3. září vydala Synodní rada Českobratrské církve evangelické prohlášení „k projevům rasismu v české společnosti“ (otištěno v minulém čísle Protestanta). Za to jsem vděčný a považuji za důležité, aby se církev právě k této situaci vyjádřila. Autorům nelze upřít dobrý úmysl, cítím však jako potřebné zastavit se u nedostatků a nešťastného vyznění prohlášení.
V dobře míněné snaze vyhnout se jednoduchému moralistnímu antirasismu se, dle mého, autoři prohlášení dopouštějí nekritického přijetí a potvrzení předsudků, které vůči Romům panují. „Víme, že není jednoduché soužití s lidmi vyloučenými z většinové společnosti, s lidmi, kteří nemají dlouhodobě práci, nepoznali pravidelnost v životě, kterým rodiče neumožnili vzdělání, kteří nemají peníze,“ píše se v prohlášení. Věta patrně míří do míst, kde většinové obyvatelstvo vnímá spolužití s romskou menšinou jako skutečný problém, a má sloužit jako projev pochopení a sounáležitosti s lidmi, kteří otázce společného soužití čelí každodenně. V kontextu prohlášení však zmíněné charakteristiky vyznívají jako charakteristiky společné pro většinu našich romských spoluobčanů (nebo alespoň Romů v místech, „kde není zvládnutý problém soužití“). Musíme si však uvědomit, že v místech, která vnímáme jako problematická a která jsou často nazývána „romskými ghetty“, nežijí výhradně Romové a zároveň zdaleka ne všichni Romové v ČR žijí v těchto lokalitách. Charakteristiky, kterými jsou Romové nálepkováni, tak patří spíše osobám sociálně vyloučeným. A zdaleka ne všichni obyvatelé žijící v sociálně vyloučených lokalitách splňují naše parametry problémových spoluobčanů.
Opakovaně sklouzáváme k vnímání Romů jako anonymní skupiny, kterou si sami pro sebe charakterizujeme na základě předsudků, podpořených mediálním obrazem, ale i dobře míněnými generalizacemi, kterých se dopouštějí nejen autoři prohlášení, ale každodenně i my ve svých myslích. A když už se setkáme s Romem, který nám do tohoto obrazu nezapadá, máme tendenci ho brát spíše jako světlou výjimku. Romům pak přiznáváme pasivní úlohu a v situacích nelehkého soužití si na pomoc voláme „veřejnou správu, církve a neziskové organizace“, které s menšinami mají „trpělivě a plánovitě pracovat“. My ale nemůžeme čekat, až nám neziskové organizace představí Romy takové, jaké je chceme mít. Trpělivě pracovat musíme my, a to ne na změně Romů, ale na změně nás samotných. Na změně toho, jak Romy (a další menšiny) vnímáme. Problém společného soužití není problémem jedné strany, která se není schopná přizpůsobit. Je to otázka společného dialogu, vzájemného naslouchání, a my bychom měli začít brát Romy jako rovnocenné partnery v dialogu a neodvolávat se na organizace, které problém vyřeší za nás. Co totiž víme o Romech? Co víme o tom jak žijí, co je trápí, co potřebují? Setkávám se se vzdělanými Romy, kteří nejen v souvislostmi s protiromskými demonstracemi prožívají reálný strach a nejistotu života v České republice. Zeptejme se Romů, dejme jim slovo, nikdo jiný nám to neřekne.
Vedle toho, že je Romům přiznána pasivní role v rámci řešení společného soužití, nepočítá se s nimi ani jako s adresáty prohlášení samotného. Pokud má prohlášení směřovat dovnitř církve, tak zapomíná na Romy, kteří jsou jejími členy. K těm i k Romům mimo církev by měla směřovat minimálně podpora v době sílících protiromským nálad, které pociťují Romové nejen v místech nenávistných pochodů. Tímto bych vám, Romale, chtěl alespoň symbolickou podporu vyjádřit.
A tak počítejme s Romy, respektujme je a učme se je poznávat.
Autor je student romistiky.