Kongregace pro nauku víry vydala dokument pod názvem Professio fidei (Vyznání víry). Jeho obsah byl teologicky připraven papežským listem Ad tuendam fidem. S Vyznáním víry mají vyslovit souhlas určené skupiny členů církve, především teologové. Předkládá se též k podpisu vybraným jednotlivcům, přičemž závisí na církevních představených, komu a při jaké příležitosti jej k podpisu předloží. Jádrem tohoto dokumentu je nicejskocařihradské vyznání víry: toto starobylé a úctyhodné vyznání však nestačí. Doprovázejí je čtyři věty, které vyvolávají u těch, jimž jsou předkládány, značné rozpaky.
Víra se v dokumentu chápe jako souhlas s jednotlivými tezemi a s jejich souhrnem. Věřit znamená uznávat jako pravdivá lidmi formulovaná tvrzení. Nejde tedy především o víru jako osobní vztah, o obrácení k Bohu skrze Ježíše Krista v Duchu svatém, o důvěru v něj doprovázenou nadějí a láskou. Víra se objektivizuje a zvěcňuje.
Jednotlivé teze překládá k věření církev. Je namístě otázka komu. Pokud věřícím, pak předkládáme cosi k věření sami sobě. Přitom jde zčásti o věci staré, které tak jako tak bývají vyznávány při mnoha příležitostech, a zčásti o sporné přídavky, které by jistě všeobecného souhlasu křesťanů nedošly. Pokud se větě má rozumět tak, že skutečná církev už nejsme my všichni věřící, nýbrž jen papež a členové římské kurie, pak se tímto pojetím vracíme před druhý vatikánský koncil. Církev se v předkoncilní teologii rovněž rozdělovala na učící (která něco předkládá k věření) a slyšící (jež je povinna uposlechnout). Otevřen zůstává starý problém, kdo předkládá něco k věření učitelským autoritám. Mají vlastní, nám ostatním skrytý přístup k božímu zjevení? Pokud se konečně teze předkládají k věření dosud nevěřícím, je to též posun směrem k zvěcnění víry. Dosud se nevěřícím církev pokoušela hlásat radostnou zvěst, v níž mohli poznat obohacení vlastního života, nikoli pouze nedostatečně vysvětlené „pravdy“ víry.
V textu označeném jako Vyznání víry se prohlašuje souhlas se třemi druhy tezí. Jde o: – a) vše, co v sobě obsahuje Boží slovo zapsané či tradované a co církev předkládá k věření jako božsky zjevené; – b) v celku i jednotlivě vše, co církev definitivně předkládá o nauce víry či mravů; – c) vše, co vyhlašuje papež nebo biskupské kolegium při uplatňování autentického magisteria, i když to nezamýšlí prohlašovat za definitivní (srov. KKP, kniha III, kán. 753).
Nad těmito požadavky vzniká několik závažných otázek. Lze o nauce víry předkládat něco, co není Bohem zjeveno? Nepatří snad papež do biskupského kolegia? Kterých tezí magisteria se přidržet a ke kterým lnout zbožnou poslušností intelektu a vůle, když některé teze z různých dob jsou mezi sebou ve zjevném rozporu?
Hlavní důvod, proč považujeme za svou povinnost na tento dokument kriticky upozornit, leží však jinde. Považujeme za velmi smutné, že souhlasem se podmiňuje možnost odborně a pedagogicky pracovat v teologii a někdy i možnost plně vykonávat kněžskou službu. Nesnadné otázky víry, která nemůže být nikdy pouze naukou, ale je též cestou, se řeší administrativně. Případné existenční ohrožení nesouhlasících je nikdy nemůže přesvědčit o pravdě, může vést pouze k pokrytectví. Jsme v poměrně krátkém čase svědky již druhého rozhodnutí církevních autorit, u kterého se dostává do sporu svědomí jednotlivých věřících s vyžadovanou poslušností, jež má údajně prospět jednotě církve. Prvním takovým krokem bylo rozhodnutí o podmínečném svěcení (sub conditione) některých kněží tzv. skryté církve, druhým je dnes vyžadované složení Vyznání víry. Máme vážné pochybnosti, že se dá tímto způsobem opravdové jednotě prospět.
V katolickém prostředí se často mluví o spolupráci učitelských autorit a teologů. Povinným souhlasem s novým dokumentem partnerství končí a nastupuje totální vláda magisteria nad teologií. Kdyby se teologové opravdu podřídili, znamenalo by to vážné ohrožení teologie jako akademické disciplíny: bez nutné badatelské svobody by jí hrozilo, že zdegeneruje v ideologii. Někteří teologové odmítají dokument kongregace akceptovat. Zdá se, že v některých zemích se pro odpor místních biskupských konferencí Římu vůbec nepodaří dokument prosadit. Někteří teologové i u nás soukromě vyslovují zásadní nesouhlas s tímto Vyznáním víry, ale formálně se zřejmě podřídí. Zachovají si možnost veřejně působit, ale ohrozí to jejich hodnověrnost. Tato situace nápadně připomíná období tzv. modernistické krize na počátku století, o níž jsme předpokládali, že ji definitivně a pozitivně překonal druhý vatikánský koncil.
Signatáři tohoto dokumentu vyzývají k obraně svobody teologického bádání a vyučování v římskokatolické církvi. Bez této svobody nemůže teologie věrně sloužit osvobozující boží pravdě. Teologové a další eventuálně postižení nebudou svobodni, budouli se administrativnímu nátlaku pasivně podvolovat. Svobodu jim, jako všem ostatním, daroval Stvořitel a Vykupitel. Mají ji ve vlastních rukou a nesou za ni před Bohem a před lidmi odpovědnost.
Jiří Hanuš, Hana Holcnerová, Jan Spousta a Ivan Štampach, Jan Vybíral