aneb církev konferuje o restitucích
Pod názvem Restitučně-odlukový zákon, past nebo šance? se v sobotu 16. března konala seniorátní konference v libeňském evangelickém sboru. Složité téma, které vyvolalo bouřlivé reakce jak vně, tak uvnitř církve, bylo tentokrát nahlíženo v celkem klidné atmosféře hned z několika různých stran. Rozhodující byl ale pohled do budoucnosti a otázka, jak se má v nově definované situaci ČCE zachovat, tedy především, jak naložit s penězi.
Představitel „evangelického mainstreamu“ jak sám sebe v pohledu na církevní restituce definoval Roman Mazur, jinak pražský senior. Rekapituloval přehledně a stručně vývoj problému a podstatu nově nastavené situace. Zákon v schválené podobě nepokládá za ideální, ale přesto je to řešení, které stálo za to přijmout. Kritizoval však způsob sebeprezentace církví v médiích a prohlásil, že bude usilovat o to, aby minimálně část získaných peněz putovala na podporu společensky prospěšných projektů.
Daniel Kuc z Bratrské jednoty baptistů mluvil o teologické tradici radikální reformace, ke které se čeští baptisté hlásí, a o „vášni pro svobodu“, která vedla k tomu, že odmítli podepsat smlouvu se státem a přijmout finanční náhradu (majetek baptistům zabaven nebyl). Z jeho příspěvku však bylo také zřejmé, že rozhodování nebylo jednoduché a konečný postoj byl schválen jen velmi těsně. Kromě toho, že odvážný baptistický postoj může být pro ostatní církve provokujícím otazníkem, je také inspirující ukázkou toho, jak teologická tradice církve může ovlivnit rozhodnutí, která byla jinak ze strany vlády i ostatních církví vydávána za čistě praktická, nutná, jediná rozumná apod.
Pozici Diakonie Českobratrské církve evangelické prezentoval její ředitel David Šourek. Situace Diakonie je komplikovaná hned v několika směrech, nejžhavějším problémem bude ale pravděpodobně vztah mezi Diakonií a církví. Diakonie se může dostat do nepříjemné situace, protože sociálně-demokratičtí hejtmani již dali najevo, že vzhledem k financím, které církve získaly, omezí podporu organizací spojených s církvemi. Ve hře je požadavek na desetiprocentní finanční spoluúčast zřizovatele na chodu organizace. To by bylo pro ČCE vzhledem k Diakonii nemalou finanční zátěží a je otázkou, jak by se církev v takové situaci zachovala. Pokud by došlo k divoké odluce mezi církví a diakonií, neslo by to pro Diakonii s sebou těžká rizika. Mohlo by dojít i k přechodu ke komerčnímu charakteru poskytování služeb. V tomto případě by bylo nutné položit si otázku, zda má Diakonie ještě diakonický charakter. Podle Davida Šourka ale hrozí i ztráta motivace a odchod dlouholetých pracovníků, kteří by mohli být zklamáni z reakce církve. Z celé prezentace byl jasně čitelný apel směrem k církvi, aby se nevzdávala odpovědnosti za diakonii a své sociální angažmá ve prospěch vlastního zajištění.
Problém, se kterým se potýká Diakonie, také ukázal, že by členové a představitelé církve měli minimálně hlouběji promyslet vztah církve ke státu. Z mnoha úst zaznívá, že stát neumí s penězi hospodařit a že bezpečnější budou v rukou církve. Nekritické přijímání této neoliberální poučky a její použití pro hájení finančních zájmů církve však velmi rychle naráží tam, kde se ukazuje, co vše stát v naší společnosti zajišťuje a co by podle nás i nadále zajišťovat měl.
Jan Matějka z investiční komise církve referoval o tom, jak tato komise funguje a do čeho církev již nyní investuje (české státní dluhopisy, podnikové dluhopisy s kvalitním ratingem, nemovitosti, podílové fondy s důrazem na smíšené a cizí měny). Jde o zhodnocování financí, které jsou v personálním fondu. Jak a jaký objem peněz bude církev investovat v budoucnu, závisí na rozhodnutí synodu o tom, kam poputují peníze přijímané v příštích letech od státu.
Člen církevního vedení Pavel Stolař zdůraznil, že zákon chápe především jako možnost odluky ČCE od státu. Jeho prezentace se týkala výsledků dotazníku o samofinancování, který synodní rada rozeslala do sborů. K samofinancování sboru je podle Stolaře třeba finanční obětavost ve výši půl milionu ročně. 89 % sborů této hranice ale nedosahuje. Za finančně soběstačné se již nyní prohlásilo 17 sborů z 253. Zvýšení obětavosti je reálnou možností, je však třeba zapojit více způsobů, jak samofinancování zvládnout. Zřetel je třeba brát především na rozdílnost situace v jednotlivých částech církve. Nebude možné volit jen jednu cestu a bude pravděpodobně také třeba solidarita bohatších částí církve vůči těm chudším, ať už půjde o jednotlivé sbory nebo senioráty.
Následující diskusi je možno rozdělit do dvou částí. První se týkala zákona samého Zazněly při ní především argumenty, které se objevily již v předchozích diskusích o zákoně, nutno však říci, že tentokrát ve velmi klidné atmosféře, která ostatně panovala celé dopoledne. Za zmínku stojí kritika Petra Krejčího směřovaná na synodní radu. Ta podle něj podepsala smlouvu se státem zbytečně rychle, synod, který ji k tomu pověřil, nemohl v té době přesné znění smlouvy znát. Druhá část diskuse se soustředila především na to, jak s penězi naložit. Kromě konkrétních návrhů (investice do nemovitostí spojené se sociálními projekty) zazněla výzva, aby církev nepodlehla pokušení „sedět“ na získaných penězích a pohodlně žít z výnosů. Celkově diskuse spíš nastiňovala témata, která bude ještě třeba řešit.
Další diskuse nad škálou nových problémů a výzev před kterými ČCE stojí, bude úkolem, který vyústí v konkrétním rozhodování synodu. To bude rozhodnutí politické a jako takové bude vycházet z určitých hodnot, idejí a zájmů církve. Je tedy třeba znovu promýšlet, jak vlastně chápeme úkol naší církve, její roli v naší společnosti a vztah ke státu. Jen na základě stanoviska, které zaujmeme v těchto nelehkých otázkách, lze potom rozhodnout i o zdánlivě jen praktických problémech týkajících se financování. Ze stejného důvodu nemohu souhlasit s požadavkem, abychom přestali plýtvat energií na diskuse nad přijatým zákonem a hleděli do budoucna. Do budoucna hledět jistě musíme, ale nikoli bez toho, abychom zkoumali zásadní rozhodnutí, které církev v nedávné době přijala a které dosvědčuje, jak chápe sebe sama, možná více, než byli její představitelé ochotni připustit. Pokud se tohoto úkolu zhostíme dobře, může to pomoci i pro rozhodování o dalším směřování církve, která chtě nechtě se bude i nadále pohybovat uprostřed společnosti a v kontaktu se státem.