Nevím, proč se prázdninové části roku říká „doba dovolených“ a teprve důchodu „zasloužený odpočinek“. To si odpočinek nezasloužíme dříve než v důchodu? A co se nám dovoluje o dovolené? Je nám dovoleno odpočívat, tedy být jaksi víc sami sebou, zapomenout na vysilující životní rytmus, hodit za hlavu nároky šéfů popř. odpovědnost za podřízené? Nebo je nám dovoleno pouze nechodit do práce a nabírat síly k usilovnějším pracovním výkonům po dovolené? Objevují se firmy, které si zaměstnance čím dál víc zabavují pro sebe, takže už jim jen nepřikazují celozávodní dovolenou, ale nejraději by jim organizovaly i to, co je o dovolené dovoleno a co ne.
Nebudu se na to ptát zaměstnavatelů ani právníků, zkusím se na to zeptat Písma: Jak je to s odpočinkem a dovolenou? Odpočinek, odpočinutí potkáte hned „na počátku“: „Sedmého dne Bůh odpočinul.“ Odpočinek patří k rytmu a řádu stvoření. Proto se také objevuje v těch deseti slovech, kterými Hospodin povolává Izrael, aby se stal prototypem jemu věrného a proto opravdu lidského stvoření: „Odpočineš dne sedmého.“ Ono krásné hebrejské šabat znamená doslova „přestat“. Ale není to jen přestávka k tomu, abychom po jejím skončení naskočili „do procesu“ občerstveni a posilněni. „Šabat, to je dar Izraele světu, a zároveň dar Boží. Izrael uprostřed pohanského moře pevně trvá na tom, že člověk nežije, aby pracoval, ale pracuje, aby žil. O šabatu slavíš svou svobodu.“ (Nico ter Linden) Napadá mne nad tím zjištěním jedna rada – přijímejme i dovolenou jako dar. Nikoli od zaměstnavatele či příslušných pracovně právních ustanovení, ale jako dar Stvořitele a Obnovitele našeho lidství. Když je to dar on něj, je to na rozdíl od důchodu „nezasloužený odpočinek“ – ale o to víc se ho smíme chopit jako příležitosti: příležitosti naplno si uvědomit a prožít, že nejsme v prvé řadě zaměstnanci či šéfové, kolečka v soukolí pracovního rytmu, ale že jsme Boží stvoření. Přeji vám aspoň trochu úžasu a překvapení, jak se také může jevit svět a život, my sami a Bůh. Úžasu z toho, že ty nejzákladnější věci života nemusíme dobývat a zajišťovat prací, ale přijímáme je jako dar. Úžasu, který je umožněn těm, kdo přijali dar odpočívat.