Platí obecně, že lidé, kteří chtějí cokoli společně podnikat, musí si vyjasnit své dosavadní vztahy, musí si ujasnit, čim až dosud společně prošli. Je toho mnoho, co si takto, my Češi, musíme mezi sebou říci; mezi jiným jde i o odsun Němců z ČSR v letech 1945–1946. V prvé řadě musíme vědět, co se tehdy dálo a k tomu potřebujeme slyšet i druhou stranu, sudetské Němce. Potom teprve budeme schopni zaujmout vlastní stanovisko, které by mohlo ve svobodné diskusi obstát.
František Palacký označil za charakteristický rys našich dějin stýkání a potýkání se Čechů s Němci. Můžeme to vyhrotit: spolupráce a nepřátelství. Na dějinách českých zemí se podíleli Češi i Němci. Ti druzí zprvu jen jako významní jednotlivci, od 13. století jako početná menšina obývající pohraničí a města, od Bílé hory vždy více jako rozhodující vrstva, až posléze (osvíceneckými reformami v druhé polovině 18. století počínaje) do revolučního roku 1848 převládl dojem, že vše nové a podstatné u nás, osvícenecký absolutistický stát, vznikající průmysl, kapitalistické hospodářství, budování buržoazní společnosti, vytvářejí jen a jen Němci.
Český Němec Franz Schusselka psal v roce 1843, že Čechy jsou Již zemi německou, český národ je mrtvý a nečetným českým národovcům předpovídal neúspěch. (Jan Křen)
Němci v Čechách a na Moravě přispívali svou prací k povznesení těchto zemí, avšak současně působili k jejich ovládnutí. Poustevník Vintříř se bezpochyby zasloužil o civilizování Šumavy, v roce 1041 však převedl vojska Jindřicha III. přes pohraniční hvozdy a přispěl tak k tomu, že český kníže Břetislav musil před německým panovníkem kapitulovat.
Ačkoliv však za německého Drang nach Osten byly poněmčeny okolní země, Sasko, Lužice, většina Slezska, český národ zůstal vklíněn do tohoto německého a poněmčeného prostoru.
Krajní němečtí nacionalisté viděli v tom nenáležitost, která musí být odstraněna. V roce 1909 K. Lamprecht na shromáždění Spolku pro Němce v zahraničí prohlásil, že Češi, kteří sídlí na místě pro Němce zvlášť citlivém, by měli být odsunuti trochu dál na východ. Nicméně Češi se ve svých zemích udrželi. Česká šlechta po vymření Přemyslovců prosadila český ráz tohoto království a Karel IV. tuto tendenci stvrdil. Husitská revoluce vedla k demokratizaci kultury a prosazení češtiny jako spisovného a úředního jazyka, zejména však konstituovala české národní vědomí jako vědomí lidu, jenž své věci chtěl řídit podle Božího zákona. Za nástupu německé reformace Lukáš Pražský vítal a podroboval kritice kroky Martina Luthera z pozic v Čechách již dosažených. Němečtí protestanté v českých zemích se hlásili k odkazu české reformace a nábožensky a politicky se pokládali za Čechy. Podrobnější výklad by ukázal více takovýchto příkladů loyální spolupráce Němců s Čechy při respektování české většiny a české svébytnosti vůči Německu.
Kritickým okamžikem zde byl revoluční rok 1848. V prvém vystoupení proti absolutismu šli Češi a Němci bratrsky spolu, jako v každé revoluci zde promluvil lid a ukázalo se, že v českých zemích tento lid promluvil ve své většině česky. Němci v našich zemích si uvědomili, že představují, v rozporu s dosavadním zdáním, menšinu a Češi se začali domáhat práv většiny. Havlíček odmítal řešení „Němci polovic a Češi polovic“. „Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.“
Oto také šlo v celé další historii habsburského mocnářství. Liberální politika i české národní hnutí zde dosáhlo nepopiratelného pokroku, nikoliv však rovnoprávnosti. I po uzákonění všeobecného volebního práva v roce 1907 jeden poslanec připadal na 9–10 tisíc Němců a na 12–13 tisíc Čechů. I řada měst s českou většinou obyvatelstva měla převážně německou správu (České Budějovice, Brno, Břeclav, Hodonín, 0.1omouc, Lipník nad Bečvou).
Zejména se nepodařilo v rámci habsburské říše obnovit autonomní český stát; Čechy, Morava i Slezsko byly nadále spravovány odděleně z Vídně. Zrovnoprávnění Čechů s Němci se za Rakouska nepodařilo především vinou odporu Němců v českých zemích.
Osudným krokem Rakousko-Uherska byl útok na Srbsko a rozpoutání první světové války. Nad tendencí k liberalizaci a k národnostnímu vyrovnání zvítězila v Rakousko-Uhersku tendence k autoritativnímu režimu a k upevněni německo-maďarské nadvlády Čechům nezbyl než odboj a s Němci stanuli na protivných stranách fronty. První platili u svých dosavadních spoluobčanů za vlastizrádce, druzí za vrahy.
