Reakce na článek „Tato generace vejde jen skrze modlitbu“ (Protestant 10/2013)
Nejsem si jist, zda bratr Martin Hrubeš v plné míře vnímá smysl modelů a souvisejících dokumentů, které jsou církvi předkládány k diskusi. Začneme od konce jeho článku. Zcela souhlasím s částí věty závěrečného odstavce článku. „Musíme najít před Boží tváří odpověď, za niž se nebudeme muset stydět“. Zásadně však nesouhlasím s větou „a pak vše domyslet do konkrétních důsledků, termínů a čísel a nakonec třeba i kreslit grafy“. Modely jasně popisují diametrálně rozdílné cesty a jejich důsledky. Jistě nejsou úplně přesné, zejména v dlouhodobé perspektivě. Představují však důsledky a výzvy možných cest, kterými se ČCE může ubírat a mezi kterými si bude muset v krátké době vybrat. Na jedné straně stojí model víceméně ostudný: církev neprovede žádnou změnu či reflexi, všechny peníze „prožere“ a po dlouhých letech v klidu finančně zkrachuje. Osobně jsem pevně přesvědčen, že si ČCE tuto cestu nevybere. Na druhém konci spektra je model, který představuje ve své podstatě cestu navrhovanou Martinem Hrubešem. Všechny restituční peníze přesahující klesající státní dotaci by byly použity na rozvojové a diakonické projekty (vědomě nepoužívám výraz financování své Diakonie). Cesta jistě bohulibá a na první pohled správná. Vybere-li si ČCE tuto cestu, je od prvního okamžiku potřeba vědět, jak náročná tato cesta je. A k tomuto účelu slouží model a grafy. Vybrat si tuto náročnou cestu bez toho, abychom od začátku věděli, jaké nároky budou na sbory a jednotlivce ČCE kladeny, je zatíženo určitou mírou naivity, pokud ne dokonce neodpovědnosti. Osobně by mě potěšilo, kdyby si církev tuto cestu zcela odpovědně vybrala a následně ji jako celek zvládla. Je to však obrovská výzva. Všechny grafy a rozbory, které jsou diskutovány ve sborech i seniorátech, slouží k tomu, abychom od počátku věděli, o čem rozhodujeme a do čeho jdeme. Odmítám označení „bezradnost“. Rád bych rozbory označil jako impuls pro „mobilizační“ úvahy. Modely a rozbory uveřejňované v Českém bratru jsou zjednodušeným souhrnem informací o problémech a kvantifikací slabých i silných míst struktury ČCE. Grafy, rozbory a manuály se snaží naznačit, kde má církev zdroje, kde naopak chybí, a to nejen zdroje finanční. Mají vést hlavně k uvažování o tom, co bude potřeba do budoucna udělat pro to, aby jakákoliv zvolená cesta byla schůdná, realizovatelná a nebyla cestou slepou. A modlitby, ke kterým bratr Hrubeš vyzývá, budou jistě tyto úvahy provázet. Modlitby bratří a sester, kteří uvedené úvahy provádějí, i modlitby těch, kteří mají v našich sborech jiné osobní úkoly a modely se nezabývají, nicméně důsledky rozhodnutí ČCE o budoucí cestě také ponesou. Modely je dále nutné vidět v úzké souvislosti s manuálem. Manuál zaslaný do sborů je potřeba chápat jako výzvu k přemýšlení, jak sbor aktivizovat a následně postavit v maximální míře na vlastní nohy. A v manuálu přece není řeč jen o penězích, dotýká se podstaty a smyslu existence každého sboru. Už v jeho struktuře je zdůrazněno pořadí úvah: A) Charakteristika našeho sboru, B) svědectví, C) bohoslužby a katecheze, D) služba potřebným, E) společenství křesťanů, F) součást ekumenického společenství a teprve v bodu G) odpovědné spravování svěřených prostředků i následně H) Plán našeho sboru. Máme mít pocit, že takovéto uvažování je projevem „bezradnosti“? Grafy a modely je nutné vidět také v souvislosti s materiály synodu ČCE, které jsou shrnuty např. v bodech 1–12 článku „Z rozhovoru církve o samofinancování, část 5, ČB 12. 2013“. Tyto body je možné chápat jako výchozí teze přechodu k samofinancování. Rozhodnutí o cestě předchází v rámci demokratických tradic naší církve diskuse na všech úrovních církve.
Pro upřesnění některých formulací v diskutovaném článku: Je mi líto, že v závěru článku se pravděpodobně nevědomky přejímá komunisticko-sociálnědemokratické hodnocení souvislosti církevních restitucí a daní, které se v důsledku intenzívní proticírkevní propagandy vžilo v celé společnosti. Proto cítím potřebu logiku financování vysvětlit. Restituce nejsou ve svém principu placeny přímo z daní občanů. Ani církve nebyly dosud placeny z daní občanů. Souvislost daní občanů, financování církví a církevních restitucí je nutné chápat následovně: stát se rozhodl vykoupit původní církevní majetek, který byl v minulosti ukraden a který stát již není ochoten nebo nemůže vrátit v naturální podobě. Je to majetek, který je v současné době v držení obcí, krajů, soukromých osob a vybraných složek státu. Tento majetek stát fakticky vykupuje za dohodnutou cenu na splátky trvající třicet let. Bez úroků, pouze s inflačním navýšením splátek, tedy vlastně velmi výhodně. (Zkuste si za takovýchto podmínek někde půjčit.) Pro nákup tohoto majetku používá peníze z výběru daní svých občanů, protože jiné prostředky v zásadě nemá. Jedná se tedy de facto o prodej majetku, které všechny církve společně jako jeden celek prodávají státu za úplatu. Nelze tedy dovozovat právo návratu těchto prostředků společnosti, např. formou financování veřejné služby, kterou provádí Diakonie. Hodnota restitučních prostředků již byla vyrovnána hodnotou ukradeného a nenavráceného církevního majetku. Majetek církvím jako celku v minulosti jednoznačně patřil, což bylo prokázáno expertízami nezávislých organizací. Kromě toho stát a prostřednictvím něho všichni občané používal a používá po dobu 60 let výnosy z církevního majetku pro své vlastní potřeby případně pro potřeby svých občanů. Výnosy zabaveného majetku v kterémkoli období těchto 60 let vždy výrazně převyšovaly jakékoliv náklady státu na církve. Pokud je možné mluvit o nějaké nerovnováze v rozdělení restitučních prostředků, pak pouze mezi Římskokatolickou církví a církvemi nekatolickými, nikoliv však vůči občanům nebo státu. Církve se společně dohodly na jiném rozdělení restitučních náhrad, než které by odpovídalo původnímu historickému vlastnictví z následujících důvodů: 1) Využití restitučních náhrad má umožnit všem církvím spolufinancovaným dosud ze státního rozpočtu plynulejší přechod k samofinancování. 2) S ohledem na náboženskou neutralitu státu a diametrálně odlišnou strukturu církví účastnících se majetkového narovnání, bylo rozdělení restitučních náhrad ze strany státu v zásadě obtížné a bylo možné pouze dohodou všech církví a náboženských společností. Tato dohoda 17 církví narovnání vůbec umožnila a státu jeho pozici usnadnila. 3) Římskokatolická církev umožnila poskytnutím části svých náhrad ostatním církvím i jejich plynulejší přechod k samofinancování a odpoutání církví od státního rozpočtu.
K financování diakonických a rozvojových projektů je nutné dodat, že každý z modelů obsahuje parametr, který vyčlenění nějaké částky dohodnuté v budoucnu pro tento typ projektů předpokládá.
Autor je náměstek synodní kurátorky ČCE