Rozhovor s A. Wagnerovou jsem natočila v Ústí nad Labem. Konala se tam 13.–15. listopadu konference o opomíjených bojovnících proti fašismu, občanech ČSR německé národnosti (organizoval Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR spolu s Muzeem města Ústí nad Labem). Alena Wagnerová v poslední den konference moderovala panel „Po stopách bývalých spoluobčanů“, v němž vyprávěli pamětníci. Rozhodla jsem se v těsném sousedství rozhovoru představit osudy a názory některých z nich, a to pouze zkratkovitě, podle svých poznámek z konference. Příběh jednotlivce má vždy svou váhu, zde však naprosto mimořádnou. Němci, kteří se postavili nacistické německé ideologii, byli vlastně připraveni o svou německou skupinovou identitu. Vše bylo na jejich osobním svědomí. Riskovali, bojovali, trpěli často v naprosté izolaci. Někteří maskovali odbojovou činnost členstvím v NSDAP. Po válce pak docházelo ke strašným nedorozuměním. Výborný článek k tématu přinesl Respekt z 3. 4. 2006. Antifašistka, kterou mučilo a málem popravilo gestapo, se chce rozloučit se sousedy, kteří nastupují do odsunového transportu, a oni na ni křičí: „Zrádkyně!“ Jde nakoupit, a v obchodě zas slyší: „Fuj, Němka!“
Monika Žárská
Bernard Blaschke, nar. 1918 v Jablonci:
Odveden k Luftwaffe, kde se snaží zdržovat opravy letadel, až celá záležitost vyjde najevo a on je postaven před soud. Při jednání se objeví jeho vysoce dekorovaný šéf, generál letectva, a svým vystoupením mu zachrání život. A takových nebezpečných situací pan Blaschke zažil víc až do konce války. Po válce odešel jako komunista do sovětské okupační zóny se svou ženou, pocházející také z Československa, která se na jeho válečných dobrodružstvích v pozadí také podílela a mimochodem mluví perfektně česky.
Lorenz Knorr, nar. 1921 v Chebu:
Tatínek byl zavřený, už když za Rakouska bojoval za socialismus. Byl jsem zvyklý, že se pořád musíme bránit, rvát se. Od r. 1935 jsem se účastnil rvaček s nácky, Saalschlachten. Byl jsem předsedou Socialistické mládeže. Po anšlusu bylo jasné, že máme už jen něco málo času na přechod na ilegální práci. Dělali jsme letákové akce, výbuchy kolem Chebu. V roce 1938 jsem poprvé zažil křížový výslech, od 18 do 24 hodin, mlátili mě, ale nic jsem neřekl. Dali mi vybrat: buď k vojsku, nebo do koncentráku, a tak jsem šel do armády, a hned jsem mezi vojáky založil antifašistickou buňku. Byl jsem s trestním oddílem v Africe, mám za sebou těžké zranění, v letech 1941–45 jsem byl ve spojení s Londýnem. Po osvobození v roce 1945 jsem byl stranickým kurýrem mezi Chebem a Mnichovem. Co jsme tenkrát cítili jako hlavní úkol? Vychovat mladou generaci. V letech 1947–60 jsem vzdělával 14 tisíc lidí. Mladí lidi mě zajímají pořád, hlavně ti pomýlení. Přátelé mi říkají, že jsem blázen, s náckama se přece nemluví. Ale já s nimi mluvím. Potřebuju přece vědět, kde se v nich bere ta zloba, ta brutalita. A mám takovou zkušenost, že i rozhovory s nimi mají produktivní fázi: po takových deseti minutách nadávek, agresivity takový člověk je schopen se zklidnit, pozvu ho na pivo, a pak mluví – jak je nezaměstnaný, jak ho všechno štve…
Walter Tschappek, nar. 1928:
Začal jsem chodit do školy v okrese Frýdlant. V roce 1938 můj otec kandidoval za KSČ. Zažili jsme mnoho pronásledování od henleinovců. Naštěstí jsem byl silák a uměl jsem se bránit. Ještě před okupací ČSR nacisti unášeli svoje protivníky za hranice, docházelo i k lynčování v lese. Otec byl v SOS (Stráž obrany státu). Po Mnichově jsme utekli do Turnova, pak do Mladé Boleslavi. Byla taková dohoda, že se němečtí antifašisté z pohraničí mají vydat Hitlerovi. A tak nás z dělnické ubytovny v Boleslavi vedli četníci na nádraží, že nás pošlou zpátky. Maminka