Pražané mé generace si pamatují, jak na Letné stavěli gigantickou sochu Stalina. Jak ji pak po odsouzení Stalinova „kultu osobnosti“ vyhodili do povětří. A jak potom za „sametové revoluce“ následovaly sochy Lenina.
Tyto vzpomínky se vrací, když nyní vidíme v televizi sochy Saddáma Husajna shozené a pošlapávané jásajícími davy. A ještě další vzpomínky se vrací, ještě starší, které vycházejí snad z kolektivního podvědomí. „Padl, padl veliký Babylón,“ je psáno v Bibli. Babylón není daleko od Bagdádu. Svržení model Saddáma Husajna se koná v zemi – Mezopotámii –, ve které se narodil otec Abraham. Syn výrobce model Teracha. Abraham byl jediný, kdo se vzbouřil proti okolnímu modloslužebnictví. Talmud vypráví, že zničil všechny modly udělané jeho otcem, kromě jedné, které dal do ruky palici, aby to vypadalo, že ona rozbila všechny ostatní. Ale tatínka nepřelstil. Ten dobře věděl, že vyrábí jenom bezduché panáky.
Je zvláštní vidět, jak se historie opakuje na stejných místech, po tolika staletích. Jedna z prvních schůzí iráckých opozičních představitelů, mající za cíl ustanovení demokratického režimu, se sešla v městě Ur – v rodném městě praotce Abrahama. A sdělovací prostředky nám připomínají, že Saddám Husajn se rád nechával nazývat „Nabuchodonozor dvacátého století“, že se chtěl ztotožnit s antickým vladařem, jenž zničil první jeruzalémský chrám (který sám Ježíš nazýval „Dům mého otce“) a odvlekl Hebrejce do babylónského zajetí. Ostatně irácký diktátor se též považoval za dědice Saladina, středověkého sultána, vítěze nad křižáky vedenými králi Francie a Anglie, Filipem Augustem a Richardem Lví srdce.
Co je to vlastně modloslužebnictví? Rabín Abraham Izák Ha Kohen Kook (1865–1935) je definoval jako „pokládání části za celek“. Modloslužebníkem je ten, kdo místo aby vnímal harmonický celek stvoření, bere na vědomí jenom určité aspekty, vyzvedává určité síly, kterým se oddává. Začne vyzvedávat společenskou rovnost (či spíše svoji představu o ní), svůj národ, svoji rasu, a dochází k zbožnění svého neomylného vůdce. Starověcí modloslužebníci, o kterých mluví Bible, konali lidské oběti. Moderní modloslužebníci činí totéž, v daleko větším měřítku, majíce k dispozici prostředky, které neměli jejich předchůdci.
Zločiny spáchané Saddámem Husajnem a jeho spolupachateli jsou známé. Připomeňme ty hlavní: agresi do Íránu, která vyvolala osm let trvající válku, během níž Irák užil otravné plyny; invazi do Kuvajtu; třicet devět raket shozených na Izrael; represe Kurdů a šíitů, z nichž desetitisíce byly vyvražděny, mimo jiné též otravnými plyny.
Co je méně známé, je geneze tohoto režimu. Byl utvořen ideologií strany Baas („Vzkříšení“; v plném znění „Socialistická strana arabského vzkříšení“). Zakladatelem strany byl Michel Aflak (1909–1989), Syřan pravoslavného vyznání. Inspirován evropskými nacionalisty, mimo jiné italským fašismem, Aflak založil svoji stranu arabského vzkříšení (či znovuzrození) v roce 1940. V roce 1942 se stal jejím generálním sekretářem. V roce 1951 sepsal ústavu strany, která usiluje o to, aby všechny arabské státy Blízkého Východu byly „sjednoceny v arabský národ, mající věčné poslání“. Původem nemuslim, Aflak představuje islám nikoli jako Boží zjevení, nýbrž jako výraz „arabského génia“, který všichni Arabové, včetně těch, kteří jsou křesťané, musí respektovat, ba uctívat.
Strana Baas se dostala k moci v Sýrii a Iráku v roce 1963. Ale v roce 1964 byl Aflak donucen odstoupit z místa prvního tajemníka syrské strany Baas a v roce 1966 odešel do Iráku. Byl zvolen prvním tajemníkem irácké sekce strany, ale zemi opustil v říjnu 1970 na protest proti tomu, že Irák nezakročil ve prospěch Palestinců, kteří v Jordánsku usilovali o svržení krále. Vrátil se do Bagdádu v roce 1974 a byl znovu zvolen prvním tajemníkem na jedenáctém Všearabském kongresu strany Baas. Uctíván jako „hlídač doktríny“, vykonával dlouho značný morální vliv na Saddáma Husajna.
Je možno říci, že v koncepci baasistů byl islám úplně zbaven své monoteistické dimenze. Je dobře známo, že myslitelé judaismu, jako Maimonides, uznávali islám jako monoteistické náboženství, i když odmítali určité jeho aspekty, především jeho zásadu šířit se ozbrojenou silou, násilím. V Iráku Saddáma Husajna byly mešity otevřené a prezident sám se nechával fotografovat a filmovat při modlitbě na svém rituálním koberečku. Ale k jakému bohu se modlil? Stvořiteli nebe a země? Nejvyššímu, Shovívavému a Milosrdnému? Zřejmě ne. Jeho modlou byl zřejmě jeho kmen, jeho lid, ve skutečnosti jeho kolektivní „ego“. A odtud byl jenom krok k uctívání jeho individuálního „ega“, krok, který byl rychle udělán. Celá země byla pohroužena do deliria, v němž fanatici a prospěcháři režimu uctívali sami sebe v osobě své kruté modly.
