Pokání církve 6/1990

Číslo

(pokračování)

VII.

Nemohu pominout skutečnost, že se v církvi vede v poslední době spor o to, zda by se měly či neměly odvolat některé dokumenty z minulého dvacetiletí. V navázání na Jaspersovo schéma chci rozumět tomuto problému takto: 1. Metafyzicky vzato, jde i při těchto dokumentech o vinu či nevinu před samým Bohem. „Odvolání“ či „neodvolání“ těchto dokumentů zůstává před jeho Majestátem v jeho svrchované vůli a moci. 2. Morálně vzato, jde o osobní vinu či nevinu těch, kteří dokumenty tehdy vymýšleli, předkládali a odhlasovali. Nyní mají možnost se osobně kát nebo se obhajovat. Mohou učinit pokání za autorství, za propagaci, za zdviženou ruku při hlasování, nebo tak nečinit. K morálnímu pokání, resp. k odvolání těchto dokumentů s odkazem na morální nutnost, nemůžeme nikoho nutit. Z morálního hlediska nelze „vinu“ těchto dokumentů nijak zpaušalizovat a globálně ji odvolat jménem celé církve. 3. V daném případě ovšem vedeme spor o vinu politickou, dějinnou, církevně-politickou. Musíme proto uvážit, zda nás tyto dokumenty dodnes církevně-politicky tíží, anebo zda už je to všechno bez vážných důsledků daleko za námi. Nejde tolik o to, kdo tyto dokumenty odvolá a jak, nýbrž zda je potřeba z církevně-politického hlediska takového odvolání právě dnes. Zda všechno raději nepokrýt příkrovem zapomnění? Zda všechno neomluvit tíží tehdejší doby? Pokud chce církev dělat jinou, novou, lepší církevní politiku, pak jí nezbývá, než aby se těchto dokumentů zřekla. Tím by dnes jednoznačně vyjádřila, co chce a co nechce s ohledem na budoucnost. Své dějinně-politické pokání však neprokáže tím, že se deklarativně zřekne něčeho, co už ji nepálí, nýbrž že právě teď změní to, co nás pálí v současnosti.

Že bude zřejmě potřeba se s tímto břemenem starých dokumentů odpovědně vypořádat, naznačuje i nepřesný a problematický vztah k minulosti, jak se objevuje v poselstvi 26. synodu, kde se říká: „Byli i takoví, kteří nemlčeli. Svědomí jim nedovolilo, aby kvůli vytyčené životní dráze zapřeli Krista.“ Toto vyhlásit ze synodu jménem církve vůbec nestačí. Bylo by potřeba přiznat více, mnohem více: Že my ostatní jsme tyto bratry a sestry za to osočovali, útočili na ně a diskreditovali je. Vytýkali jsme jim hazard a nezodpovědnost. Varovali jsme před nimi jako před osudovým nebezpečím pro církev.

Co se týče dokumentace, pak si myslím, že prvním a základním krokem na naší cestě dějinného pokání by mělo být zveřejnění a rozšíření všech závažných dokumentů a písemností z uplynulého období tzv. normalizace. Neměli bychom ztrácet paměť, pokud jde o klíčové oficiální materiály z minulosti, které ovlivňovaly a formovaly postoje našich lidí. Ale měli bychom současně vytahovat ze šuplíků i z beznaděje tehdejších časů všechnu samizdatovou literaturu: od theologických studií až po osobní či úřední korespondenci. Měli bychom si éru stalinismu a neostalinismu znovu vybavit z časového odstupu, zachytit ji v jejích hlavních konturách, analyzovat ji, rozpoznat její rysy a mechanismy a všechno to přesně pojmenovat. Odmítnout její hříchy a viny, najít a nastolit nápravná řešení.

VIII.

Protože se sotva můžeme spokojit s dějinným pokáním toliko verbálním, je potřeba požadovat přestavbu těch struktur, mechanismů a kanálů, jimiž se nejvíce na nás valil marasmus normalizační neodpovědnosti a amorality. Předkládám svůj pohled na to, kde se mně zdají být nejhorší semeniště dosavadních dějinných hříchů. Současně se pokusím naznačit přestavbovou linii, která chce být výrazem nové odpovědnosti v dějinně-politickém pokání. Omezím se na prostor církve a theologie.

