Pět sborů v Thajsku

Číslo

rozhovor s Joelem Rumlem

Jak se evangelický farář dostane do Thajska?

Když jsem v Birminghamu zlepšoval angličtinu, seznámil jsem se s člověkem z Thajska. Vyptával se především na konkrétní organizaci naší církve, na strukturu a řády. Byl to laik protestantského směru, sám však nebyl schopen se pojmenovat, že je třeba presbyterián, luterán apod. Jejich církev dobře zná bibli, a to je všecko. Navazování na minulost, to je pro ně neznámá věc. Nevědí, z čeho co v křesťanství vyrůstá, na co to nebo ono navazuje, kde je možno čerpat…

Nejsou nijak organizovaní, to jenom tak prostě vznikne sbor?

Všechno tam vzniklo přes jeho rodiče. Otec byl původem z prostředí australského protestantismu (už zemřel) a matka pochází z Číny, kde měla nějaké vazby na baptistickou tradici. Tito dva přišli do Thajska a nikdo mi vlastně nevysvětlil, jakým způsobem uvedli v život několik sborů. Zřejmě se tak dělo po linii příbuzenstva a přátel. Tyto sbory jsou nesouměrně po celém Thajsku, je jich jenom pět, v Bangkoku žádný. To se stalo v roce 1962 a do roku 1986 byly sbory na sobě naprosto nezávislé. Budovaly kostely, o sobě moc nevěděly, jen přes postavu té jeho maminky. Nějaká struktura nebo vědomí, že bohatý sbor podporuje chudší, to vůbec ne. Až v roce 1986 došlo k dohodě, že se dají dohromady. Můj přítel začal hledat, jak vytvořit vyhovující organizaci – a to dodnes není hotové. Staršovstvo není zatím voleno, jen jmenováno, protože nevěděli, jakým způsobem volit. Nemají ordinované faráře. Než by něco udělali špatně, tak raději nespěchají.

Nějak se teologicky vzdělávají?

Vybírají teď z mladší generace ty, kdo mají nějakou zkušenost s vedením sboru, aby se vzdělávali.

A zvou si tam zahraniční faráře, aby jim pomáhali?

Z Anglie odešli do Thajska dva manželé – faráři z Norska; studují v Bangkoku thajštinu a na čtyři roky zůstávají v Thajsku jako pracovníci luterské misie. Ale co mi připadalo zvláštní – k žádnému bližšímu vztahu mezi nimi nedošlo. V Anglii spolu hodně diskutovali, většinou nesouhlasně, teď jsme je v Bangkoku navštívili, ale neřekl jim – pojďte nám tam s něčím pomoci. Pravděpodobně tedy tato církev jakési zaměření má, ale asi všechno dost záleží jednoduše na tom, co řekne maminka. Maminka teologicky vzdělaná není, ale je první generace; přejala křesťanství, přinesla ho do Thajska, další kontakty nemá, civilně se živí jako nějaká léčitelka, bylinkářka. Když chtěli, abych jejich církev ze svého pohledu nějak zhodnotil, a já jsem říkal například, že farář musí mít povolací listinu, že je třeba rozdělit odpovědnost a úkoly, aby bylo jasné, jaké jsou povinnosti, jaká práva apod., tak na mamince jsem viděl, že se jí to nelíbí.

Jak jsou financovaní?

Sbor může mít tak třicet, padesát lidí; celá církev asi pět set. Jsou tam chudí, v horách na hranicích s Laosem hrozně chudí. Lidi v některých vesnicích neznají ještě peníze, všechno funguje na bázi směnného obchodu, protislužby. Přijít k penězům je pro tyto lidi záležitost posledních dvou let. Dochází i k takovým situacím, že např. letniční, kteří tam taky mají jakýsi sbor, objíždí v neděli vesnice autobusem a každému, kdo se jede k nim modlit, dají pět bachtů. (To je jejich měna, asi 1:1.) Za pětikorunu ten člověk pojede kamkoliv. To jsou chudé sbory. Pak jsme byli v jednom, který je nejblíž Bangkoku, asi 150 km, bylo tam tak pětatřicet lidí, k tomu odděleně nějaké děti a nějaká mládež – a sbírku měli asi tři a půl tisíce. Financují se takto: 10 % z příjmů odvádí do ústředí (voleného sbory), plus sbírky na sbor, které zůstávají doma, a pak sbírky na všelijaké sociální projekty. To je inspirace pro nás: automatický desátek plus ještě něco nadto.

