Odkaz Otce národa

Číslo

(František Palacký v konspektu Jana Karafiáta)

Slovo konspekt vzniklo nedávno. Znamená jednak stručný výtah z vědeckého díla, jednak jeho tezovitý plán. Starší slovníky českého jazyka (např. Příruční slovník z 30. let) tento výraz neznají. To nás opravňuje rozšířit jeho významový obsah, vrátit jej k původnímu latinskému termínu conspicere, které lze doslova přeložit společně hledět. Společně nejen ve smyslu zároveň, souběžně, ale především tváří v tvář, od osoby k osobě. Ať člověk mluví o čemkoli, vždycky mluví také sám o sobě.

J. Karafiát promluvil o Palackém na schůzi Jednoty evangelických učitelů v Pardubicích 16. 8. 1898. Zmínil se tam o velkolepé jubilejní slavnosti, které byl před několika dny v Praze účastníkem: Nesčetné masy lidu, ve slavnostní náladě, obkličovaly toho krásného červnového dopoledne (18. 6. 1898) pražské muzeum. Na rampu přijíždí kočár za kočárem. Všecko se třpytí. Nádhernějších kočárů v Praze není, v celých Čechách vydařenějšího koňstva. Je to nejpřednější česká šlechta. A kam to všecko panstvo spěchá? Na slavnost do muzea, kde řečník bude vděčně připomínat, že se před 100 lety v Hodslavicích na Moravě evangelickému učiteli narodil synáček, k tomu předzřízený, aby křísil český národ a byl mu milujícím otcem (Paměti V, 276–277).

Především se tu mluví o Palackého původu. Narozen 14. 6. 1798 v Hodslavicích. Obec od Bílé hory majetkem jezuitů, přesto se zde udržovali tajní evangelíci. Z okolních německých vsí vyšli 1722 exulanti, zakladatelé Herrnhutu. Hodslavští evangelíci (polovina obce) se po Tolerančním patentu přihlásili k augsburskému vyznání. K předním rodinám patřila rodina Palackých. Jiří se stal učitelem; vynikající pedagog, zbožný, mravně přísný, až krutý. O matce Anně říká F. Palacký: jediná mezi tisíci, ušlechtilá, ctné a pokojné mysli. Sám František byl zvláštní, pozoruhodně nadané dítě. V pěti letech přečetl bibli, měl vynikající paměť. V tehdejší situaci vrcholným úspěchem se zdálo stát se kazatelem. (O Jiřím Palackém napsal podrobnou studii V. J. Nováček, vyšla v ČČH 1898, s. 113–128. Referát o vychovatelské knížce J. Palackého zařadil Albert Pražák do své knihy České obrození, 1948, s. 298–301.)

František Palacký studoval na Slovensku – v Trenčíně a Prešpurku. Tam byl spolužákem Karafiátovým, ale ne Jana, nýbrž Václava, později faráře v Telecím, který byl Janovým prastrýcem a je častěji zmiňován v Pamětech spisovatele Broučků. Tomuto Václavu Karafiátovi vepsal F. Palacký do památníku Horatiovy verše: Pokud zkrotíš nemírnost svého ducha, získáš více moci, než kdyby všechny punské obce od Gad až po Libyi ctily jen tebe. Václav Karafiát po celý život vzpomínal na Palackého a často říkával, že co živ bude, nezapomene na to zlaté srdce druha z mládí. Ale osobní styky mezi nimi postupně úplně pominuly.

Na přání otcovo kázal F. Palacký v Hodslavicích, na téma „O pravé pobožnosti křesťanské“. Byl pak vychovatelem v šlechtických rodinách, zabýval se filosofií, zejména estetikou, krásovědou. Seznámil se P. J. Šafaříkem, společně napsali spis „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie“. Usilovali o to, aby česká poezie přijala po vzoru řečtiny a latiny časoměrný verš místo přízvučného. Palacký si dlouho představoval, že estetika bude jeho hlavním oborem. Nakonec se však přece jen rozhodl jinak. Vlastně se vrátil k teologii, jenže zcela jiným způsobem. Vzal si za úkol napsat dějiny husitství.

