rozhovor s Martinem C. Putnou
Narozen v nadějném roce 1968, ke katolictví konvertoval r. 1986. Kolísá mezi literaturou a teologií, odskakuje k divadlu a barokní hudbě. Po revoluci pracoval v Katolickém týdeníku – donucen odejít; přihlásil se na Katolickou teologickou fakultu – nepřijat; v katolickém nakladatelství Zvon spoluredigoval časopis Souvislosti – a byl vyhozen i s časopisem.
Vytýká se ti všechno možné,
snad jen lenost ne. Správně míří ti, kdo mi vyčítají nedostatek úcty k šedinám a zásluhám, a ještě více nedostatek pokory, zbrklost, extrémismus, sebeprosazování… Ale za tím výčtem vin stojí otázka obecná a závažnější: může se člověk stavět do pozice obhájce pravdy, není-li svatý alespoň jako třeba Jan Hus? „Kdo jsi ty, že si troufáš nám říkat takové věci? Jsi přesvědčen, že jsi lepší než my?“ – to je otázka, kterou nelze jen tak smést se stolu. Je to problém, společný mnoha (nejen) katolickým buřičům naší doby, Eugenu Drewermannovi především: příliš je na nich vidět, jak jsou zraněni a jak se na tepání vad církve trošičku hojí. A zase na druhou stranu: jsou snad ty vady proto méně reálné? Je-li Drewermann zahořklý a ješitný, je snad proto současný povinný celibát méně neudržitelný, papežský centralismus méně ubíjející, vzrůstající moc fundamentalistických hnutí méně hrozivá, nevzdělanost a arogance značné části kléru méně odpuzující pro ty, kdo by chtěli překročit práh církve?
Snažíš se problém popsat z obou stran, ale už na tvém slovníku je vidět, kam se spíše kloníš.
Drewermann se někdy jeví jako „rozhněvaný muž, v rozhořčení občas vedle střílící“ versus „ohrožení cítící a díry v lodi zběsile ucpávající, na poplach křičící plavčíky raději přes palubu házející hierarcha“. Jenže i to je jen schéma, nešťastná šablona, která nikam nevede, neboť znesvobodňuje obě strany. V nekonečných diskusích o církvi, které se vedou v Německu (zatímco některé kruhy u nás se jim zoufale brání), se totiž vytrácí to hlavní: že církev je pouhým nástrojem, prostředkem. Zdá se mi, že všichni už značnou dobu skandujeme své pojetí pravdy, ale zapomněli jsme se ptát, co od nás opravdu chce Bůh. A co to je – nevím. Čas od času mě napadá ono staré „pietistické“: modlit se, modlit se, skládat důvěru v toho jediného, který si vzbudí syny Abrahamovy z kamenů, bude-li třeba. Až my nebudeme moci, bude jednat on. Buď je to tak, nebo je vše ztraceno.
Jak se díváš na protestantismus?
V řadě teologických otázek dávám za pravdu spíš reformačnímu pojetí; pokonstantinovský vývoj církve chápu jako krizi, papežství spíše jako překážku nežli službu jednotě. Bílá hora je pro mne národní tragédií a Jan Hus největším národním světcem. A přece myslím, že i katolictví je možnou a legitimní cestou ke křesťanství, univerzalitě, katholicitě.
Podstatnější než tradiční dělení velkých církví se mi zdá charakter jednotlivých místních církví – ten rozhoduje o tom, zda je Kristus někde přítomen nebo není. Takže by se dalo říci, že chodím do církve k Salvátoru u Karlova mostu. Že je to katolický kostel? Ale samozřejmě. Nebo jinak: mohl bych opakovat po Berďajevovi, že jsem svobodný křesťan, který je členem své církve. A naposledy jinak: právě proto, že mám k protestantismu tolik sympatií, projevuji tuto náklonnost raději na dálku.
Pro Protestanta připravuješ několik článků o ruském náboženství a písemnictví. Leccos jsme už také četli v Souvislostech, naposledy o Borisu Širjajevovi. – Někteří však už možná ani nečekali, že třetí letošní číslo vůbec vyjde?
Události kolem Souvislostí byly roku 1993, pravda, dosti dramatické. Podaří-li se však časopis zachránit, bude důležitější přemýšlet o jeho budoucnosti. V redakčním kruhu kolem Souvislostí bychom si přáli, aby se tu otevřel prostor pro jinou ekumenu, než jak se běžně praktikuje. Zkusme přestat s odpočítáváním evangelických a katolických procent, zkusme konečně jednou vnímat křesťanství jako celek, jehož hranice se s hranicemi etablovaných církví kryjí jen přibližně: křesťan nemusí být členem žádné církve a uvědomělý člen jakékoliv církve může být zcela nevěřící. Různé proudy v římském katolicismu, alternativní katolicity, staré i nové reformace, různé „hereze“, křesťané inkognito a ovšem křesťanský východ, pravoslavný i jinoslavný – v tom všem se mohou skrývat hodnoty zdánlivě zapomenuté, které se objeví v nečekanou chvíli. A tak nám keltská katolicita znovu objevuje svatost země, pokládanou již za definitivně sekularizovanou; svobodné církve (evangelikálního i letničního směru) výmluvně upozorňují na apokalypsu, na kterou tradiční církve pohodlně zapomněly; církevní kýč nás oklikou znovu přivádí k otázce vztahu umění a sakrality… To jsou jen některá témata budoucích Souvislostí.
Letos vychází tvá kniha o ruské emigraci „Rusko mimo Rusko“. Zvlášť jedna z kapitol této knihy je po volebním triumfu nacionalisty Žirinovského nepříjemně aktuální – kapitola o ruském fašismu.
Rusko je zjev fascinující svou jinakostí, docela jinou strukturou myšlení, než na jakou jsme my Evropané zvyklí: staroobřadci, sami se upalující po celých vesnicích, aby se nemuseli křižovat třemi místo dvěma prsty; poutníci, opakující na nekonečných cestách vroucně a stále niterněji modlitbu Ježíšovu; mystikové odvážných vizí na hranici absurdity jako Merežkovskij a Solovjov; a vedle toho žuloví a nelítostní metropolité, pobožnůstkářské hysterické carevny, rouhači a vášniví bezbožníci, Ivan Karamazov, který „vrací Bohu vstupenku“ – místy je to vpravdě šílené, ode zdi ke zdi. Proč se nepřiznat – právě to mě přitahuje. Rusko je duchovní končina, kde všechno je buď–anebo, s Bohem nebo proti němu. Vůbec nejsem rusofil, mnohé stránky Ruska jsou značně odpudivé. A přece i v tom je jeden možný smysl ruských studií: uvědomit si, čím vším jsme jiní. I za to je možné být vděčný. A já se snažím být vděčný za všechno.
rozhovor připravil Jan A. Dus