Žijí hodně ve společenství?

Jediným setkáním jsou vlastně nedělní bohoslužby, na které přijdou hodinu předem. V jednom sboru se rozdělili do skupin podle věku, v druhém sboru seděli a zpívali. Když skončí bohoslužby, mají společně oběd. Většina neděle je soustředěna na společenství ve sboru, v týdnu na to nemají čas.

Jaké písničky zpívají, projevuje se nějak euroamerický vliv?

Ano, zaslechl jsem i melodie, které se zpívaly v Anglii, dokonce i jednu z našeho zpěvníku. Vypadá to, že na melodii je narychlo a horkou jehlou spíchnutý thajský text. Ale člověk tomu nerozumí, tak jen sedí a poslouchá.

Zmínil jsi sociální projekty. O jaké jde?

Pro děti z horských sborů na severu Thajska otevřeli domov, kapacita je asi pro dvacet dětí. Mají tam tři vedoucí, děti tam chodí do školy, učí se a pracují, mají pocit, že mnohé věci mají sami na starosti. To všechno si církev hradí sama. Pak jsme byli v druhém domově pro sto dětí, který se bude otevírat v dubnu. Stát jim dá jenom seznam, kde v té provincii jsou potřebné děti, teď už se tam hlásí i děti buddhistické, nejen křesťanské. Nedostanou ani kačku a funguje to. Postaví si to, zaplatí si to. Atmosféra senzační, děti se učí nést odpovědnost jeden za druhého. Osmnáctiletý když vidí, že má šestiletý nějaký problém, jde a pomůže mu naprosto automaticky. Když jsem to viděl, velmi na mne působila nenásilnost, spontánnost.

V horách se tam pěstuje opium. Mají s tím problémy?

Mě to překvapilo, že pěstování opia je tam úplně běžná věc, a pak zavřou Čecha za pašování drog na padesát let. Byli jsme ve vesnici, kde brát drogy je evidentně běžné, životní podmínky jsou tam dost hrozné. Aby se vůbec vesnice postarala o své děti, musela vzít záštitu nad školou sama královna.

Přijímali thajští křesťané to, co jsi jim říkal?

Chtěli, abych jim vyprávěl o naší tradici, o Jednotě bratrské, o řádech ČCE. První, co jsem se zeptal, jestli znají Vyznání víry. Prý že moc ne. Poslouchali jedinečně, dotazovali se, ale trvalo asi tři čtvrtě hodiny než pochopili, že může být celá řada denominací, zatímco církev Kristova je něco jiného.

To je zajímavé, že o tom chtěli něco slyšet, protože z třetího světa se ozývají hlasy – nechceme žádné evropské tradice, chceme přímo bibli, chceme Ježíše a další vývoj nás nezajímá.

Když jsem jim vysvětloval učení Jednoty o věcech podstatných, služebných a případných, bylo to pro ně něco úžasného, co nikdy neslyšeli. A žasli ještě víc, když jsem jim říkal, co do které kategorie tradice Jednoty řadí.

Jaká je obecně náboženská situace v Thajsku?

Je tam 98 % buddhistů, 1,5 – 2% křesťanů, z toho většinou katolíci, jeden kostel anglikánský, něco málo letničních. Můj přítel říká, že nikdy se nestane, aby procento křesťanů vzrostlo. Lze prý očekávat jenom přesuny uvnitř. Zajímavé je, že ani tam, přestože je křesťanů tak málo, necítí absolutně žádnou potřebu se nějak spojovat. V Thajsku je 60 milionů obyvatel, křesťanů 1,5–2 %, ale ani tam nevidí potřebu jít společně; na co?

Vliv euroamerické kultury ve společnosti je hodně znát?

McDonald’s, supermarkety atd., to tam je. Ale asi nejvíc otřesné, čeho si nelze nepovšimnout, je sexuální turistika, nová forma kolonialismu. Jdeš přímořským letoviskem, a tam potkáváš pupkatý Němce, Holanďany, Švédy, jak si vedou majetně nějakou útlou Thaječku, kterou si zaplatili na týden… Je tam prý vesnice, kde nezůstala ani jedna holka, protože všechny odešly k moři obsluhovat tady ty potomky křesťanských národů. A ty holky jsou teď bohaté. Když člověk míjí takové páry, je mu divně.

Díky za rozhovor, PK + ŠH