ODDÍL  A. Církev navenek:

  1. Církev a Křesťanská mírová konference. Církev jako celek by se měla definitivně rozejít s KMK a oficiálně se angažovat svými zástupci v jiných mírových aktivitách jak našich, tak mezinárodních. Angažmá v KMK by měli realizovat jen její stoupenci sami za sebe, jak je to normální všude jinde. KM  K je třeba odmítat v našich poměrech proto, že působila jako nástroj ideologického stalinismu a neostalinismu u nás i ve světě. Theologicky se namnoze zříkala křesťanských pozic a tíhla k ideologickému manicheismu (viz např. moje stať „Manichejské křesťanství dneška“ ve sborníku „Diskuse o míru IV“, 1984, str. 67–75, v samizdatu pod pseudonymem Robert Daněk). S odvoláním na jednání 16. synodu v roce 1969, na němž byla dána Křest. mírové konferenci „ještě poslední šance“, je nutno dnes bilancovat, že KM  K za celé údobí normalizace totálně selhala, zpronevěřila se a zradila. Jako propagátorka ideologického neostalinismu zhoubně působila v našich církvích i v celé společnosti a blamovala světovou ekuménu.
  2. Církev a Ekumenická rada církví. ČCE i ostatní církve by měly okamžitě zaujmout v ERC mnohem autonomnější pozice s ohledem na svá specifika. Dosud předváděly a i nadále předvádějí před širší veřejností chaotický ekumenický odvar. V údobí normalizace začalo docházet k nivelizaci theologických profilů jednotlivých členských církví, jejichž sounáležitost byla prezentována servilními deklaracemi o jejich společném mírovém a budovatelském odhodlání. Potajmu si ovšem církevní představitelé na sebe navzájem stěžovali, jak jedni předhánějí druhé v kolaboraci s normalizačním režimem. Přicházím se zcela novým podnětem: ustavit Konfederaci evangelíků v Československu. Tvořili by ji zvolení delegáti ze sborů a farností našich církví podle pokud možno spravedlivého klíče, který by přihlížel k rozmanitým typům jednotlivých církví. Vedení této Konfederace by převzalo dosavadní agendu ERC. V nové politické situaci by ji rozšířilo, rozvíjelo a prohlubovalo. KEČ by byla demokratickou, reprezentativní organizací všech evangelíků v naší zemi. Napomohlo by to zejména rozvoji kontaktů mezi českými a slovenskými evangelíky na nejnižší rovině.
  3. Církev a Výbor náboženských činitelů. Církev představovaná synodem by měla přispět k zamezení činnosti tohoto výboru v jeho dosavadní podobě. Tento Výbor, tvořený představiteli všech církví, udělal v uplynulém období věřícím lidem nejvíce hanby a výrazně přispěl k diskreditaci křesťanství v naší zemi.

ODDÍL B. Církev uvnitř:

