Okupace na brigádě a co bylo potom

Číslo

Po Jaromíru Procházkovi, příslušníku nejstarší generace (viz Pt 1/08), přichází se svou vzpomínkou na r. 1968 o generaci mladší Tomáš Bísek

Úryvek ze sepisovaných vzpomínek, nazvaných „Ohledávání“

… Ze snůšky brigád si připomínám Alojzov 1968. Tenkrát Kája (tajemník pro mládež ČCE Karel Trusina) vyšetřil pár dní a byl s námi. Vzpomínám, jak jsme se 21. srpna po ranním poryči připravovali na cestu do práce. Jako pravidelně přichází hajný. Ale místo pobídky vyrazit na pracoviště přerušuje naše přípravy: „Nespěchejte! Dneska se do práce nejde. Je válka, napadli nás Rusové. Cožpak neslyšíte letadla?“ A opravdu, nad Jeseníky bylo slyšet i vidět letadla, mířící na západ.

Vrátili jsme se do jídelny a posedali dokola na zem opřeni o dřevěné zdi srubu.

V tichu bylo po delší dobu slyšet jenom vzlykání a pláč. Masivně jsme si mohli uvědomit, jak se život celé společnosti může docela náhle změnit, okupací vlastně rozlomit. Po této zkušenosti se dívám docela jinak na prorocká varování a tvrdost změn, kterými procházel lid Izraele, anebo evropští Židé v třicátých letech, či Evropa a svět po třicátém devátém…

Začali jsme zvažovat, co dál. Po zjištění, že Praha je okupovaná, nebylo myslitelné Pražáky z nás, zvláště mladší věkem, poslat samotné domů. Postupně se začali rozjíždět mimopražští. Avšak s pražskou skupinou jsme se vydali do Spálenky, osady na druhé straně Jeseníků, kde žila s dětmi Lýdie, starší sestra Daniely. Manžel Pavel vykonával nablízku náhradní vojenskou službu. Odtamtud pak bylo potřeba se vydat do Prahy za rodinami těch, kteří s námi zůstali. Museli jsme ujistit rodiče, že jejich děti jsou v pořádku.

Cesta vlakem proběhla spořádaně. Ale Praha nás zaskočila. Ani jedinou z udaných adres nebylo možné dohledat. Pražané, protestující proti vstupu cizích vojsk, pomíchali informační nápisy a tabulky. Tak si nás hledejte! Pro násilníky a jejich pomocníky nebylo jednoduše možné pro někoho přijít a zadržet ho. I my jsme tápali a naléhavě vysvětlovali, co chceme a potřebujeme. Bylo to zvláštní nevyznat se „doma“. Tím se posílil pocit ohrožení a strachu, který vyvolávaly prázdné ulice, občas vojenská hlídka, či na některých místech stojící tank…

Vzpomínám, jak v následujících měsících narůstal odpor proti okupaci, dokud nebyl postupně násilnými a zastrašovacími metodami utlumen a nakonec zlomen. Byl jsem tenkrát prefektem v Jirchářském semináři a zastupoval jsem studenty také při jednáních fakultní rady. Ve vypjaté atmosféře nejradikálnější z nás vyzývali k připojení se k revolučnímu a proměněnému SSM (Svaz studentské mládeže), ale také k otevřenému odporu v pražských ulicích. Museli jsme zvažovat, jak se zachovat také z teologických a biblických pozic. Nakonec jsme se vydali ve dvou, společně s Vojenem Syrovátkou, za děkanem fakulty, prof. J. B. Součkem. Naslouchal úzkostně našim argumentům o potřebě postavit se zřetelně a nenásilně, byť šlo v krajním případě i o vlastní život. S údivem jsem naslouchal svému milému učiteli, jak ztlumeně říká, že má prostě o nás strach…

K úryvku z „Ohledávání“ přidávám svůj text z pozdější doby, již po ukončení studia a snaze nastoupit do kazatelské služby ve sboru v Telecím. Bylo to po mém návratu z ročního studia teologie ve Spojených státech. Pan krajský církevní tajemník Jonáš trval na mém vyjádření k srpnu 1968 jako podmínce k jednání o udělení státního souhlasu k duchovenské činnosti.

„… Kritický rok 1968 a jeho důsledky jsem prožil přípravou k závěrečným zkouškám na Komenského fakultě, jazykovou přípravou k cestě do ciziny a v neposlední řadě starostmi rodinnými.

Můj postoj k srpnovým událostem 1968 je pro mne spjat s postojem ke všem mocenským zásahům. Jako křesťan odmítám užití síly jakožto prostředek řešení sporů a problémů ve světě. Poučen evangeliem se přiznávám k cestě nenásilí a bezmoci, lásky a pokoje pro všechny. Přiznávám se k tradici Petra Chelčického, který v 15. století zašel tak daleko, že kritizoval i husitský odboj a užití síly i v sebeobraně. Obdivuji názory L. N. Tolstého v jeho spisech s až naivní cestou naprostého beznásilí. Chtěl bych ještě lépe rozumět motivům M. Gándhího v jeho cestě nenásilí v Indii. Za jeden ze vzorů a hrdinů dnešní doby pokládám život M. L. Kinga, bojovníka za černošská práva, který svými nenásilnými a pokojnými protesty vyvolal v USA vpravdě revoluční situaci a revoluční hnutí. Jsem pevně přesvědčen i poučen studiem historie, že užití násilí a moci plodí jen destrukci, zášť a nenávist a rozhodně neprospívá ani postiženým, ani těm, kteří násilí užili. V tomto směru mohu bohužel a s velikou lítostí kritizovat jistě všechny vlády světa. Jak lehce téměř všechny vlády porušují Chartu Organizace Spojených Národů, kterou sami navrhli, schválili a podepsali…“ Tolik úryvek z životopisu.

Na schůzce v Hradci Králové, kde jsem byl společně se synodním seniorem Václavem Kejřem, nás pan tajemník ujistil, že mně státní souhlas nikdy neudělí. Shodou okolností však sám br. synodní Kejř nastoupil před lety do služby v církvi také po studiu v USA. Tento fakt užil jako argument s dodatkem, že jsem byl ke studiu řádně vyslán ministerstvem kultury a řádně jsem se do služby vrátil. Nakonec po řadě měsíců mně ministerstvo kultury udělilo souhlas přes odpor pana Jonáše. Ten pak vždy prohlašoval, že jsem návratem z USA „odhalil svou tvář“. Na můj dotaz, zdali spíše nezastřel, mně při vynuceném setkání důrazně opakoval že odhalil.

A ještě perlička: Jednou při slovních přestřelkách a velmi osobních invektivách pana tajemníka jsem nevydržel a vyhrkl na něj, že mu snad vadí „můj ksicht“. Jeho odpověď mě natrvalo odzbrojila: „No to jsem, pane Bísek, ale dopadl hůř než vy“.

21. 1. 2008