(Ad Hutně a chutně, Protestant 1/97)
Titulem „ThDr“ mne častovali při výsleších. Oslovovali mě tak i spoluzaměstnanci, nechtějíce říkat „pane faráři“, ale chtějíce mne zařadit mezi třetinu vysokoškoláků, ač jsem byl „D“ (jako dělník). „Pane Stubley, neříkejte mi doktore, říkají mi tak štvavé vysílačky.“ To jsem si dal!
Po změnách režimu jsem to hnal až k hlavě státu. Pořádně jsem ji vylekal, když jsem jí po udělení Řádu nahlas povídal: „Ale ten doktorát jste mi přidali.“ Václav Havel, ještě vylekán z maléru se slovenskou matkou Terezou a přívěskem z Lurd, nasadil nešťastný výraz štvance, že zase udělal něco špatně. Co jsem mohl víc než se na něho zašklebit, že to unesu…
Trochu jsem se přecenil! A chtěl bych se zastat paní režisérky Hanauerové, která asi měla před očima kamerou natočený (ale neodvysílaný) záběr na příslušnou listinu z Hradu, takže na popisek dala „ThDr“. Myslela si, že mi náleží! Ovšemže nenáleží! A jestli mi tak psal na dopisy Milan Balabán, tak jen – za času protestů – protestoval proti falzifikaci posudku jisté fakulty. Problém ovšem nastolil můj syn: „Ale jakých funkcí se zřekneš, až to praskne, že nejsi ThDr?“