Milý pane Šimso,
před časem jsem Vám posílal osobní dopis k Vašim 80. narozeninám. Nosil jsem ho dlouho v hlavě, a jak jsem zjistil, nosím ho dál. A tak jsem se rozhodl Vám poslat ještě jeden dopis – a to otevřený – totiž formou protestantní se podělit s čtenáři.
Jedny z mých nejstarších vzpomínek na Vás jsou, jak jsme po srpnu ’68 byli u Vás na faře v Prosetíně na setkání mládeže a jedli jsme jablka. Při druhé návštěvě ležel na stole čerstvý obal gramodesky – známý obrázek s terčem na Krylově „Bratříčkovi“. Bylo mi mezi osmi a devíti lety – politické diskuse s rodiči jsem se ještě neúčastnil, ale „Bratříčkovi“ jsem rozuměl dobře, protože srpnové dny ’68 jsem trávil u prarodičů na východní výpadovce v Praze. Dále si jasně pamatuji, jak když Vám v r. 1973 brali státní souhlas, můj tatínek tajemně nasedl na Pionýra a odjel do Prosetína. Myslím, že to byl zoufalý pokus nabídnout Vám výměnu za Sněžné, kde on tehdy farářoval. A ještě jednou s tatínkem: když jste byl v r. 1978 zatčen, viděl jsem na jeho psacím stole koncept dopisu a zapamatoval jsem si: „Je to pravdivý a ryzí člověk.“
Když skončila moje ne příliš smysluplná učňovská epizoda v Hradci Králové a přišel jsem do Brna, moje první cesty vedly k Vám. Byla doba „chartistická“. Já mezitím u vás zažil narozeniny paní profesorky Boženy Komárkové a snad ještě nějaký sraz. Viděl jsem tam tu směs intelektuálů a andrgraundníků. To mne tehdy velmi vzrušovalo.
Hodně se mluví o slavných pražských bytových seminářích, ale kdo vzpomene na Šimsův dům v Brně! Za rizika pro celou rodinu byl otevřený pro všechno a každému – ať už to byl některý brněnský farář, Jaroslav Šabata, nebo velké sejití kolem přítomné Boženy Komárkové, hra Milana Uhdeho v autorově podání, příchody nejrůznějších mladých andrgraundníků, od opisovačů a vydavatelů samizdatu až po ty, kteří více času trávili v hospodách – ale i tam se říkaly i dělaly ne zcela nedůležité věci. U vás také fungovala brněnská „Patočkova universita“: utkvěla mi například přednáška Jaroslava Mezníka či Jaromíra Procházky pro mladé. U vás také, já jsem to tak cítil a prožíval, se odehrával vnitrochartistický dialog – a mnoho dalšího. Třeba duchovní i naprosto praktická pomoc těm, kteří přišli a potřebovali ji. To vše jednak „pod velkým uchem“ a za opakovaných předvolávání k výslechu – a to i tehdy mladého Martina – a pod hrozbou domovních prohlídek i vězení. Obojí se uskutečnilo. „Uskutečnilo“ se ovšem i uvěznění a odsouzení – jak napsala tehdy Helena Klímová ve fejetonu „Tři z Brna“ (Martinovi i moji kamarádi Petr Pospíchal, Libor Chloupek a Petr Cibulka).
Některé osobnosti Vaší generace a konkrétně Vy jste pro mne a pro více mladých představovali jakousi garanci a já, který jsem podobně jako Martin nesměl studovat, jsem coby „mladý disident“ v každém setkání chartistů nebo i farářů bez souhlasu viděl jakousi zvláštní, ne zcela konkrétní naději, kterou jsem neviděl u tehdejší oficiální církve. Z odstupem vidím dvojí: statečné a povzbuzující postoje pro tehdy mladé lidi uprostřed normalizované společnosti, ale i důraz – Váš, vás i mých rodičů, že se máme v našem věku více vzdělávat než „věnovat politice“. Vzpomínám si, že i přes tvrdé represe bylo svým způsobem lákavější pohybovat se mezi intelektuálním a klasickým třeba hudebním andrgraundem než se učit matematice na dálkovém gymnasiu. Někteří naši vrstevníci odmítali socialistické školství principielně, ale mnozí z nich četli mnoho nejrůznějších knih atd. Ono také vyzývání ke vzdělávání mělo pro mne, mladého radikála, jinou váhu od Vás, mých rodičů, profesorky Komárkové než od některých tehdy v klidu farářujících farářů. Dalo by se dlouze vzpomínat i diskutovat, ale už chci jen připomenout, že jste byl první, kdo měl odvahu veřejně promluvit o Stb v r. 1966, a tím jim přece jen ztížil práci a mnohým pomohl a dodal odvahy.
A teď bych se ještě rád vrátil k té osobní poloze: bylo mnoho obyčejných všedních dnů, kdy jsem k Vám přicházíval a zvonil „se-ky-ra“ a v okýnku vždy někdo mile řekl: „Daník“ a vždycky mi u vás bylo dobře. Zažil jsem tam to období pro celou Vaši rodinu těžké, když Vy jste byl ve vězení a Martin pak na vojně. A veselejší historka – jednou měla paní Šimsová jít na nějaký úřad a Vy jste jí řekl: „Mileno, představ se výjimečně jako doktorka Šimsová.“ (Více se to projevilo, když byla v nemocnici s rakovinným nádorem.) Vy jste byl tehdy pro mě mladého jedna z autorit a byl jsem rád, že naše rodiny si byly blízké. Paradoxně se to odrazilo v tom, že se nikdy nevyjasnilo, jak bude moje generace oslovovat Vaši.
O co jsem přišel: prakticky jsem Vás nezažil jako kazatele a moje žena Bohdana už vůbec. Ale z toho mála, co jsem slyšel, jsem Vás mohl aspoň trochu vidět ještě jinak než při přednáškách či diskusích. Kdo Vás neslyšel v kostele, o cosi důležitého přišel. Z nové orientace se něco podobného týká například i Jakuba Trojana, ale u Vás mne to mrzí zvlášť. Ale život a uplynulá doba nás, Vás připravily o nesrovnatelně více.
Co přinese a přináší doba současná a budoucí, nebude snad tak zlé, jako epochy minulé, ale moc veselo mnohým není. Svým způsobem je zkušenost toho solidárního „odboje“ ze 70. a 80. let něco jako povzbuzení, a ne hořká vzpomínka. Měl jsem velkou radost samozřejmě, když Vás konečně rehabilitovali a v neposlední řadě z článku Jiřího Černého v Hospodářských novinách. Škoda, že církevní tisk nedokázal napsat něco jako on. To jsou dnes takové, myslím, ne zcela bezvýznamné „drobnosti“. Co je významné, že jste i po té osmdesátce mezi námi a s námi!
Moc na Vás vzpomínám a přeji Vám i Vaší paní hodně sil, co nejvíce svěžesti a zdraví a hlavně převyšující hájící a střežící Pokoj!
S přátelskými pozdravy a s projevem vděčnosti
Daník Pfann.
A pozdravuje Vás Bohdana.
Zdar Brnu!