Po šoku z teroristického útoku v New Yorku se mnozí snaží vyrovnat se s ním tak, že zaujímají razantní postoje. Pokud takové postoje nejsou okamžitě doprovozeny velmi vážnou starostí o lidskou svobodu, o principy euroatlantické civilizace, opírající se o lidská práva, pak se teroristům podaří jejich plán: přinutí svobodné lidi, aby se začali chovat nesvobodně. Podaří se jim přinutit svobodný svět, aby upadl do područí strachu, zla a teroru. V zásadě teroristé zvítězí, i když na první pohled se národy budou ukájet pocitem rázných činů a pateticky sebeomezujících opatření. Ochota k sebeobětování či alespoň sebeomezení je přirozenou reakcí na akty brutálního násilí. Ano, rázné činy jsou potřeba, ale demokratické státy je musejí učinit nejen na poli represivním, ale i na poli demokratických záruk. Jedno bez druhého znamená definitivní vítězství teroristů. Proč? Protože hlavním rysem teroristova postoje je hluboká neschopnost svobody. Terorista je člověkem naprosto nesvobodným, je zajat svou ideologií a nenávistí, pohrdá či nezná svobodu druhých, neznaje ani svobodu svoji. Proto – jakmile dopustíme, aby v našich myslích trvale zvítězily myšlenky nadřazující domnělou efektivitu bezpečnostních opatření nad svobodu občanů, jsme v jednom pekle s těmi, nad nimiž bychom se tak domnívali vítězit.
Co myslím konkrétně: Už nyní jsou občané naší země poměrně dramaticky vydáni napospas libovolnému slídění a špiclování ze strany nejen represivních složek státu, ale i soukromých firem zaměřených tímto směrem. Prakticky neexistuje efektivní kontrola používání výzvědných prostředků (odposlechy všech typů komunikací, kamerové sledování ulic a sídlišť, zneužívání informačních databází různých veřejných i soukromých subjektů), a to jak policií, tak zejména zpravodajskými službami. Podobně bychom se měli vyděsit, když se dozvíme, že není tak těžké privátně získat od mobilních operátorů výpisy volání konkrétních telefonů. Ano, to všechno jsou a musejí být účinné prostředky boje s terorismem a organizovaným zločinem. Musíme však jako oko v hlavě hájit maximu demokratického státu: „žádné represivní pravomoci bez kontrolovatelné odpovědnosti“. Nevadí mi, když speciální bezpečnostní útvary dostanou možnost nabourat se kamkoliv, odposlouchávat cokoliv a kohokoliv, poskládat si jakékoliv databáze a rastrovací analýzou pátrat po náznacích teroristického spiknutí. Co ale musím požadovat, je, aby úměrně k těmto výkonným možnostem byla zavedena a fungovala zpětná vazba – kontrola z nezávislé strany. Její existence a efektivita musí bránit vyvoleným specialistům, aby byť i jen pomysleli na zneužití těchto neuvěřitelných svodů. Konkrétně to znamená, že kontrolní komise dohlížející na represivní složky (tajné služby a policie) musejí být postaveny na mnohem vyšší úroveň. Systémově musejí být opřeny o širší platformu, než je poslanecká sněmovna. V demokratických zemích je běžné, že jde o komise obou komor parlamentu, navíc často kombinované se soudci. Účast více složek v systému dělby moci je klíčová. Dále je třeba, aby byly jednak vybaveny vyšší pravomocí, jednak podléhaly vyššímu stupni prověření a důvěry, že jejich členové uchovají tajemství. Také jejich aparát musí být schopen konkrétních kontrolních úkolů. Konečně je zcela nezbytné doplnit stávající díry v zákonech. Chybí legislativně vytvořený prostor pro skutečný výkon kontroly, která podle všech zahraničních zkušeností reálně existuje jen v určitém vztahu napětí. Kontrolující orgány musejí mít mnohem větší možnosti, než jaké obvykle využijí. Jen tak získají skutečnou schopnost vytvářet pro společnost přínosnou dynamickou rovnováhu s represivními složkami, a tím jim v zásadě „jistit záda“. Dále chybí zákon o ochraně soukromí. Proto dnes soudní moc povoluje odposlechy bez detailnějších kritérií, a často poněkud bezhlavě. Proto zmateně tápeme, když v bulváru vyjdou fotografie nahé političky.
Zapomeňme tedy na lacinou představu, že se zhoubě terorismu (který je též stavem duše) vyhneme jen jednostranným zvyšováním pravomocí represivních složek státu. Demokratický úkol je těžší: musíme zvýšit schopnost především těch mechanismů v dělbě moci, které namíří ostří represe pouze proti skutečným nepřátelům svobody. Nemůžeme přece přistoupit na to, že kvůli boji s jedním ohrožením upadneme do jiného područí. Tak neschopní bychom být neměli.
Autor je místopředsedou ODA, byl několik let předsedou komise dohlížející na policejní odposlechy a parlamentní komise pro kontrolu BIS. Text vyšel i v MF Dnes