Otevřené dopisy ke jmenování nového ředitele Diakonie ČCE

Číslo

Dopis Michala Šimka, faráře ČCE

Pavel Smetana
synodní senior ČCE

Vážený bratře synodní seniore!

V minulém roce celocírkevní pastýřská rada uzavřela případ bratra Josefa Hromádky a jeho spolupráce se Státní bezpečností. Myslel jsem si, že je to jasně vyslaný signál pro to, aby již nikdy žádný spolupracovník StB nemohl v naší církvi zastávat významnou funkci. V tomto ohledu jste mě zklamal. V úterý 19. 5. 1998 jste instaloval a do funkce ředitele Diakonie ČCE uvedl bratra Pavla Vychopně, ačkoli jste věděl, že byl spolupracovníkem StB. Nevzal jste v potaz ani to, že na protest proti vybrání bratra Vychopně do ředitelské funkce rezignovali 3 členové představenstva Diakonie (sestra Anna Dusová a bratři Tomáš Trkovský a Miloslav Vašina). Opomíjíte protesty pracovníků ústředí Diakonie v Praze, z nichž někteří již odešli (např. sestra Nataša Valkounová). Vaše rozhodnutí uvést bratra Vychopně do významné funkce vyvolalo již i zájem novinářské veřejnosti o jeho minulost (např. ve Vašem rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném 12. září 1998).

Vážený bratře synodní seniore! Je morálně nepřípustné, aby ředitelem Diakonie ČCE, která svojí prací reprezentuje Českobratrskou církev evangelickou, byl někdo, kdo by byl jen v podezření ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností. Nevytváří to dobré podmínky pro vztah spolupráce a důvěry všech pracovníků Diakonie ČCE ke svému novému řediteli. Proto Vás vyzývám, abyste neprodleně celou záležitost znovu projednal a ostatními členy synodní rady a dal podnět k odvolání bratra Pavla Vychopně z funkce ředitele Diakonie ČCE. Zároveň Vás prosím o odpověď, jak s tímto mým podnětem naložíte. Svůj dopis považuji za otevřený.

S upřímným pozdravem Michal Šimek, Kyjov 5. 11. 1998

*  *  *

Odpověď synodního seniora Pavla Smetany

Michal Šimek
farář ČCE

Milý bratře faráři,

obávám se, že otevřený dopis, který jste mi zaslal ad informandum vyvolá jen nové polemiky uprostřed naší církve i v Diakonii. Vzhledem k tomu, že mezi námi byly po řadu let otevřené bratrské vztahy, očekával bych, že nejprve se dotážete, proč a z jakých důvodů byl br. Vychopeň jmenován a pověřen ředitelem Diakonie. Vy místo toho používáte nejtěžší kalibry výtek a obvinění na mou adresu. Kdybyste v klidu a pozorně přečetl mou odpověď v LN z 12. 9., nepřehlédl byste, že ani mně otázka mravní odpovědnosti předních pracovníků církve není lhostejná. Byl jsem ovšem informován, že se jméno bratra P. Vychopně nalézá v seznamu spolupracovníků, uveřejněném v necenzurovaných novinách RK. Učinil jsem proto, co jsem považoval za nezbytné a také jediné možné. Otázku vědomé spolupráce s StB jsem zcela jasně a jednoznačně bratru P. Vychopňovi položil. Teprve, když mi stejně jednoznačně vědomou spolupráci odmítl, byl jsem ochoten jej pověřit ke službě ředitele Diakonie se souhlasem SR. Nyní několik poznámek.

1. Kde berete jistotu, že neoficiální informace o spolupráci různých lidí s StB jsou pravdivé? Shodou okolností, právě včera, jsem dostal dopis od br. Jana Šimsy, kde píše, „že požádal výbor SPEKu … aby dal možnost difamovaným bratřím a sestrám, aby se mohli obhájit i proti osočení různých neprávem publikovaných seznamů atd. … jsem nadále – zvláště po zkušenostech se surově napadaným mým přítelem a spolupracovníkem Kavanem (ovšem i teď mé dobré známé paní Vlasty Chramostové), přesvědčen, že církev má možnost i povinnost takovou možnost dát těm, kdo o to stojí. Co s tím?“ Tolik b. J. Šimsa.

2. Píšete, že je morálně nepřípustné, aby ředitelem Diakonie ČCE „… byl někdo kdo by byl jen v podezření ze spolupráce s bývalou StB“. Ve svých úvahách jste tedy překročil zásadu, přijímanou v každé slušné společnosti, tzv. praesumpci neviny. Kdo jiný, než právě křesané, by měli hájit čest svého bližního nejméně do té doby, než se jednoznačně prokáže, že je vinen? Věc není objasněna a Vy své podezření veřejně prohlašujete za skutečnost.