Judaismus vždy sám sobě rozuměl jako kolektivnímu úsilí bořit modly. Objevili se možná též židé, kteří modloslužebně uctívali svůj národ nebo zemi. Ale podstata judaismu je skutečně v zásadním rozporu s takovým stanoviskem. Židovská tradice vždy respektovala ostatní národy, povolané k tomu, aby se v budoucnu přidružily k Izraeli v uctívání jediného Boha. A respektovala vždy obzvláště národy, které se vymanily alespoň z nejhrubších forem modloslužebnictví a přiblížily se k monoteismu.
V judaismu není nic, co by ospravedlňovalo nenávist vůči Arabům nebo pohrdání jimi. Židovská tradice – tak jako tradice muslimská – pokládá arabské národy za potomky Izmaela, syna Abrahama a Hagar. Talmud učí, že Hagar byla ženou vysoké morální úrovně. Dcera egyptského faraóna, jedna z prvních, kdo chápali Abrahamovo poselství a jeho mravní hodnotu. „Raději být služkou u Abrahama, nežli princeznou v Egyptě,“ řekla prý v zanícení svého ušlechtilého srdce, než se připojila k tomu, jenž ji učinil matkou Izmaela. Toto jméno (Jišma-El) znamená „Bůh uslyší“. Je to řečeno v budoucím čase, nikoli v přítomném, což má svůj význam. Bohužel, Izmael nedosáhl hned úrovně svých rodičů. Bible upřesňuje, že „jeho ruka bude proti všem a ruka všech proti němu“. A jeho první obětí se stal jeho bratr Izák, jehož ohrožoval v jeho fyzické celistvosti a v jeho cti. Na žádost Izákovy matky Sáry byl Izmael oddálen. Ale později se vrátil, aby pohřbil, spolu s Izákem, Abrahama v hrobce Machpelah v městě Hebron.
Tyto texty možná předznamenávají historii. Dnes jsme zřejmě ještě ve stadiu, kdy Izmael musí být oddálen. Jak dlouho ještě?
Je možné si myslet, že to záleží též trochu na postoji jeho bratrů, oněch ostatních potomků Abrahama, jimiž jsou židé a křesťané. V Talmudu se píše: „Kdo je nejsilnější? Ten, kdo dokázal udělat ze svého nepřítele svého přítele.“ A vskutku, to je to jediné opravdové vítězství, po němž už není nutno se bát žádné revanše, žádného zvratu v poměru sil.
Možná že má křesťanstvo možnost sehrát zde centrální roli. Izrael je příliš zaměstnán starostí o své přežití, po tragédii evropského holocaustu a desetiletích neustálého boje se svými dnešními nepřáteli. Je to Západ, kdo v největší míře drží v ruce klíče budoucnosti. Doufejme pouze, že „Jafet bude dlít ve stanech Šéma“, že Západ zůstane věrný tomu nejušlechtilejšímu ve svém dědictví.
Ti, kdo vyzbrojovali a podporovali Saddáma Husajna, ti, kdo stavěli jeho jadernou centrálu, nebyli skutečnými přáteli Arabů. Tak jako nebyli skutečnými přáteli Německa ti, kdo ve třicátých letech neměli odvahu zadržet včas Hitlera. Dodejme, že skutečné vítězství nad německou rozpínavostí nebylo ono z roku 1918, nýbrž to, k němuž došlo později, díky Marshallovu plánu, Severoatlantickému paktu a Evropské unii.
Je známo, že vůdčí osobnosti Spojených států a Velké Británie jsou dnes věřící. Vzali na sebe značné riziko ve jménu vize, kterou jejich odpůrci pohrdavě kvalifikovali jako „mesianistickou“. Tito odpůrci nyní vidí pád Saddáma Husajna, kterého de facto hájili. Vidí, jak lid, který byl tak dlouho držen násilím, se nyní vyžívá ve scénách drancování a neúprosného skládání účtů. Podle tradice se rajská zahrada nacházela v Mezopotámii, dnešním Iráku. Nyní ale tato země připomíná spíše peklo.
Přesto bude ale třeba vytvořit nový Střední východ, ve kterém všechny národy a náboženské komunity budou moci žít svobodně a v míru. Kde už nikdo nebude chtít stavět svou Babylónskou věž, v marné snaze provokovat Nejvyššího až v jeho nebeském bydlišti. A který ideál bude schopen sjednotit lidi dobré vůle, aby splnili tento úkol, ne-li onen mesianistický ideál, stále živý v potomcích těch, kdo se přeplavili na lodi Mayflower přes Atlantický oceán, hledajíce svobodu smýšlení?
A že by potomci husitů neměli místo v tomto úsilí? Právě se dovídáme, že Spojené státy oficiálně vyzvaly Dánsko a Polsko, aby vyslaly do Iráku ozbrojené jednotky, které se zúčastní operací udržení pořádku a míru v zemi. Bylo by jistě ctí pro český národ, kdyby se mohl podílet na těchto úkolech. A v každém případě je třeba udržet věrné spojenectví se Spojenými státy a Velkou Británií, spojenectví jednoznačně vyjádřené podpisem odcházejícího prezidenta Havla na prohlášení solidarity, sepsaném v kritických chvílích před zahájením ozbrojené akce.
Irácký konflikt rozdělil Západ. Ukázal možná skutečný charakter jedněch i druhých. Dnes ale není čas k posuzování. Je spíše čas uvažovat o tom, co je možné učinit pro cíl, který by měl být společný pro nás všechny: usmíření a bratrství.
Nevím, zda se chystají sloužit Te Deum v katedrále svatého Pavla v Londýně či v katedrále svatého Patricka v New Yorku. Ale jedna věc se mi zdá jistá: že bylo třeba svrhnout modlu, tyrana, ale že skutečné vítězství nastane teprve tehdy, až už nikdo nebude snít o odplatě.