600 let od obnovení vysluhování podobojí
Štafeta převzatá z Anglie
Písničky anglické rockové skupiny Beatles obletěly celý svět. Hrají je stále. I když liverpoolští mistři neznali noty, nebyli nevzdělaní hoši z ulice. Nasáli do sebe hudební kulturu afroanglické menšiny, původně černých otroků zavlečených do Liverpoolu v nedávné minulosti. Inspirovali se evropskými i americkými písničkáři, ale i autory vážné hudby. V 60. letech minulého století nebyli první ani jediní. Postupně vznikly v euroamerickém prostoru stovky hudebních skupin. Některé z nich jedou v kolejích skupiny Beatles, některé jejich styl obohatily sociálními tóny spirituálů a gospelů, jiné vykolejily do hudebních stereotypů středního proudu a je jim jedno, na co a na koho navazují. Někteří čeští zpěváci sociální citlivost neztratili a zpívají občas pro Světlušku, Kuře, Paraple nebo na podporu sociálně vyloučených. Někdy zpívají pro vězněné či povodněmi postižené.
Podobně ovlivnili angličtí studenti a profesoři evropský středověký svět před více než 600 lety. Oxfordské písně, pamflety, knihy a traktáty se tehdy díky univerzitním studentům přelily přes kanál La Manche až do Prahy, a na chvíli i na univerzitu do Paříže. Písně vyzpívaly společenskou hořkost i odhodlání změnit nespravedlivou křesťanskou společnost. Šlechta nešlechetně vysávala poddané. Kněžský stav si nechával řádně zaplatit desátky, ač k tomuto stavu náleželo poměrně hodně chudých kněží, kteří žili františkánským způsobem po vesnicích a ve městech. Není divu, že lidé společně s chudými kněžími zpívali: „Když Eva předla a Adam ryl, kde tehdy jaký šlechtic byl?“
Písně, modlitby a traktáty vznikaly v době, která neznala chytré telefony, internet, čtečky knih. Knihy se přepisovaly ručně. Středověcí lidé nebyli oproti nám zaostalí. Dovedli daleko lépe pracovat s pamětí, s mluveným a zpívaným slovem. Mnohé dnešní písně jsou jen pro zábavu, některé slouží prožitku extáze, některé zase, bohužel, pomáhají navodit prožitek nenávisti a agrese. Tehdy spíše zněly protestsongy a naučné písně, které vyzývaly k nápravě, k spravedlnosti a nikoli k nenávisti.
S kulturně-náboženským povznesením lidu a nápravou církve započali angličtí chudí kněží v čele s universitním mistrem Janem Wyclefem. Po nedlouhém čase byli téměř všichni umlčeni vojenskou akcí (1381).
Písně a knihy anglických reformátorů nezmizely z povrchu zemského. V Oxfordu studovalo poměrně hodně českých studentů. Kontakty kulturní, obchodní i politické byly rozvinutější, než si dnes dokážeme připustit. Čeští studenti se samozřejmě zúčastnili svatební slavnosti české princezny Anny s Richardem II. v Londýně (1381). Po studiích se studenti navrátili do Prahy a někteří s sebou přinesli reformní traktáty Jana Wyclefa. Praha od 90. let 14. století zápasila s komercializací náboženské spirituality. Za peníze se dalo koupit všechno, církevní úřady i odpuštění hříchů (tzv. odpustky). Volání po chudobě církve bylo tehdy voláním po pravé spiritualitě a spravedlivém řádu ve společnosti. Z Pražanů, kteří s chutí přebrali anglickou štafetu, je nutné zmínit Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a Jan Husa. Posledně dva jmenovaní zůstali věrni wyclefovské linii až do trpkého konce na hořící hranici v Kostnici.