3. Jistě víte, že volbu ředitele Diakonie neprovádí synodní rada, nýbrž představenstvo Diakonie. Nebyli jen tři členové představenstva, kteří rezignovali na své členství, ale současně většina těch, kteří podpořili volbu bratra Vychopně. Mezi nimi lidé ne bez trpkých zkušeností s StB jako bratří Bárta a Syrovátka.

4. Nyní píši to nejdůležitější. Co postrádám ve Vašem dopisu především, je i ten nejmenší náznak milosrdenství. Nový zákon ví o „lásce, která přikrývá množství hříchů“ (1 Pt 4,8b) a vyzývá k tomu, abychom plnili Zákon Kristův tak, že „budeme brát na sebe břemena jedni druhých“ Ga 6,2. V souvislosti 6. kapitoly ep. Gal. nesporně zmíněná břemena znamenají lidská selhání.

5. Nakonec bych se Vás rád zeptal, zda jste se stejnou naléhavostí protestoval proti významným církevním pracovníkům, kteří selhali v jiné oblasti, třeba v manželském životě … Nemusím Vám připomínat, že Nový zákon hřích neklasifikuje. Já osobně považuji vědomou spolupráci s StB za něco, co do hloubky narušilo vztahy mezi bratry a sestrami a co vnitřně těžce poznamenalo takového člena církve. Ovšem narozdíl od některých jiných beru vážně celý Boží zákon a především tak, jak jej vykládá Pán Ježíš Kristus v Kázání na hoře. Zde nás navíc varuje před povrchními lidskými soudy.

Milý bratře faráři, chci Vás ujistit, že vůči Vám nechovám žádné nepřátelství. Přeji Vám, aby Vás provázelo Boží požehnání ve Vaší službě ve sboru.

S bratrskými pozdravy Pavel Smetana, Praha 11. 11. 1998

*  *  *

Dopis Miloše Rejchrta, faráře ČCE

Pavel Smetana
synodní senior ČCE

Milý bratře synodní seniore,

Tvůj otevřený dopis M. Šimkovi z 11. 11. 1998 je hoden odpovědi. Tzv. Cibulkovy seznamy, vyšlé v „Rudé krávo“, bereš jako závažnou indicii a to Ti schvaluji. Čím dál tím více se přikláním k názoru, že P. Cibulka zveřejněním databáze se seznamem tajných spolupracovníků StB učinil krok správným směrem. „Tajnost“ materiálů někdejší StB totiž je iluzorní, má (či měla) k nim přístup řada lidí, třeba těch, kdo administrativně obstarávají lustrace či nahlédnutí do svazků. Jedna skupina obyvatel k nim přístup má, ta druhá – nepoměrně větší – nemá, což umožňuje zacházet s estébáckými informacemi a dezinformacemi jako s účinnou příruční zbraní v mocenských bojích a půtkách. „Utajování“ tak vlastně činí produkty StB stále operativními. Byl bych rád, kdyby ses i Ty veřejně pro odtajnění existujících dokumentů vyslovil. Náš kolega farář Joachim Gauck Ti může potvrdit, že pravda sice bolí, ale vysvobozuje a že odtajnění, k jakému se odhodlali v bývalé NDR, má očistný účin.

Zeptal ses br. Vychopně, nynějšího ředitele Diakonie ČCE, jestli vědomě spolupracoval s StB. Dobře jsi učinil. On Ti spolupráci popřel. Nedobře učinil. Je totiž uveden v „Rudé krávo“ jako tajný spolupracovník pod krycím jménem „Hrdlička“.

Tvoje otázka, kde vzít jistotu, že jsou pravdivé neoficiální informace o spolupráci s StB, je ovšem legitimní a odpověď na ni bude v řádu pravděpodobnosti a nikoli absolutní jistoty. Neoficiální tzv. Cibulkův seznam je s největší pravděpodobností bez úprav zkopírovaná oficiální databáze někdejšího ministerstva vnitra ČSSR a konečné výstupy lustračních šetření se s údaji Cibulkova seznamu vesměs shodují. Ovšemže se při zápisu do seznamu tajných spolupracovníků mohl vyskytnout omyl, je však asi tak pravděpodobný, jako omyl v knize matričního úřadu. Soudruzi z StB sice měli lež jako metodu, ale byli pečliví: z tohoto předpokladu vychází i platný lustrační zákon. Míra spolehlivosti údajů v „Rudé krávo“ je táž (kdo ví, možná větší – viz prokázanou možnost obstarat si negativní bianco osvědčení na černém trhu) jako u lustračních osvědčení. Mám tedy za to, že br. Vychopeň se k vědomé spolupráci s StB skutečně uvázal.