  1. Demokratizace církevní struktury. Církvi typu presbyterně synodního odpovídá nejlépe demokratický výkonný a kontrolní systém. Ve svém eseji z května 1989 „Za demokratizaci církve“ jsem napsal: „Pokud se v církvi dělá určitá politika – a o tom už by nemělo být sporu – pak může být v podstatě demokratická nebo nedemokratická, samozřejmě s větším či menším vychylováním na jednu či druhou stranu. Ale položme si otázku, proč by se v církvi nemohl nebo nesměl uplatnit také prvek „opozice“, pokud o sobě víme, že politicky myslíme a jednáme, a pokud bychom usilovali o církevní politiku ve smyslu demokratických principů? Vždyť demokracie se vyznačuje opozicí, konkurencí, diskusí, zápasem v duchu fair play. Podívejme se na sebe pravdivě a řekněme si, jak to vypadá v našich řadách bez aplikovaných demokratických prvků opozičních, konkurenčních, kontrolních. Proč bychom měli církev vyjmout z rizik antidemokratických institučních ohrožení, jimiž jsou vytvoření nomenklatury postů a vlivu, byrokratický mechanismus v myšlení a jednání, jednostranná a jednosměrná informovanost, monopol na globální linie a orientace, cenzurní praktiky, mechanická integrace nové generace do fungující struktury apod.? Naše církevní zřízení samo o sobě podporuje jednosměrnou tendenci k řízení a ovládání církve shora dolů, kdy vyšší orgán kontroluje nižší. Schází nám účinný mechanismus opačné tendence, podle něhož by volící shromáždění kontrolovalo svůj zvolený orgán, a to pravidelně a důsledně. Opozici vůči zvolenému správnímu orgánu by mohlo prezentovat předsednictvo církevního shromáždění jako trvalá instance, složená z jiných osob.“
  2. Publikační pluralita. Opovažuji se říci, že církevně-správní a theologicko-profesionální nomenklatura ovládá jediné z našich mála možných publikačních kanálu, které jsou v církvi k dispozici. Praxe nám potvrzovala, že soulad s linií nomenklatury stával se takřka podmínkou možnosti k publikování. Rešením by např. bylo, kdyby Aktuality z církve a Seniorátní informace začaly být publikační platformou celé a skutečné „církve“ i každého „seniorátu“, a nikoli jen tribunou správních orgánů, jak je tomu dosud. Dalším řešením by bylo vydávání nezávislého církevního časopisu vedle oficiálního Českého bratra.
  3. Církev a Komenského fakulta. Bude zapotřebí eliminovat přímý vliv fakulty na církev. Dlouholetá zkušenost nás poučuje i varuje, že fakulta v uplynulých 20–40 letech s odvoláním na svůj statut státní školy zastupovala do jisté míry zájmy ateistických a proticírkevních režimů, a to nejen při vedení svých studentů, ale infiltrovala tyto tendence i do nitra církve. Článek 27/2d církevního zřízení by se mohl upravit v tom smyslu, že zástupci fakulty by mohli být voleni na synod jako poslanci svých konventů a na konvent jako delegáti svých sborů. Církev by svěřovala bohoslovecké fakultě adepty duchovenské služby, aby zajistila jejich profesionální zdatnost. Nic více a nic méně by církev od fakulty nečekala. Co bude činit fakulta sama se sebou, to nechť je její vnitřní záležitosti. Jde o to, že její instituční vazba na církev může býti nadále velmi nebezpečná.
  4. Theologický pluralismus v církvi. Doba církevní normalizace ve svém vrcholném období nás musí náležitě poučit, že by se už nikdy neměla opakovat situace, kdy církev bude ovládá' na jedinou theologickou linií, která by se prosazovala jako výlučně theologicky legitimní á správná. Mám na mysli zejména tzv. theologii „čistého“ evangelia, která od sebe arogantně odrážela všecky tendence theologicky „nečisté“, které rozpoznávala a klasifikovala jen ona sama v moci postavená. Pro naše skromné poměry bych doporučoval vytvoření asi tří theologických ohnisek: fakulta, poradní odbor synodní rady a jako novinku „nezávislé theologické centrum“. Šlo by jednak o samostatnou práci, a jednak o určitou spolupráci těchto tří míst, která by sledovala své vlastní programy, a přesto spolu zůstávala v kontaktu a rozhovoru.
  5. Krizový, ne-li katastrofální stav českobratrské theologie. Když jsem onoho listopadového týdne hledal, kde se theologicky zachytit a zorientovat tváří v tvář převratnému politickému dění a epochálním změnám, dospěl jsem – kupodivu – až k J. L. Hromádkovi na sklonku 30. let. K  Hromádkovi konce první republiky jako k novému posttotalitnímu počátku dneška. Neboť se mi znovu potvrdilo, že oficiální theologická produkce u nás za posledních dvacet let – např. Křesťanská revue, elaboráty poradního odboru theologického, ideová prohlášení církevních představitelů – nabízela jen účelově oportunistické výplody, které pomíjejí s dobou, jíž měly posloužit. Předchozi obdobi 1948–68 je theologicky mnohem nepoplatnější i zajímavější, i když dnes už v mnohém překonané, nejisté a bez nosné opory.

