je pro některé již přežitkem. Z římskokatolické strany se hovoří o konkordátu, o právně zajištěné smlouvě mezi Vatikánem a Českou republikou. Z protestantské strany nečekaně slyšíme o symbióze církví a státu (Pavel Otter, LN 4. 9. 1997), před několika měsíci podobně překvapivě začali mluvit někteří představitelé římskokatolické církve o kooperaci, protože chtěli vytyčit nový směr v dialogu, který se doposud ubíral cestou požadavku odluky, což nebylo původně přání státních úřadů, nýbrž požadavek tisíců věřících jedné předlistopadové petice. Odluka církví a státu přesto nemusí být a není zastaralou či obehranou písničkou. Dokud budeme žít v občanském státě, dokud se nestaneme konfesním státem, v němž zvítězí monopol jedné konfese, monopol provázaný s politickými aktivitami nějaké „křesťanské“ strany, pak má smysl promýšlet vztah mezi církvemi a státem. Nemyslím, že by nám už nyní hrozilo nebezpečí konfesního státu, ale právě kvůli vyjasnění pozic zastávaných jednotlivci či oficiálními zástupci jednotlivých konfesí, je dobré zmínit i protipól občanského státu – konfesní stát; jenž je jedním z možných důsledků konceptů zahrávajících si s myšlenkou symbiózy církví a státu. Zatím se v evropských dějinách nezdařilo přiměřenou symbiózu vytvořit. Vždy si jeden z partnerů osedlal toho druhého (otonským právem se stávali biskupové a nejvyšší představitelé řádů členy šlechtické vrstvy a měli právo rozhodovat o věcech politických na sněmech až do počátku 19. století, vojtěchovská vize silné arcidiecézní církve v čele s papežem, Canossa, josefínské reformy v Čechách a na Moravě, aj.).
Pavel Otter mluví o symbióze z hlediska, které přiznává církvím služebnou funkci, nikoli mocenské ambice. Takto pochopená symbióza ovšem již předpokládá jistý typ odluky církví a státu, protože nemá jít o souboj. Dnešní problematický někdy i konfliktní dialog mezí církvemi a státem je veden v několika rovinách a často velmi pečlivě programován prostřednictvím masmédií: restituční nároky; úloha „křesťanských“ politických stran v současné společnosti; pomoc postiženým a nemocným; spoluúčast církví na přípravě česko-německé smlouvy; ekumeničnost církví; vztah k menšinám a k antisemitismu uvnitř církví i v celé společnosti; pomoc charitativních církevních organizací při záplavách a nápravě škod; výroky církevních představitelů k otázce vystěhování Rómů do Kanady; medializace Vlkova postrevolučního přiznání se k Chartě 77 na sejití signatářů Charty 77 při příležitosti dvacetiletí jejího vzniku; soustavná reinterpretace českých dějin – např. viz památník bible Kralické v Kralicích a zde nově reinterpretovaná výstava o J. A. Komenském a jeho době; vytváření pedagogických projektů – např. projekt Občanská škola, jejímž otcem je bývalý ministr a kněz Petr Piťha; vyznání lítosti a výzvy ke smíření z úst nejvyšších církevních představitelů. Kusý výčet faktického jednání zástupců církví i jejich jednotlivých členů, medializace některých problémů a témat, každodenní práce a péče mnohých členů církví, vstřícnost a jindy zase konfliktnost vztahů mezi církvemi a státem – to vše ukazuje, že dnes neprožíváme symbiózu, nýbrž vztahy dělné a smířlivé, jindy zas konfliktní.
Symbióza v pojetí Pavla Ottera přiznává církvím sympatickou a důležitou roli: „Církve by měly být zařazeny do systému a struktury duchovní péče o člověka a o lidskou pospolitost.“ Pavel Otter tuto péči zdůvodňuje argumentem některých myslitelů, kteří došli k závěru, že člověk je přirozeně náboženský, že tedy religiozita náleží k základní antropologické vybavenosti člověka. Právě proto, že religiozita je chápána jako základní antropologická danost, otevírá se prý legitimní možnost kultivace této lidské danosti prostřednictvím církevních odborníků. Otterova argumentace směruje aktivitu církví do oblastí, které vzdáleně souvisejí s pomocí vykonávanou psychologem a psychiatrem, fakticky však mají možnost jít dál, popř. jiným směrem než aktivity lékařů a psycho-specialistů. Reformační myslitelé viděli u člověka negativní sklon k zbožňování čehokoli, proto se odvážili říci, že člověk je továrnou na modly, tj. viděli v člověku nebezpečí korupce čehokoli. Přesto jejich reforma vedla k činorodosti a aktivitám, které spoluvytvářely moderní a proto i postmoderní svět. Kdežto Pavel Otter, v souzvuku s jinými, vidí v náboženskosti přirozenou lidskou komponentu – kladnou antropologickou danost, kterou mají určití odborníci kultivovat a stát by je v tom mohl i podporovat ke svému prospěchu.
Služebná funkce církví není zřejmě zdůvodnitelná religiozitou jako antropologickou daností, pokud existuje, lze z ní též vyvodit nárok na vůdčí roli církví ve společnosti. Služebná funkce církví je zakotvena v dobrovolném rozhodnutí pro tuto službu. Pokud církve pomáhají postiženým podobným způsobem, jak se o to po organizačně-strukturní stránce snaží psychiatři a psychologové, a ti zatím netvoří cechovní klany s ambicemi přeměnit svět k obrazu svému, pak jistě naleznou církve ohlas a postiženým to bude ku prospěchu.
Uznání religiozity jako antropologické danosti ještě tedy nutně nevede k takovému typu symbiózy mezi církvemi a státem, v němž by církvi připadla funkce služebná, popř. služebně kultivující. Budou-li klasické církve využívat svých organizací k mocenskému pečování
lidskou pospolitost a kultivovat ji – např. scientologické společenství ukazuje, jak perfektně to jde zařídit – pak klasické církve sklouznou z roviny pomoci a do sféry nikoli kultivace, nýbrž dirigování a využijí k tornu všech dostupných mocenských, mediálních a výchovných praktik. Jejich úsilí o kultivaci lidské pospolitosti se nevyhne problémům, které souvisejí s problémy trůnu a oltáře a které mají šanci být řešeny uspokojivě pro obě strany jen tam, kde se vymezí hranice a možnosti, tj. kde dojde k odluce církví a státu.
Dopustili bychom se neblahého zjednodušení,. kdybychom mluvili jen o odluce církve od státu, jakoby byl jen jeden trůn a jeden oltář, a navíc že by měla být odloučena jen „chudák“ církev a stát by si mohl dělat, co by chtěl. Pavel Otter proto také důsledně mluví
odluce církví od státu a předpokládá, že služebná funkce církví by byla též ku prospěchu státu. K Otterově teorii o symbióze (odlukově-„symbiózní“) můžeme přitakat, pokud za ní budeme vidět ze strany státu úsilí
spravedlnost a ze strany církví úsilí o službu, aniž bychom přitom museli přijímat jeho problematický předpoklad – přirozenou religiozitu jako zdůvodnění pro služebnou funkci církví. Rodovým znakem lidství je totiž rozhodnutí pro službu. A právě toto rozhodnutí není geneticky zakódováno v genetickém biofondu člověka, ani v „náboženském pudu“ člověka, ale přichází jako odpověď na hlas „odjinud“. Toto rozhodnutí není možností moderního či postmoderního člověka, nýbrž již pravěkého, dokonce paleolitického.