jednomu domlouvala, a on jí pak řekl, „víte co, já se nebudu dívat“, a tak jsme z té skupiny utekli, přes úschovnu zavazadel jsme se dostali z nádraží, ale co teď, do dělnické ubytovny jsme se vrátit nemohli. Ale měli jsme tam známou rodinu Dolanských, oni denně vařili pro uprchlíky z pohraničí. A ti nás přijali. Je mi moc líto, že právě o této rodině, která pomáhala německým antifašistům, se v roce 1945 říkalo, že „měli něco s kolaboranty“, a byla potrestána. Pak jsme jeli do Prahy, a to bylo už po 15. březnu, po okupaci, a cestující kontrolovalo gestapo, ale železničáři nám pomohli, nechali nás dojet v zavazadlovém voze. V dubnu jsme utekli do Polska a ujala se nás židovská obec v Katovicích, denně jsme se tam mohli najíst. Tam jsme také navázali kontakt s britskou ambasádou a přes Gdaňsk a Švédsko jsme se dostali do Anglie. Tam si nás zařazovali různě. Pamatuju si, že všichni kvakeři byli proti Mnichovu, pro ně byla věc jasná. Ale někteří úředníci naopak říkali, že když jsme z pohraničí, patříme do Říše! Rodiče namítali, že přece máme československé pasy, ale nepomohlo to, někteří by nás málem vydali Němcům: Ihr gehört heim ins Reich! Ale je ještě jedna stará a osvědčená britská zásada: člověk přísluší tam, kde se narodil. Rodiče se narodili v roce 1903 – no tak to jste Rakušáci! Byl jsem s maminkou v internačním táboře, a tatínek zas v jiném. Tehdy byl nátlak na Anglii, aby se spolu s Hitlerem pustila do boje se Sovětským svazem. Až když bylo dohodnuto anulování Mnichova, byli jsme pro Brity zase Čechoslováci…
Ernst Schmutzer, nar. 1930:
Už když mi bylo sedm osm let, vnímal jsem česko-německý problém v ČSR. Žili jsme ve vesnici u Tachova a musíte to pochopit, že nacházím i hodně tvrdá slova na adresu politiky Čechů. Po první světové válce spousta lidí neuměla česky a měli s tím problémy. Sociální demokrati u nás byli hodně silná strana. Vzpomínám si na píseň „My jsme sociální demokrati v Československé republice“. Později se z našeho kraje oficiálně stala Sudetská župa. Ale my jsme cítili to vlastenectví, že jsme doma v Čechách, Böhmen. Název Sudety dodnes nesnáším. Už asi od roku 1930 nám bylo jasné: Hitler – to je válka. Chtěli jsme se podílet na veřejném životě, opravdu jsme to chtěli – v zemi, kde bylo 3 a půl miliónu Němců. Tahle konference je pro mě signál, že se o těchto věcech konečně smí otevřeně mluvit!! Dědeček z tatínkovy strany v roce 1930 přešel od sociálních demokratů ke komunistům – byl znechucený hádkami v socdem. Velice důležitá je pro mě vzpomínka na mobilizaci v srpnu, v září 1938. Asi polovina mužů z naší vesnice uposlechla výzvy a šla, a uvědoměle! Bránit republiku! Můj strýc, otcův bratr, byl na Těšínsku, a vrátil se z té mobilizace naprosto deprimovaný, zdrcený. Zažil totiž velmi špatné zacházení jakožto Němec v československé armádě. Ještě musím něco povědět o nezaměstnanosti. Ta byla u nás za krize strašná. Byla prostupná hranice do Bavorska, a lidi jasně viděli, jak u nás chudé rodiny hladovějí, a v Bavorsku bylo dobře. Tvrdím, že 30–40 % lidí šlo k henleinovcům jen a jen ze sociálních důvodů. Od roku 1941 jsem byl na gymnáziu ve Stříbře, henleinovci mě jednou zbili tak, že jsem na několik měsíců přišel o zrak a na jednom oku mám následky dodnes. Bylo mi 13 let, když si mě pozvali do úřadovny NSDAP v Tachově, protože jsem odmítl vybírat dary na vojáky na frontě, ostatní spolužáci vybírali. A tam mi pořád říkali, uvědom si, že tě možná pošleme do koncentráku. Přišel rok 1945, můj otec byl stavbyvedoucím na stavbě mostů v Pobaltí a měl velké štěstí, že se ještě před květnem dostal přes Baltské moře domů, na malé lodi. K nám přišli Američani 1. května, přes Šumavu, a hledali antifašisty, kteří by se