Očekávám, že theologičtí stalinisté na fakultě budou natolik seriózní, že neobléknou nový, dnešní, populárně politický kabát. Do celospolečenského dialogu by měli vstupovat ze svých tradičních prokomunistických pozic. Vždyť víme, že ještě v říjnu 1989 se zaklínali obhajobou „socialismu“ v tehdy reálném kontextu jeho jakešovsko-štěpánovské verze. Po dvě desetiletí dávali v sázku svou osobní, morální a společensko-politickou odpovědnost. Z tohoto důvodu jsme se mnozí absolventi fakulty dávno rozešli se svými učiteli a ocitli se úplně někde jinde než oni zůstali. Nicméně jsme jim mohli přiznávat jistou profesionální erudici a theologickou zdatnost. Ale postupující čas odhaloval slabiny i na tomto posledním a zbylém respektu vůči nim. Zdá se, že zaměnili svou teologickou odpovědnost vůči církvi, národu a světu za esoterickou odbornost, která málokoho zajímá a sotva komu pomáhá. Nelze k nim nadále vzhlížet jako ke svérázným badatelům, kteří ovládají své úzce specializované pole, na němž jsou schopni komunikovat zase jen a výlučně s badateli téhož druhu. Za uplynulých dvacet let prokázali neuvěřitelnou theologickou nezodpovědnost, jako ti, kdo žili v docela jiném světě než my ostatní, bez schopnosti komunikace s živými lidmi, odvráceni od nouze a bídy dané reality kolem nás.

Na vstup synodního seniora do vlády mohou být různé názory, motivované buďto emocionálně nebo politicky nebo theologicky. O tom teď nechci mluvit. Ale mimo veškerou názorovou diferenciaci stojí pokrytecké tvrzení oficiálního dopisu sborům z 30. 11., že „jsme přesvědčeni, že i tato služba patří k poslání církve v národě, tak jak tomu rozuměli už naši reformační otcové… Sami se pak na svých místech nevyhýbejme služebné účasti na všem, co v naší zemi směřuje k nápravě věcí lidských.“ Nestačíme žasnout nad takovou změnou oficiální theologické linie, namnoze u stejných lidí. Po dvacet let tvrdili představitelé oficiální theologické linie a jejich podpůrci, ba dokonce s odvoláním na naše reformační otce, naprostý a úplný opak,, než co odůvodňují a doporučují nyní. Ve jménu své biblicko-evangelijní apolitičnosti nevybíravě potírali angažované projevy svých odpůrců a kritiků. Zejména je napadali za obhajování lidských a občanských práv. Vypadá to tak, jako bychom od 17. listopadu začali chápat v opačném smyslu i své nebohé reformační otce. Napsal jsem před časem v jistém kontextu, že se stydím za svou církev v normalizačním údobí. Dnes musím k tomu navíc připojit: Má ještě někdo uprostřed nás aspoň kapku theologické vážnosti, spolehlivosti, důvěryhodnosti? Komu lze v téhle církvi ještě theologicky věřit?

Určité řešení kritického stavu naší věci bych viděl například v tomto: Měli bychom nějak kolektivně zjistit a navzájem si předložit celkový přehled o stavu theologické a duchovní situace ve světě a požádat zahraniční církve a fakulty o pomoc při překlenutí theologických ztrát u nás. Kdo ví, zda Světová rada církví či jiná grémia neměla by se pokusit o jakýsi „Marshallův plán“ pro obnovu střední a východní Evropy ve všech duchovních oblastech, podobně jako se o tom uvažuje v technických oborech? Měli bychom vysílat studenty, kazatele, laiky na studijní pobyty do zahraničí, ale ne jako dosud, nýbrž s odpovědným pověřením, které by zaručovalo, že každý studijní pobyt bude přínosem i nám všem ostatním, resp. celému církevnímu povědomí. Měly by se u nás doma ustavovat spontánně zájmové teologické skupiny, které by se nejprve učily theologicky myslet a tvořit, které by poté vedly vzájemný rozhovor mezi sebou, až by nakonec mohly být přínosem pro celou Církev i společnost. Scházíme se na pastorálkách, presbyterních konferencích, zřizujeme poradní odbory, ale nemáme z čeho theologicky pracovat. Je zapotřebí, abychom v generacích let středních a mladších překonávali svůj nezaviněný i zaviněný theologický diletantismus.

(dokončení příště)