Odpověď synodního seniora ČCE P. Smetany papeži Janu Pavlu II.
Vážený bratře v Kristu,
odpusťte, že Vás oslovuji jako bratra v Kristu. Jsem přesvědčen, že není vzácnějšího titulu, kterým jeden druhého smíme nazvat, než právě „bratře a sestro“. Vždyť náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus, který z veliké lásky obětoval svůj život pro nás hříšné, pověděl svým učedníkům: „Jediný jest vás Mistr, vy všichni jste bratři.“ (Mt 23,8)
Jako bratra v Kristu Vás upřímně zdravím a z hloubi srdce Vám děkuji za to, že jste si našel čas uprostřed veliké odpovědnosti, kterou nesete za celosvětovou římskokatolickou církev, abyste odpověděl na dopis jednoho z nejmenších Vašich bratří. Zpráva, že se ztratil dopis, který byl osobně předán Vašemu sekretáři, mne potěšila. Nemohl jsem totiž věřit, že byste alespoň krátce neodpověděl na prosbu, kterou jsem Vám jménem českých a moravských evangelíků tlumočil s tak velkou naléhavostí. Věděl jsem dobře, že necitlivé zacházení s bolestnými dějinami našeho národa otevře znovu dosud nezhojené rány. Vždyť porážkou českých stavů na Bílé hoře v r. 1620 byl zpečetěn osud kvetoucích sborů, osud statisíců, ba milionů evangelických křesťanů, kteří buď museli opustit svou vlast, aby zachovali víru otců, nebo byli nepředstavitelným útlakem nuceni změnit své vyznání. Vy dobře víte, že duchovní násilí nevede k ničemu jinému než k vnitřní prázdnotě a náboženské povrchnosti, tak jak se to v našem národě projevilo a dosud projevuje. Nevěra tohoto národa nemá kořeny především v atheistické indoktrinaci posledních desetiletí, nýbrž v křesťanských dějinách této země, které jsou naplněny nenávistí a násilím.
Dobře rozumím Vašemu úmyslu oslovit všechny křesťanské církve i celý český národ, „kriticky zhodnotit náboženské války sedmnáctého století“ a povzbudit všechny křesťany, abychom se spolu „zaručili a ujistili, že už nikdy nesmějí být spáchány takové hřichy proti křesťanské lásce“. Jsem Vám vděčen, že toto poselství přinášíte a modlím se za to, aby proniklo do samých základů našich duší jako uzdravující moc. Oč radostněji bychom je však přijímali, kdybyste tuto zem navštívil a své poselství přinesl za jiných okolností než při svatořečení Jana Sarkandra. Nechceme se přít o to, zda byl umučen pro své náboženské přesvědčení a věrnost svému úřadu, či jako kněz, který se nešťastně zapletl do politických zápasů té doby. Ať již tomu bylo jakkoliv, mučení, kterým prošel a následné umírání, je hrozným činem, který odsuzujeme a pokud byl spáchán evangelickými křesťany, pak se za ně omlouváme s hlubokým studem. To však nic nemění na tom, že Jan Sarkander pomáhal likvidovat evangelické a bratrské sbory ve Zdounkách, Boskovicích a Holešově. Nejsou ovšem a ani nemohou být přímé doklady o jeho činnosti. Kdyby však nebylo nic jiného, než že vstoupil do šlépějí „misie“ olomouckých jezuitů, o jejichž působení jsou dobové zprávy, při jejichž čtení běhá mráz po zádech, kdyby nebylo nic jiného, než že se bez rozpaků nastěhoval do evangelických far, z nichž těsně před jeho příchodem byli vypuzeni evangeličtí kněží, pak je to dostatečný důvod k tomu, aby česká římskokatolická církev činila pokání za to, že v oné smutné době motivovala své duchovní k podobné nesnášenlivosti a tvrdosti. Nebylo by lépe místo kanonizování Jana Sarkandra říci: „Je jen nástrojem toho, jak církev rozuměla svému 'misijnímu' poslání?“
My evangelíci nechceme jitřit minulost a už dávno jsme odpustili staré zločiny. Co se stalo v dávných dobách, nesmí zatěžovat naši přítomnost a budoucnost. Má však právo dnešní římskokatolická církev v době po 2. vatikánském koncilu stavět za vzor svým synům a dcerám člověka, který na sobě nese všechny stopy deformace křesťanského myšlení, kde namísto lásky nastoupila nenávist a kde se křesťané domnívali, že slouží Bohu, jestliže násilím přinutí člověka, aby vstoupil do lůna církve? Mají právo římskokatoličtí křesťané uctívat člověka, který působil hoře křesťanům jiného vyznání – „kacířům“ – a který pomáhal lámat lidská svědomí? Má právo povědět, že šlo o duši oddanou Kristu? Což duše spojená s Kristem by se mohla propůjčit k podobným činům?
Vážený bratře, z mých slov cítíte ještě bolest, která doznívá nad osudem našich dávných otců a matek. Bolest nad tím, že u našich římskokatolických bratří nebylo dost citlivosti vůči slabé a nepatrné evangelické menšině v této zemi, která má za sebou mučednické dějiny.
Jistě pochopíte, proč je pro mne těžké se s Vámi setkat, přestože si Vás osobně hluboce vážím a považuji Vás za jednoho z velkých Kristových svědků naší doby. S úctou sleduji Vaši evangelizační a pastorační službu v širém světě, Vaši oddanost Kristově věci i Vaši touhu po jednotě Kristova lidu. Za jakýchkoliv jiných okolností bych se těšil na setkání s Vámi a Vaše pozvání bych považoval za mimořádný a nezasloužený projev Vaší lásky a pokory. Jak se však nyní můžeme jeden druhému podívat do očí? A jak se spolu máme radovat a spolu Pána Boha chválit? Odpusťte mi proto, že nemohu k Vám přijít. Považoval bych takový čin za projev přetvářky. Ujišťuji Vás však, že se budu za Vás, za Vaši službu i za ostatní křesťany v naší zemi vroucně modlit v naději, že nám všem dá vzkříšený Pán ducha pokání a lítosti a že obnoví vzájemnou lásku. Že nás provede úzkostí přítomné chvíle do doby společné radosti a chvalozpěvu. Jste na půdě naší vlasti. A já Vás bratrsky zdravím a žehnám Vašemu životu i Vaší službě v Kristově jménu.
S upřímnými pozdravy a s přáním pokoje
Pavel Smetana