Švýcarský humanista – lékař Max Picard (1888–1965) vydal r. 1946 knihu „Hitler v nás“. V roce 1993 byla znovu vydána v Zürichu a roku 1996 vyšla v českém překladu Václava A. Černého, s předmluvou Miroslava Petříčka jr. Nesleduje sled historických událostí z období třicátých a čtyřicátých let. Spíše diagnostikuje příčiny vzniku krize, kterou fašismus využil a urychloval. Z Picardovy diagnózy jmenujme: roztříštěnost a pocit nesouvislosti; prožívání přítomnosti bez pocitu vděčnosti a návaznosti; všudypřítomnost pseudosymbolů, které sugerují pocit moci a síly a neodkazují k civilizačním hodnotám minulosti ani přítomnosti; roztříštěnost, neschopná se vyvinout v jedinečné prvky plurality, znechucená minulostí a prahnoucí po vůdci. To je jen několik prvků široce rozvinuté diagnózy „evropského ducha“, jedince i celé společnosti. Diagnóza národa, který v roce 1933 měl sedm milionů nezaměstnaných, z nichž byli během šesti let již všichni zaměstnáni přípravou války. Hitler nepřinesl pořádek, ale ještě větší roztříštěnost a stress.
Nejde jen o Německo, jde o Evropu, která je rozložena uměleckými, žurnalistickými, psychologickými i politickými apoštoly roztříštěnosti (s. 74). Za skutečné se bere jen to, co prošlo objektivem kamery a mediálními prostředky (s. 71). Fašističtí ideologové vystupňovali pouze přítomné trendy a postupy. Pro některé badatele platilo, že člověk je určen svým psychologickým typem, vládou horoskopů a hvězd. Nacionalističtí ideologové použili již přítomný trend určenosti „něčím“: člověk je formován a určen psychologickými strukturami a archetypy, dívá se na svět očima své rasy, třídy, očima své duše. „Je dost možné, že psychologická struktura má tendenci určovat lidského ducha, avšak lidský duch se vyznačuje právě tím, že může psychologickou strukturu přijmout, nebo odmítnout; je víc než psychologická struktura, je nad ní a může o ní rozhodovat.“ Picard netvrdí, že C. G. Jung či K. Jaspers jsou hlasateli fašismu, ti před ním varovali. Svou typologizací se však také podepsali na roztříštěnosti „evropského ducha“ moderní doby.
Max Picard se při své diagnóze opírá o autority, které varovaly před roztříštěností, proto se vícekrát odvolává na Goetha, Kierkegaarda, Nietzscheho, ale též na některé prvky anglosasského přístupu ke vzdělání, výchově, antickokřesťanské tradici, politice, soudnictví a státnímu zřízení. Mezi tvůrce dějinné nesouvislosti a duchovní roztříštěnosti náleží podle Picarda i Picasso, Joyce, Dos Passos, Klee, Heidegger aj. Roztříštěnost ducha dostoupila vrcholu právě v Německu. Picard neobviňuje a neodsuzuje Němce, nýbrž krizi, na které se podílí evropští umělci a intelektuálové, určité duchovní nasměrování. Samotné Německo pak jen zvýraznilo to, co žilo skrze některé tvůrce moderny. Zda se postmoderna poučí a rozvine do skutečné plurality, a neskončí v roztříštěnosti? Tato otázka je podtextem Picardovy knihy a vysvětlením názvu: „Hitler v nás“. Sám Max Picard odpovídá, proč ji psal: „Hitlerovský režim a jeho katastrofy jsou zřetelnou, nadmíru zřetelnou výzvou: máme vidět, co se děje, když je člověk bez vztahu k věcem, k lidem, k sobě samému, k Bohu. To se nám předkládá k poučení a dokazuje.“ (s. 186)