Výdaje za přenocování jsou nepatrné, cestovní výdaje nesmírné a nejrychlejší cesty ty nejriskantnější. Mohammed znal příběhy těch, kteří to před ním zkusili.
Večer 22. března 2015 se Mohammedova rodina ještě jednou setkala u večeře. Jeho strýc už tu byl, jeho sestry a švagři donesli sladkosti, aby dodatečně oslavili syrský den matek. Ale Mohammed měl být veselý. Nikdo z nich se nesměl dovědět, že zítra ráno zmizí a možná je už nikdy neuvidí. Zasvěceni byli jen rodiče: Zítra v pět hodin ráno vyšplhá na tajném místě do nákladního auta, v něm se schová za několik bedýnek s rajčaty a pojede s jedním převaděčem až k tureckým hranicím. Tam proleze dírou v hraničním plotě do Turecka, taxíkem pojede až k tureckému mořskému pobřeží, kde dá dalšímu převaděči několik tisíc dolarů, aby ho převezl ve zcela přeplněné nákladní lodi do Itálie. Pak se kdovíjak protluče do Norska, nejlépe do Švédska, a tam si začne budovat nový život. A tuto válku, toto šílenství konečně nechá za sebou. Alespoň takto to Mohammed plánoval. Znal příběhy těch, kteří to už před ním zkusili: těch, kteří byli převaděči prozrazeni a kteří byli zabiti vojáky, těch, kteří se ve Středozemním moři utopili, těch, kteří se udusili ve strojovnách, nebo těch, které různí bandité zbili v lese téměř k smrti.
Mohammed znal riziko. Ale zůstat zde, v rodném městě Badda, by byla jeho jistá smrt. Mohammed se nechtěl zúčastnit občanské války, proto byl už na útěku, dlouho před tím, než opustil svou zemi, dezertér, kterého hledala syrská armáda. Dal tedy na ty, kteří mu dávali naději, na své přátele, kteří už čekali kdesi v Evropě v nějakém záchytném táboře na azyl, kteří na své cestě ztratili přátele a přežili téměř nesnesitelné stavy, kteří však alespoň měli něco, co Mohammed měl už jen ve svých vzpomínkách: budoucnost.
Poznal jsem Muhammeda na internetu. Holandský žurnalista Sam Nemeth, který ho potkal na Lesbu, zveřejňoval na Facebooku fotky a podával Whatsapp-zprávy o jeho útěku. Po týdny tam bylo možné sledovat, jak Mohammed utekl přes Balkán, skončil ve vězení nebo zůstal kdesi delší dobu zraněný. Toto živé zpravodajství bylo napínavé a dojímavé – především ale neodpovídalo mým naivním představám, které jsem do té doby měl o útěku. Už slovo uprchlík je tak zavádějící: Muhammed nebyl nikým honěný (Getriebener), nýbrž byl někdo, kdo sebral dohromady všechny svoje finanční, mentální a sociální prostředky, aby dal svému životu opět nějakou perspektivu.
Po Muhammedově zdařilém útěku jsem si s ním dojednal setkání v záchytném táboře v nizozemském Budelu. (Mohammed je pseudonym, jeho pravé jméno nemá být v novinách zveřejněno.) Tři dny jsem s ním hovořil o všech detailech jeho útěku, rekonstruovali jsme jeho uprchlickou cestu, sestavili etapové plány a zavedli jsme knihu o jeho výdajích a kontaktech. Překvapila mě jeho otevřenost, která mnohdy hraničila s obnažením. Ale mělo to systém: „Nikdo nechápe, jak strašný je útěk,“ vysvětlil mně. „Jestliže ale mohu nějak přispět k tomu, aby více lidí pochopilo, pak to snad budou mít lehčí ti, kteří přijdou po mně.“
Autor žije v Berlíně a pracuje jako novinář na volné noze v Evropě. Píše pro Spiegel Online, Engadget Deutschland, rádio a TV. Na Twitteru: @knoklog
Přeložila Jana Turecká.