Pád carismu a porážka Německa umožnily ustavení Československé republiky. Od tohoto okamžiku (vzniku ČSR) se sudetští Němci začali dovolávat práva na sebeurčení národů. Avšak české a německé osídlení bylo do sebe tak vklíněno, že nebylo možno vést hranici mezi ním tak, aby nezůstávaly menšiny na obou stranách. Navíc jakákoliv taková hranice činila jak z pohraničí, tak z vnitrozemí neživotaschopný patvar. Masaryk konstatoval, že jsou zde pouze dvě možnosti. Bud’ bude žít německá menšina ve státě českém, nebo celý český národ ve státě německém. Vskutku přiznat právo na sebeurčení Němcům v Novém Jičíně a Hustopečích znamenalo je upřít všem Čechům, protože nemohla existovat československá republika, pokud by tato dvě místa patřila k Německu.
Podrobný rozbor by ukázal, do jaké míry si Němci i v nové republice uchovali leccos ze svého dřívějšího výhodného postavení z doby habsburské monarchie a do jaké míry se dostali vůči Čechům do postavení nerovnoprávného. V politice ČSR vůči německé menšině bude třeba rozlišit správné a nesprávné kroky. Základní otázka však zní: Byli Němci v ČSR vůbec ochotni se smířit s existencí státu, v němž byli menšinou? Masaryk 30. 1. 1919 charakterizoval jejich postoj slovy: „Nemohou se smířit s myšlenkou, že mají žít jako spoluobčané v československém státě, kde dříve byli Češi slouhy a oni pány. To je jediné, co jim překáží.“
Postupem let bylo lze u Němců pozorovat vývoj směrem ke smíření se s ČSR. Usiloval o to Masaryk, podle něhož měla být republika státem ne národním, ale moderním, pokrokovým a demokratickým. Dále postoupil Emanuel Rádl se svým požadavkem politického národa československého, který by tvořili ti, jimž šlo o budování demokratické republiky bez ohledu na to, zda mluvili česky, německy či maďarsky. Úspěchu v tomto směru se dosáhlo, když v letech 1926 a 1929 vstoupily do čs. vlády postupně strany německých agrárníků, katolíků a sociálních demokratů. Ovšem osudným selháním politiky čs. vlády a ekonomického chování české buržoazie bylo nezvládnutí masové nezaměstnanosti za světové hospodářské krize, jež u nás postihla zejména právě německé dělnictvo. To neobyčejné pomohlo Henleinovi, aby v roce 1935 získal 85 % a v roce 1938 až 95 % hlasů sudetských Němců.
Je pravda, že hlavní viník Mnichova byl Hitler. Sudetské Němce však nelze označit, jak to někteří němečtí autoři dělají, za pouhé oběti Hitlerovy politiky. Byli ve své zdrcující většině těmi, kdo posloužili jako hlavní nástroj při likvidaci československé demokracie.
Předmnichovské odmítnutí československé demokracie sudetskými Němci bylo základním důvodem pro rozhodnutí českého odboje za druhé světové války pro vystěhování německé menšiny. Tedy ne až Heydrich a Lidice, ale hned Mnichov. Prezident Beneš zastával stanovisko střízlivější, počítající se zmenšením počtu Němců v republice odstoupením výběžků (Cheb atd.) Německu, odsunutím nacistů a přesídlením zbývajících Němců z vnitrozemí do tří německých autonomních žup v Jeseníkách, v severních a západních Čechách. Neodvážil se však plán prosazovat proti vůli domácího odboje.
Poválečné soužití Čechů a Němců problematizovali však také emigranti z řad sociálních demokratů z ČSR. Jejich předák Wenzl Jaksch odmítl v kritickém roce 1939 podporovat československý zahraniční odboj a reklamoval pro sudetské Němce po válce právo, aby se rozhodli, zda chtějí žít v autonomním útvaru s užší vazbou k Čechům nebo k Německu.
V roce 1943 prezident Beneš projednával plán odsunu s britskou vládou, 5. 6. 1943 dosáhl telefonického souhlasu Moskvy a 7. června zásadního souhlasu v rozhovoru s Rooseweltem. Za jednání v Moskvě v prosinci 1943 se Stalin vyslovil proti tornu, aby ČSR nějaké území Německu odstupovala. Benešovi potom nezbylo, než žádat odsun Němců i z území, jež pro existenci republiky význam neměla (výběžky).
Četní Němci, zejména ze Slovenska a z Moravy, prchali od nás již před ústupem německé armády. V prvých dnech po osvobození odváděla z našeho území Rudá armáda početné zástupy německých zajatců. Z nich byli mnozí, již po válce, zabiti Cechy. Známy jsou především případy mučení, ba i upalování Němců na pražských ulicích. Z Čechů, kteří proti těmto zločinům protestovali, dlužno uvést především Přemysla Pittera, který dosáhl vybudování domovů nejprve pro židovské, potom pro německé děti ve třech zámcích u Prahy.