ujali správy obcí. Otci bylo 43 let a stal se takto starostou. Nikdo ve vesnici tenkrát neuměl česky. Já jsem se na gymnáziu učil anglicky, a tak jsem tlumočil americkým důstojníkům. První týdny vypadaly dobře. Ke katastrofální změně došlo, když se rozdávaly nové potravinové lístky – ony to byly přetištěné židovské! Rozumějte, lidi byli rádi, že nacisti jsou pryč (byla u nás spousta Němců z Říše, a ty jsme neměli rádi), ale teď protestovali. Tenkrát se řeklo, ať se lidi z vesnice shromáždí, a promluvil k nim český důstojník, moc mě mrzí, že jsem zapomněl, jak se jmenoval, možná že Novotný, byl myslím z Plzně, a ten mluvil výborně. Řekl, že po tak strašné válce musíme počítat s tím, že budou problémy. „Mějte pochopení! Chceme vybudovat republiku, která by s národnostmi zacházela tak, jako je to ve Švýcarsku, ale pochopte, že musíme potrestat nacisty.“ A pak přišlo vysídlování Němců. Otec musel sestavovat seznamy vysídlenců (bylo to u nás později než ve městech). Docházelo k hrozným bojům mezi národním výborem v Tachově a antifašistickou skupinou. Z Prahy nařizovali, že pryč musí všichni Němci. Antifašisté dlouho neměli vůbec žádné výhody – nanejvýš že nosili žlutou pásku místo bílé. Sestavily se dva velké antifašistické transporty do Německa: první komunistický, v druhém byl zbytek komunistů a sociální demokrati. Já jsem tenkrát byl výborně přijat ve Weidenu, jako šestnáctiletý, a tři roky jsem tam studoval Oberschule. Ale špatně jsem snášel, že jsem byl sám, o rodině jsem nevěděl skoro nic, až v listopadu mi došel dopis od sestry, že její rodina se dostala s transportem do Meklenburska, a vánoce 1946 jsem už mohl strávit tam, s rodinou. V roce 1949 jsem v Rostocku složil maturitu, věnoval jsem se pak fyzice, stal jsem se profesorem teoretické fyziky v Jeně, a byl jsem tam pak i rektorem. Dnes mohu říci, že jsem se rozešel se socialistickou politikou v NDR, tedy údajně socialistickou. Zjistil jsem, že je jen a pouze mocenská.
Marie Šišková, nar. 1931:
Moje rodina byla smíšená – otec Němec, maminka česká učitelka. Žili jsme ve Vyškově a po válce nás dali do tábora v Mohelnici, byli jsme tam dva měsíce. Měla jsem velké štěstí, že jsem uměla česky stejně dobře jako německy. Zažili jsme od Čechů hodně zlého (pro dojetí nemůže pokračovat).
Irene Bruegel:
Nejsem tu jako účastnice událostí, ale proto, abych vzpomínala na svého otce. Narodila jsem se v roce 1945 a v roce 1947 jsme odešli z ČSR, a tak si na nic nemohu pamatovat. Otec byl autorem důležitých publikací o Češích a Němcích, jedna z nich u vás nyní vyšla s předmluvou od V. Prečana. Jsem šťastná, že se zas mluví o tom, že i Němci bojovali, trpěli za demokratickou Československou republiku. Oba moji rodiče ztratili v holocaustu své matky. Musím říci jednu trpkou věc: druhý exil v roce 1947 byl pro ně horší než ten první před válkou. Zatímco útěk před nacismem byl všem jasný a pochopitelný, teď jim nikdo nerozuměl, nechápal je, jako by o tom nikdo ani nechtěl vědět. Rodiče to velice poznamenalo. Fyzicky měli němečtí antifašisté po válce určitá privilegia. Ale strašné bylo, že přišli o všechno, v co věřili! Rodiče věřili v jiné Československo. Pro otce byl antifašismus vlastně odpor proti koncepci kolektivní viny. Tvrdil, že kolektivní vina nebyla, a to na obou stranách. V tom si nemohl rozumět s Jakschem, ten změnil smýšlení a stal se v důsledku sporu s Benešem německým nacionalistou. Otce velice zlobila ještě jedna věc: jak se před válkou tzv. političtí emigranti (mluvím o situaci v Londýně) dívali svrchu na ty, co odcházeli, „jen aby se zachránili“. Tím se mysleli Židé. Já o tom prostě musím mluvit, že v sociálně demokratické straně byl určitým způsobem také obsažen antisemitismus.