Mechanismus získávání ke spolupráci s StB, její obsah i možnost úniku z ní skvěle a bez šanování své osoby popsal před časem br. farář Vlastimil Sláma v Evangelickém týdeníku. Vezmi a čti. Moje úcta k statečnému a prozíravému příteli Vlastimilovi po přečtení jeho svědectví ještě stoupla. Nijak přitom neklesla moje neúcta k těm, kdo výskyt svého jména na seznamu vysvětlují jako nevysvětlitelný omyl. Správně poukazuješ na to, že v seznamech spolupracovníků StB se najdou i lidé, kteří statečně vzdorovali komunistické totalizaci (např. br. Vlastimil Sláma). Ukazuje se, že největší slabinou lustračního zákona, vycházejícího ze seznamů StB, je glajchšaltující shrnutí celé škály motivací a stupňů spolupráce do jedné zobecňující kategorie „tajný spolupracovník“. Seznamy nic neříkají o tom, zda dotyčný podepsal (či i jen přislíbil) spolupráci z naivistického idealismu, z vyčerpání, ze slabosti, v euforii podmínečného prominutí trestu, z touhy po výhodách, z touhy škodit. Ani neříká, za jakých okolností na spolupráci přistoupil a za jakých z ní eventuálně vystoupil. Tato nízká vypovídací hodnota seznamu StB (kterou jsme mohli zjistit teprve díky zveřejnění Petrem Cibulkou) značně kompromituje i platný lustrační zákon.

Zápis v registru spolupracovníků StB je údajem málo signifikantním a nabývá významu teprve v souvislosti s celým životním příběhem dotyčného člověka. Nu a do života br. Vychopně patří i období, kdy br. Vychopeň pracoval v 80. letech jako činovník Křesťanské mírové konference. Ke spolupráci mohla StB člověka zlomit. Vstoupit do aparátu KMK mohl jen dobrovolně a přinutit ho k tomu nemohl nikdo. KMK byl podnik přímo řízený ideologickotajnoslužebními centrálami („včetně kubánských soudruhů“, pochvalovali si sami soudruzi v jednom ze svých již dnes přístupných materiálů) komunistických zemí. Každému, kdo si několik textů KMK přečetl, muselo být jasné, že tato instituce páchne kremelskou ideologií a vyváží do světa sovětské velmocenské zájmy. Nejasné to mohlo být jen těm, kdo byli ochotni k sebeoblbování. Vzhledem k povaze působení KMK mám za to, že br. Vychopeň byl od orgánů StB konkrétně úkolován a např. se podílel na opatřeních, která měla izolovat tehdejší nezávislé mírové hnutí v ČSSR. Ve svém dopise mluvíš o zásadě „presumpce neviny“ a Michalovi Šimkovi vyčítáš, že podezření prohlašuje za skutečnost. Možná se br. Šimek nevyjádřil přesně, ale jeho podezření míří správným směrem. Nejde totiž o vinu, ale o důvěru. Tři členové představenstva Diakonie rezignovali na své členství a řada dalších lidí, kteří nyní mají s br. Vychopněm jako bezprostředním nadřízeným jednat, k němu důvěru nemají. To je velice závažná okolnost a představenstvo Diakonie ji podcenilo. Na nedůvěru máme právo (viz Jr 9,4) a přikázat se důvěra nedá. Zvláště když tím nejtypičtějším a nejodpornějším rysem spolupráce s StB byla důvěrnost vztahů k soudruhům řídícím orgánům, o nichž se spolupracovník zavazoval nemluvit ani se svými nejbližšími. Mám za to, že několik let takto trvající důvěrný vztah lidský charakter zle pošahá.

Snad lze charakter upevňovat a ztracenou důvěru časem získat. Mou důvěru si br. Vychopeň zatím nezískává ani trochu. Jistě, i výpadky víry, lásky a naděje patří k životu křesana: však i skála-Petr zapřel Pána. Ovšem Petr po svém selhání hořce plakal. Br. Vychopeň, jak píšeš, u Tebe neplakal, nýbrž spolupráci s StB jednoznačně popřel. Bratr Vychopeň tedy synodnímu seniorovi lhal.

Br. Vychopeň do funkce ředitele Diakonie ČCE jednoznačně nepatří.

S bratrským pozdravem Miloš Rejchrt, Praha 30. 11. 1998