Je skutečně současné paradigma náboženské? Není z hlediska mezináboženského dialogu paradoxně rozhodující spíše paradigma etické, popř. paradigma sekulární etiky? Dalaj Lama XIV., panovník a myslitel tibetský, žijící v exilu od roku 1956, držitel Nobelovy ceny míru (1989), pozoruhodným způsobem ocenil sekulární etiku jako perspektivní oblast mezináboženské domluvy.
„Existují různé náboženské tradice, které nesou obrovskou zodpovědnost při podpoře základních lidských hodnot. Harmonie mezi náboženskými tradicemi je tedy velice důležitá. Současně s tím však věřím, že by měly existovat dvě úrovně spirituality. Ta jedna se týká náboženské víry. Ta druhá se naopak snaží propagovat starost o osudy dalších lidí, soucítění s nimi bez náboženství. Běžně ji nazýváme světskou etikou. A to je něco, co můžeme zcela upřímně podpořit a propagovat společně s opravdovým vzděláním a pochopením reality. Myslím si, že naše budoucnost je plná naděje. Pochopitelně na našich bedrech leží, jestli příští století bude šťastné, harmonické, mírumilovné nebo více destruktivní. To všechno záleží na nás samotných a na naší generaci.“
J. S. Dalajláma, Konference Forum 2. 000, 3–6. září 1997, Sborník, s. 17–18.