Ve dnech bezprostředně po šokujících událostech 21. prosince na pražské Filosofické fakultě se konalo několik bohoslužeb. Nejznámější se stala samozřejmě zádušní mše ve Svatovítské katedrále, která vyvolala řadu otázek. Silné a slabé stránky je ale třeba reflektovat i v případě dalších, které se konaly v Akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora nebo u Martina ve zdi
V kostele Nejsvětějšího Salvátora se již v pátek 22. prosince večer shromáždili převážně mladí lidé k ekumenické bohoslužbě, kterou zaštítily Akademická farnost a komunita San Egidio. Kostel byl plný, spíše spoře osvětlený, atmosféra byla velmi soustředěná, liturgie jako bohoslužba slova byla relativně prostá. Struktura liturgie dokázala dobře podchytit a obsáhnout šok, smutek a emoce, které přítomní do kostela přinášeli. Velmi působivé, byť lehce chaotické bylo zapalování svíček, s nimiž se shromáždění vydalo z kostela na pietní místo na Ovocném trhu.
Liturgie obsahovala i kázání, které proslovil Tomáš Halík. Očividně hledal slova, aby nějakým způsobem pojmenoval střípky smyslu v děsivém střílení na Palachově náměstí. Část Halíkových úvah se točila kolem otázky, co vraždění říká o současné české společnosti. Kázání v tomto bodě nebylo příliš přesvědčivé – hlavně z důvodu, že pro směrodatnou reflexi nad otřesnými událostmi mělo uběhnout víc času.
Druhá, velká bohoslužba se konala v sobotu ve svatovítské katedrále pod vedením arcibiskupa Graubnera. Vedení římskokatolické církve v tomto případě zmeškalo několik velkých šancí – plnit úkol toho, který dává prostor a směr hlubokým emocím a poskytuje útěchu a naději. Je nepochopitelné, proč bohoslužba nebyla ekumenická, ale naopak zádušní mší s velkým ceremoniálem. Důraz na viditelné aspekty obřadu jako by míjel, ba popíral smysl okamžiku, který v dané chvíli vyžadoval soustředění a jednoduchost. Položení růže i pro vraha prozradilo nepochopení teologického obsahu odpuštění a lásky a jistou necitlivost vůči truchlícím. Svatovítské shromáždění tak především odhalilo teologickou vyprázdněnost (podstatné části) současného vedení české římskokatolické církve.
Třetí shromáždění proběhlo v kostele u Martina ve zdi v sobotu 23. prosince odpoledne. Organizovala ji ČCE a podíleli se na něm mj. synodní senior Pavel Pokorný, děkan ETF UK Jan Roskovec a studentská farářka Jana Hofmanová. Podobně jako u Halíkova Salvátora se i zde podařilo vytvořit atmosféru velkého soustředění, sdílení a zklidnění. Liturgie byla velmi jednoduchá: střídání biblických textů, modliteb a písní z repertoáru Taizé. Na rozdíl od ostatních bohoslužeb vynechali organizátoři kázání či jinou formu úvah, což ovšem nepůsobilo jako rezignace na hledání smyslu. Jevilo se to spíše jako uznání, že na slova reflexí a vysvětlování je příliš brzo, a proto je lepší nechat promlouvat starobylé texty.
Projevil se ovšem typický českobratrský (kalvínsky podnícený) reflex podezřívavosti k čemukoli jinému, než je slovo. V rámci bohoslužeb nezazněl hudební nástroj – zpěvy z Taizé se zpívaly a capella. Jako by hudební nástroj jen mohl odvádět od Písma a rušit soustředění na smutek a šok. Jako by neplatilo, že právě hudba má v truchlení nezastupitelné místo: dokáže vyjadřovat to, co slova neumí (což věděl už Luther).
Dny po vraždění na pražské filosofické fakultě ukázaly, že v procesu zvládání děsivých událostí (a hledání nového smyslu) mají církve své nezastupitelné místo. Mají potřebné instrumentárium, texty a hudbu, které výrazně pomáhají překonat prvotní šok a oněmění. Že se jim to ne vždy povede, ukázaly hlavně bohoslužby u sv. Víta – což se ovšem vzhledem k jejich váze rovná selhání. Toto srovnání tří bohoslužeb vede k závěru, že potřebu okamžiku nejlépe vystihlo shromáždění u Martina ve zdi.