MŠMT a MPSV ČR (pro tento rok jsou to částky 233.000,– a 600.000,– Kč). Zbytek přichází z grantů nadací a darů jednotlivců – křesťanů (většinou desátky části členů sboru ČCE Benešov). Podnikatelé a podniky nejsou ochotni přispět. Pro zajímavost: hrubé v platy v Exodu se u zaměstnanců nyní pohybují okolo 5.200,– Kč.
A vyhlídky do budoucna?
Máme teď podepsanou smlouvu s výpovědní lhůtou na půl roku z obou stran. Vlastníci domu se chystají dům prodat. Potom by naše práce zde musela skončit. Nabízejí nám sice dům ke koupi za menší obnos (šest miliónů korun) než jiným případným zájemcům (od těch by požadovali sedm miliónů), ale ani těch šest nemáme k dispozici.
Z lidského hlediska nemáme naději na úspěch. Věříme však, že jestliže Pán Bůh chce, abychom zde pokračovali, pak se to stane. Hodně lidí se za naši práci modlí. Podobných středisek je v republice velmi málo; z nejrůznějších koutů republiky nás kontaktují klienti i jejich sociální pracovníci. Takže mám za to, že tu budeme pracovat ještě dlouho. Byl bych rád, kdyby se podobná práce rozšířila i jinde, věříme však, že i nás tady ve Vlašimi bude Pán Bůh ještě potřebovat.
Za rozhovor poděkoval Jan A. Dus. (Řadu informací Protestant s díky převzal z časopisu klientů Exodu.)
EXODUS, Lidická 866, 258 01 Vlašim,
tel. 0303-44482, fax 0303-42295 – Čs.s. a.s. pobočka Vlašim, č.ú. 314 6855-128/0800