Vážený bratře synodní seniore,
dovolte, abych Vám vyjádřil veřejnou podporu za to, že jste se nezúčastnil ekumenického setkání s papežem Janem Pavlem II., ani se nepodílel na žádném ekumenickém shromáždění v kontextu sarkaderovského svatořečení. Potěšila mě solidarita některých dalších evangelických představitelů a naopak mě zarazila bezproblémová vstřícnost u jiných.
Vaše ekumenická absence může být rozmanitě interpretována, až dezinterpretována proti vlastnímu záměru, který Vás přímo motivoval. Tím spíše mohu svou podporu Vašemu postoji vyjádřit zdůrazněním mně blízkého aspektu, který pochopitelně nemusíte sdílet.
Vycházím z toho, že celá zjitřená sarkanderovská kauza není v prvé řadě svárem konfesijním mezi evangelíky a katolíky, že není ani střetnutím pozice pozitivisticko-historické s pozicí imaginárně-legendární, nýbrž je logickým důsledkem globální orientace a permanentního dílčího rozhodování o tom, jaký typ křesťanství má být presentován v naší zemi a v této sekularizované společnosti. Namítám, že jiná, resp. „prozápadní“ volba česko-moravského katolicismu by nejen neinspirovala a neobhajovala svatořečení Jana Sarkandera, nýbrž by presentovala naprosto jinou duchovní atmosféru a jinak aktualizovaný typ katolictví, resp. křesťanství, než jakým je onen řetězovitě „aférovatý“, jehož jsme čas od času lítostivými svědky, ať je původu domácího nebo vatikánského.
Římsko-katolické aféry, na něž narážím a které se dají vysledovat, se shlukují jako symptomy neblahého vývoje, který hrozí zavést ekumenismus u nás i ve světě do slepé uličky. Tato obava ukládá i nám evangelíkům, abychom brali vážně každou aktuální katolickou kritiku vznášenou na naši adresu. Nezastírám při tom, že naše evangelická manka jsou značná: např. redukce církve na společenství „tichých v zemi“, defenzivnost skromné a nenápadné práce v ghettu našich sborů, rezignace na aktivní a angažovanou teologickou komunikaci s naší společností, povážlivý ústup z národního povědomí, neochota hledat alternativní verze křesťanství pro nejbližší budoucnost.
Ten, kdo nás nabádá, že my katolíci a my evangelíci si musíme odpouštět křivdy minulosti a vzájemně se usmiřovat za zlobu našich předků, vyzdvihuje příliš do popředí anachronickou rozpolcenost mezi katolicismem a protestantismem, která – bohužel – je u nás nadmíru živena nepřekonaným historismem, tak typickým pro českou moderní mentalitu. Tolik potřebný trend intensivního ekumenického hnutí nelze posilovat přezíravou autoritativností, která je necitlivá a bezohledná k varovným i prosebným hlasům ekumenických partnerů. Sjednocování křesťanů vstříc „tertio millenio adveniente“ se musí nutně odrážet od narůstající římské centralizace se sakralizovaným systémem řízení a hierarchicky strukturovanou poslušností. Otázku, „jak lze vůbec myslit na plodný ekumenický dialog o palčivých, církve rozdělujících a je navzájem odcizujících problémech, pokud zde Řím pomocí trestů a přísah nutí ke konformismu a snaží se potlačit potřebný a problémy řešící dialog“, nekladu já, nýbrž stařičký teolog Häring z nitra římsko-katolické církve samotné. Naší výchozí, společnou, křesťansko-ekumenickou pozicí vůči dnešnímu krizovému planetárnímu světu nemůže být žádný manichejský dualismus proklamující „kulturu života“, kterou representujeme my morální křesťané, proti „kultuře smrti“, která je podsouvána ostatním, které samolibě označíme za extrémní liberály a konzumenty podléhající „morální erozi“.
Bratře synodní seniore,
ve Vašem postoji ekumenické absence vnímám – ačkoliv nevnucuji – i moment vzdorné solidarity s těmi římsko-katolickými křesťany, kteří se chtě nechtě stali disidenty ve své vlastní církvi. Nevím, zda pan president V. Havel se alespoň zeptal Jana Pavla II. na osudy Hanse Künga, Eugena Drewermanna, Leonarda Boffa, Matthewa Foxe, Bernharda Häringa, abych jmenoval mně trochu známější osobnosti. V našich církvích musí přece platit stejně jako kdekoliv jinde, že solidarita s jedněmi (mocnými) může být nesolidární s jinými (bezmocnými). Zušlechťování ekumenismu značně komplikuje vnitřní situace v jednotlivých církvích, jsou-li zde represe a jejich oběti. Jak se smíme vpravdě ekumenicky vyrovnat s následujícím příkladem? – Odchod latinskoamerického kněze L. Boffa do laického stavu v roce 1992 komentoval prof. H. Küng v německém tisku slovy: „Řím už dnes nelikviduje své kritiky fyzicky na hranicích, ale psychicky – dlouholetým vyčerpávajícím zacházením a stálým autoritativním tlakem.“
To nezmiňuji proto, abych vyvolával primitivní protikatolické nálady, nýbrž proto, abych upozornil na hluboce závažný problém, s nímž se bude muset vyrovnávat budoucí církevní křesťanství všeho druhu, a sice jinak a na vyšší, ekumenické úrovni, než jak tomu bylo dosud: Je to otázka mantinelů a legitimita jejich překračování v rámci jednoho společenství, otázka míry svobody a tolerance ve vymezeném prostoru konkrétní instituce, otázka alternativních a nonkonformních proudů v prostředí dané církve. Dosavadní řešení těchto vnitřních problémů a napětí známe jako exkomunikativní (v katolictví) anebo separační (v protestantismu).
Kdybychom chtěli být českobratrskými evangelíky onoho starého konfesijního dilematu, kteří nacházejí svou identitu pouhým sebevymezením vůči katolickým jinověrcům, mohli bychom si potichu libovat, jak katolíci u nás ztrácejí víc a více na společenské ozvučnosti, jak se naše sekulární prostředí v rostoucí míře odvrací od jejich oficiálních projevů a postojů. Ovšem časy konfesijní škodolibosti jsou pryč, resp. musí být definitivně pryč. V sázce je dnes přece u nás i ve světě křesťanství jako takové, jehož přitažlivou tvářnost budeme muset společně ekumenicky vytvářet tváří v tvář naléhavým výzvám a nouzím blížícího se 3. tisíciletí, a to i za cenu toho, že naše zafixované tradice bude třeba spíše přesahovat než je konzervovat.
Tuším, že v našich církvích nacházím známé i neznámé bratry a sestry, kteří spolu se mnou notují stejnou píseň nářků. A toužím po tom, vydat se s nimi na nezmapovaný terén budoucí podoby křesťanství, v němž se mohou spolu inspirativně setkat nejlepší plody našich dosavadních tradic a poutnická otevřenost vůči „novému nebi a nové zemi“.
V úctě a blízkosti Váš
Pavel Otter, farář