Myslíme si, že je fair, aby dotyčný řekl, že není připraven hájit tuto zemi. Považujeme to za fair věc, aby tento názor uměl obhájit. To jsou slova Václava Klause k návrhu na zavedení komisí, jež mají posuzovat, zda uchazeč o civilní službu má skutečně náboženské motivy k odmítání vojenské služby, případně zda se vojenská služba z jiných důvodů příčí jeho svědomí. Tyto komise mají odhalit chytráky, kterým se na vojnu nechce z jiných, sobeckých důvodů.
Koneckonců nevypadá ten návrh na první pohled nijak špatně. Jak známo, civilní služba byla zavedena právě kvůli těm, kterým svědomí nedovoluje jít na vojnu, podobné komise jsou běžné v řadě demokratických zemí a jejich složení – právníci, psychologové, sociologové, duchovní – to je docela fair návrh. Mnohý duchovní, kterému okresní úřad nabídne místo v takové komisi, bude možná považovat za svou povinnost funkci přijmout a prosazovat v ní neúplatnou spravedlnost.
A přece zde číhá vážné nebezpečí. Představme si situaci, která nastane, budou-li komise zřízeny.
Oklamat komisi nebude při troše inteligence, výřečnosti a informací o tom, jaké důvody uznává, nic těžkého. Pokud nebudete mít skrupule. Avšak právě uchazeč s citlivým svědomím skrupule mívá. Často je si vědom problematičnosti svých důvodů nebo je jeho odpor ke zbrani více citový než racionální. Nepřipraví se a promyšlené argumenty komisařů ho zaskočí, své stanovisko nebude umět obhájit, propadne.
Vidím chlapce rok dva před odvodem, jak se chovají úslužně k faráři, jak nenápadně upozorňují na svou přítomnost v kostele, vidím jejich snaživé matky. Vidím brožurku „Taky nechceš na vojnu?“ s podtitulem „Praktická příručka pro žadatele o civilní službu“.
Komise toho typu, jaké vláda navrhuje, vznikaly v různých zemích před mnoha lety v situaci, kdy odmítnutí vojenské služby bylo urážkou vlasteneckého smýšlení většiny národa a bylo chápáno jako nebezpečné rozvratnictví. (Tak je tomu dnes např. v Izraeli.) Byly krokem vpřed, když dávaly šanci odpíračům, kteří do té doby putovali do vězení. Jejich zavedení bylo projevem tolerance. Dnes je to v demokratických státech dožívající instituce. Zavádět komise v zemi, kde většina lidí, zvláště mladých, vidí ve vojenské službě zbytečné obtěžování občanů a po švejkovsku schvaluje každý úskok vůči „lampasákům“ a všem, kdo k nim tak či onak patří – to je byrokratická pošetilost, která jen otevře další prostor pro korupci a skončí fiaskem morálním i politickým. „Komise na svědomí“ – toto označení, které se objevilo mezi důstojníky – je první předzvěstí tohoto fiaska.
Pokud jsme se nerozhodli pro armádu profesionální (což by – mimochodem – nebylo z morálního hlediska nijak jednoznačné!), musí stát ovšem zajistit, aby svou občanskou povinnost vojenské služby plnilo dostatečné množství mladých mužů. Cesta k tomu je v hrubých rysech zřejmá:
1. naplnit vojenskou službu intenzívním, kvalitním a zajímavým výcvikem a vzděláváním,
2. zacházet s vojáky jako s lidmi, ne jako s materiálem,
3. pozvednout prestiž armády,
4. odstranit šikanu,
5. zorganizovat civilní službu tak, aby byla natolik náročná, že si ji zvolí jen tolik chlapců, kolik je pro stát přijatelné.
Je morálně pochybné povolovat civilní službu jen těm, kteří uvedou náboženské důvody nebo důvody svědomí, protože tím svádíme ty, kteří mají důvody jiné (např. strach ze šikany) k přetvářce. Ještě pochybnější je chtít přezkoumávat svědomí druhého člověka, jak to má být úkolem komisí. Podíl na moci, který je církvím nabízen tím, že jejich duchovní budou v komisích zasedat, je danajským darem, který je z teologických důvodů nutno odmítnout. Křesťané, kteří – na rozdíl od politických a byrokratických pragmatiků – těmto argumentům rozumějí, by se měli v zájmu věřících i nevěřících zasadit o to, aby komise nebyly zřízeny.