Pastor versus psychoterapeut

Číslo

Pastor psychoterapeutem

„To se snad nedá spojit v jedné osobě, totiž pastorační a psychoterapeutický přístup zněl jeden z hlasů v nedávné diskusi o pastoraci a psychoterapii v Protestantu. Řešili jsme teoreticky, jestli oba přístupy mohou koexistovat, nebo si konkurovat, nebo se slučovat.

V čase našich úvah, co je možné, byla syntéza obojího už po několik desetiletí skutečná v systému clinical pastoral training (CPT). Jde, v podstatě, o psychoterapeutický výcvik uzpůsobený pro práci evangelických pastorů a dalších církevních pracovníků.

Má své začátky ve 20. letech našeho století v USA. Postupně se rozšířil i do Evropy. Absolvování této zkušenostní průpravy je běžnou výbavou farářů v Holandsku a Německu (o těchto zemí máme informace). Staršovstva holandských reformovaných sborů velmi stojí o to, aby získala pro svůj sbor faráře s tímto výcvikem. V říjnu 93 vstoupil CPT (clinical pastoral training) poprvé do naší země. Holandští faráři lektoři ThDr Antony Verheule a Jan Kraaijeveld vedli základní pětidenní kurs s devíti kazatelkami a kazateli z ČCE.

Práce byla členěna do pěti jedenapůlhodinových sezení denně. Žádné nebylo přednáškou. Vždy šlo o interakci všech zúčastněných. Ziskem nebyla primárně informace, ale zkušenost se sebou samým i s druhými.

Zhruba dva bloky denně (tedy největší prostor) byly věnovány rozboru písemných záznamů pastoračních rozhovorů, tzv. verbatim. Každý účastník přivezl jeden s sebou a přišla na něj řada. Pro analýzu rozhovorů je stanoven pevný, téměř algoritmizovaný postup. Ten byl vždy dodržován. Nicméně každá analýza měla svou nezaměnitelnou dynamiku a atmosféru. Hlavní zásadou při ní je zaměření na emoce: jak klienta (pastorovaného), tak pastorujícího, ale i účastníků semináře.

Tento postup je odvozený ve větší míře ze sociální psychologie výcvik v empatii a komunikaci než z psychoterapie. Postup je pevně strukturován. Pozornost je zaměřená na „tam a tehdy, zatímco v psychoterapii na „tady a teď, právě probíhající děj ve skupině. To má své opodstatnění. Písemný záznam rozhovoru je, pravda, cosi umělého, stylizovaného, konzervovaného. Má se ke skutečnosti asi jako fotografie ke své předloze. V tom je však také přínos této metody. Jako fotografie zachytí prchavý okamžik a můžeme na ní sledovat detaily, vracet se k tomu, co už pominulo tak může několikaminutový rozhovor být předmětem několikahodinové pozornosti. Lze si všimnout mnoha jednotlivostí a souvislostí. Nezapomenutelné byly například okamžiky, kdy lektor četl za sebou jenom výroky pastora (vynechával odpovědi a otázky klienta), řeč pastora tak vyjevovala nová tajemství a nové souvislosti. Díky této jednoduché úpravě, a ovšem také díky podání lektora, které už bylo interpretací a zdůraznilo klíčové momenty. Pocit „teď to vidím úplně jinýma očima zažili účastníci kursu po každé dokončené analýze.

Posun „o kolik víc teď vidím nebyl hlavně kvantitativní další a další fakta, ale kvalitativní. Když jsme předtím sledovali sdělení a argumenty, když jsme jako pastýři a pastýřky: utěšovali, poučovali, přesvědčovali a polemizovali, pak CPT otevřel jinou možnost: empatie, akceptace, doprovázení. Totiž orientovat se při rozhovoru na pocity, které jsou za sdělovanými informacemi. Například výtka: bratře faráři, vy máte bratra A radši než mě. Standardní pastýř reaguje (na rovině faktů, argumentů, polemiky): ale kdepak, bratře B, já vás mám stejně rád. Já mám všecky ve sboru stejně rád.

Empatie, vcítění (ale ta má i kognitivní, racionální složku) znamená ptát se v duchu: o čem je ta výtka? O vztahu mezi A a B? Nebo o vztahu mezi B a farářem? Nebo mezi A a farářem? Je to přání: věnujte se mi víc? Nebo naopak výraz agrese vůči faráři? Nebo je to prostě pravda?

Akceptace znamená: pastýř dá najevo, že slyší. Že rozumí. Aniž by hodnotil, zaujímal stanovisko. Tedy, opět schematicky vyjádřeno: hm, tak vy máte pocit, že mám bratra A radši…

Doprovázení znamená: namísto asmussenovského postupu, na kterém je v podstatě postavená výuka pastýřské péče na evangelické teologické fakultě, kde „pastýř má z moci svého úřadu v určité chvíli rozhovoru převzít inciativu a proměnit rozhovor ve zvěstování soudu, pokání a milosti (J. Smolík, Pastýřská péče, Praha 1991), chce pastýř akceptujícím postojem podněcovat pastorovaného, aby zrál, aby se měnil, a tak dospěl k novému poznání, postoji, řešení. Pastýř v tom hledání dává klientovi pocit bezpečí.

Toto „laboratorní zacházení s pastoračním rozhovorem tvoří začátek CPT. V dalších fázích už vedou frekventanti skutečné rozhovory za supervize, tj. dohledu vedoucích, popřípadě i kolegů z výcviku. Tak daleko však všichni účastníci úvodního kursu nedošli.

Další, doplňkové programy prvního výcvikového týdne jsou již zcela ve znamení psychoterapeutického „zde a nyní:

  • hraní rolí (účastníci hrají rozhovory pastýře a klienta)
  • bibliodrama (hraní biblických postav a scén)
  • skupinová interakce (rozhovor o vztazích a dějích ve skupině)
  • projektivní techniky (kresba stromu)

Většina účastníků se shodla, že postup, který reprezentuje CPT, otevírá pohled na pastoraci i praktické možnosti jejího konání, které jsou na kvalitativně jiné úrovni než dosavadní praxe i vzdělání. Někteří se lekli toho, kolik chyb děláme. Toho, že nám zcela chybí supervize: při rozhovorech s osamělými, nemocnými, pozůstalými, při výuce dětí, vedení mládeže nás prakticky nikdy nikdo nevidí. Kolega nebo jiný odborník, který by nám řekl: proč udělals toto a proč ono, to považuji za dobré, to za nevhodné… Většina účastníků odjížděla s odhodláním postoupit tímto směrem ještě dále.

Zkušenost s CPT ukazuje, že syntéza pastorační péče a psychoterapie je skutečná a tedy možná. Teoretické východisko CPT je eklektické čerpá z různých psychologických směrů. Základní principy jsou zcela totožné se standardními postupy skupinové psychoterapie (např. podobně eklektický skálovský styl v naší tradici). Tím, že psychoterapie je a priori ne-hodnotová (nestanovuje předem, co je dobré a co špatné), je instrumentem, kterého mohou užívat lidé s různým hodnotovým předznamenáním. Zásadní otázka, pregnantně formulovaná dr. Tichou v Protestantu, ovšem trvá: spokojí se pastýři s doprovázením, kdy vposledu závisí na pastorovaném, kam až dojde? Nebo mu v určitém okamžiku, dříve nebo později, musí vyřídit biblickou zvěst, jakožto autoritu: toto je cíl a norma pro tebe?

Naštěstí se vstupem CPT do našeho prostoru přestávají to být otázky ryze teoretické.