Staršovstva evangelických sborů dostala od Synodní rady nový podnět k přemýšlení: „Modely cesty ČCE k samofinancování“ a k tomu „Manuál pro rozhovor o budoucnosti sboru“. Otázky Manuálu realisticky pokrývají spektrum sborových aktivit, přičemž nepovažuji za důležité, zda pokrývají úplně, či zda je něco opomenuto. Rozhodující je perspektiva, z níž jsou otázky položeny, a ta je zřejmá v závěru Manuálu, v oddílech G a H. Sbory si zřejmě mají uvědomit, kolik stojí práce, jíž vykonávají placení zaměstnanci církve, a jaký je tak rozsah práce, jež může být přechodem na samofinancování církve ohrožena. Modely graficky znázorňují varianty finančního zajištění církve v příštích desítkách let. Potíž grafů je v tom, že číselně přesně modelují trendy, o jejichž vztahu ke skutečnosti nejsme schopni říci nic určitějšího. Ze všeho nejzřetelněji z nich čiší naprostá bezradnost.
Zaráží mě, že Synodní rada ve věci tak zásadního historického významu, jako je finanční odluka církve od státu, nechává za sebe vystupovat Pavla Stolaře, který s ohromující pracovitostí grafy budoucích trendů tvoří, pracuje a kouzlí s čísly, modeluje, prezentuje na seminářích. Pod vlivem těchto výstupů často probíhají i debaty ve staršovstvech, na seniorátních výborech, mezi kurátory sborů atd. Vidím, jak dalece jsme jako církev ovlivněni civilní demokracií současného typu. Život církve optikou možností, jež dává rozpočet. Na základě analýzy dat si máme racionálně zvolit svou další cestu. Nechci nijak shazovat výkon Pavla Stolaře, patří k těm nejobětavějším, spíš je mi líto, že ho duchovní ze Synodní rady a Ústřední církevní kanceláře postrkují před sebe, aby v této věci ústředí církve reprezentoval, jako by oni k tomu neměli více co říct.
Je-li však v naší civilizaci někdo, kdo dává přednost duchu před hmotou a penězi, pak by to měli být křesťané, lidé věřící, duchovní. Křesťané od počátku hledali východisko ze svých potíží v modlitbách a v Písmu. Ve svých existenciálních starostech očekávali pomoc od Boha. Když si nevěděli rady, prosili v modlitbách, aby jim Bůh ukázal cestu.
Věříme i my, že nás Bůh povede, budeme-li hledat jeho vůli? Přijímáme jako jeho vůli nadcházející finanční odluku církve od státu? Je spravedlivé, aby peníze, jež církvi stát slibuje vyplácet příštích třicet let jako finanční náhradu za něco, co nám nikdy nepatřilo, spotřebovali, byť jen z části, faráři na své platy? Nebo je spravedlivé, aby společnosti, jejíž občané tyto peníze odvedou ve svých daních, církev všecky peníze náhrad vrátila formou financování své Diakonie, případně dalších projektů pomoci slabým?
Na tyto otázky musíme před Boží tváří najít odpověď, za niž se před Bohem nebudeme muset stydět, která nás zásadně nasměruje, a pak vše domyslet do konkrétních důsledků, termínů a čísel, a nakonec třeba i nakreslit grafy. Opačný postup nás nedovede nikam.