Až do srpna 1945 probíhal tzv. divoký odsun, bez dohody s vítěznými mocnostmi. Němci utíkali sami nebo byli vyháněni jednotlivými národními výbory. Byli přijímáni zejména v sovětském pásmu Německa a Rakouska. Odhaduje se, že takto od nás odešlo na 660 tisíc lidí.
Pro Němce platila u nás pravidla zavedená pro Židy za protektorátu. Nebyly otevřeny německé školy, ve městech musili Němci nosit na rukávě bílou pásku, nesměli navštěvovat veřejné místnosti, nakupovat mohli jen v omezenou dobu, nesměli jezdit městskou dopravou, opouštět místo bydliště, vycházet v noci, vlastnit jízdní kola a rozhlasové přijímače. Měli nižší potravinové příděly.
Na řadě míst Češi Němce masakrovali. 31. 7. 1945 vybuchly v továrně v Krásném Březně u Ústí nad Labem třaskaviny. Ze sabotáže byli obviněni Němci, nahnáni do Labe a stříleni z kulometu. Ministr vnitra V. Nosek oznámil ve vládě, že z Labe bylo vytaženo asi šedesát lidí, několik jich bylo ubito. Historik K. Kaplan napsal, že počet obětí dosahoval několikanásobku.
16. srpna postupimská konference vyslovila souhlas s odsunem 2,5 mil. Němců z ČSR. Odsun do angloamerického pásma probíhal od ledna do října 1946. Americká strana projevovala spokojenost s jeho připraveností na československé straně. Zatímco v době divokého odsunu sovětská okupační pásma Němce od nás ochotně přijímala, nyní se tornu zdráhala a odsun sem byl uskutečněn až od června do listopadu 1946. V této etapě odešlo z republiky na 2 250 000 Němců.
Před odsunem byli Němci soustřeďováni ve sběrných táborech, kam si mohli vzít 75 kg zavazadel a 3000 RM. Spolkový úřad ve Wiesbadenu vydal v roce 1958 zprávu, podle níž během odsunu zahynulo v ČSR na čtvrt miliónu Němců. Je otázka, jak se při tomto výpočtu odhadoval počet narozených, zemřelých přirozenou smrtí, zahynulých ve válce a v sovětském zajetí.
Z republiky odešli i Němci, kterým byl v počtu 146 tisíc přiznán statut antifašistů. Komunisté odešli do sovětského, sociální demokraté do angloamerického pásma. U nás jich zůstalo 23 tisíc. Kromě nich také horníci a kvalifikovaní dělníci, např. skláři, kteří byli nepostradatelní. V roce 1947 u nás bylo na 240 tisíc Němců. Dodatečným odchodem se tento počet do roku 1950 snížil na 165 tisíc.
Další kapitola naší historie by bylo osídlování pohraničí. Bezprostředně to znamenalo, že v české, a částečně i slovenské společnosti zmizela kategorie služek, a většinou i zemědělských dělníků; mnoho malorolníků získalo větší výměru. Došlo tedy k sociálnímu vzestupu nejnižších vrstev. Dlouhodobě jsme osídlení pohraničí nezvládli. Nedokázali jsme je pozvednout na úroveň vnitrozemí, naopak, devastace příznačná po řadu let pro pohraničí se později začala projevovat i ve vnitrozemí.
Po vítězné válce jsme prohráli mír. Neudrželi jsme svůj předstih před zničeným Německem, nechali jsme se jím daleko předhonit. Z velkého rozdílu úrovně vyplývá pro nás nebezpečí, že se dostaneme do vleku vyspělé technologie a ekonomiky Západu, a zejména Německa, aniž bychom si dovedli zjednat vlastní kontrolu nad těmito prostředky. Je nebezpečí, že o našich věcech budou vždy více rozhodovat němečtí experti, že naši lidé ve snaze dostat se nahoru stanou se exponenty cizích zájmů, aniž by se dopracoval i k prosazování československého hlediska.
Tak či onak, čeká nás nová, nikterak snadná etapa česko-německých vztahů. Jejich pozitivní vývoj závisí na upevňování demokracie na obou stranách. To není nic zajištěného. Dnes oficiálně proklamovaná neměnnost hranic a osídlení musí mít i do budoucna věcné pojistky. Také z těchto důvodů nám nemůže být lhostejná péče o demokratickou čs. armádu a o československo-sovětské spojenectví. Zejména je však nyní důležitý rozvoj spolupráce demokratických sil Československa, Polska, Maďarska a Rakouska, jak to vyplývá z jejich nedávné součinnosti v zápase o překonání totality. Byl by to krok ve směru Masarykova programu z první světové války.
Podivuhodné aktuální jsou dnes Masarykova slova: „Pokládal jsem naši samostatnost za možnou, jestliže, jak to žádal Havlíček, budeme mravně zachovalí, k obrané své svobody vždycky odhodlaní, jestliže budeme mít dostatek politického rozhledu k rozumné a poctivé politice uvnitř i navenek, získáme-li v Evropě sympatie a konečně, bude-li v Evropě posílena demokracie: za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné.“
25. ledna 1990