S tímto záměrem přichází 1823 do Prahy. Seznamuje se s J. Dobrovským a jeho přáteli. Stává se archivářem a knihovníkem hraběte Františka Sternberka. Ušlechtilé jednání a všestranné vzdělání mu umožnily přístup do zámožných a aristokratických rodin. Plně se účastnil společenského života, pěstoval hudbu, navštěvoval divadlo, oblíbil si plesy, kulečník, taroky. Jungmann o něm trpce soudil, že vyrůstá v dobrého Němce. S tím souvisí i jeho sňatek 1827 s Terezií, dcerou Jana Měchury, bohatého advokáta a velkostatkáře. Rodina byla původem česká, navenek však německá. Tímto sňatkem se Palacký natrvalo zabezpečil. Říká: Celé štěstí mé bylo to, že jsem se přiženil do tohoto domu. Ale TGM (1899) vyslovil názor, že pro F. Palackého to byl osudný omyl životní. Sem patří také – podle jeho deníku – domlouvání o náboženství. Nevěstina rodina, inspirovaná zpovědníkem jezuitou Schneiderem, jej přiměla, aby podepsal revers, písemný slib, že děti budou katolické. Podrobil se, takže děti ani nevěděly, že otec je evangelík. Synu Janovi to až v dospělém věku náhodně prozradil básník Josef Václav Frič. Tento Frič také upozorňuje na jediný tichý protest Palackého: v pracovně měl jediný obraz – Bartolomějskou noc (vraždění francouzských hugenotů). Představitelé evangelické církve Palackého pro jeho revers nejednou příkře odsuzovali. Zejména 1873, kdy se Palacký účastnil oslav 900. výročí pražského biskupství, vyšel v Hlasech ze Siona útočný článek „Český bratr na procesí“.

V této souvislosti se ozývá Karafiátův úsudek v Reformovaných listech s nadpisem „Spravedlivý soud suďte“: Kdyby byl zájmy evangelické církve mnohem více fedroval, zda by tím byl celému českému národu platněji posloužil? My si myslíme, že ne. Ve své neprobuzenosti mohl ledaco poctivě dělat, co by byl jako probuzený dělat nemohl. Otvíraly se mu mnohé dveře, které by mu jako obrácenému byly zavřeny. Bez Palackého by Rieger nebyl Riegerem a bez Riegera bychom neměli českou univerzitu, a v ní vidíme jedinou naši vymoženost, kterou se naše národní postavení značně zesílilo. Prostě: Palacký byl národu a tím i naší církvi vzácným darem Božím. Můžeme ho potichoučku litovat, že nebyl evangelíkem, jakého bychom si přáli, ale nečiňme mu křivdy (Reformované listy, 1903, s. 29–30).

Vůbec neplatí, že by se Palacký chtěl stát dobrým Němcem. V rozmluvě s J. Dobrovským a bratry Sternberky, když tvrdili, že je pozdě myslet na vzkříšení českého národa, prohlásil: Kdybych byl třeba cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva. Tutéž ideu sledují i jeho Dějiny národu českého. Začal je psát jako šlechtickým zemským sněmem ustanovený historiograf království českého, zprvu je psal a vydával německy, s odstupem překládal (či dával překládat) do češtiny. Sem náleží také celkový soud o dějinném poslání českého národa:

Staří Čechové, národ na počet nehojný, pokusili se byli kdysi sami o sobě, a snad před časem, o úkol veliký: o vymanění ducha lidského ze středověké autority, čili o právo svobodného zkoumání a přesvědčení ve věcech víry a náboženství. Bylo jim proto podvakráte podnikati boje veliké a osudné, jakých svět potud byl ještě nevídal: boje o zájmy a statky ducha lidského. Poprvé, za války husitské, podařilo se Čechům způsobem téměř zázračným vítěziti a přemoci celé ostatní křesťanstvo, i donutit je k uznání oprávněnosti jiného přesvědčení, ale národové vzali proto jméno české v nenávist a potupu. Podruhé, ve válce třicetileté, ač se jim dostalo bylo již i spojenců, přece přemoženi jsou a zničeni tak, že zahynuly a zmizely v pohromách i strastech neslýchaných tři čtvrtiny národa, a jedna čtvrtina, která zbyla, zachovala se jen pod výminkou, že snah předků svých netoliko se odřekla, nýbrž i zapírala a zatracovala je. Od té doby obdrželo vrch to zdání, že dějiny české 15. a 16. století byly vesměs poblouzením, kterého litovati, za které styděti se slušelo. Reakce všeobecná a nelítostná zachvátila všecky památky života duchovního epochy té; spisy po ní pozůstalé pokládány za jed nebezpečný, a proto vyhledávány a ničeny po více než celé století napořád; a co náhodou nepodlehlo lítému fanatismu, zmařeno namnoze nerozumem a zpozdilou netečností potomků. Ba když převládla myšlenka, že lépe bylo utopiti ony události v moři zapomenutí, nežli rušiti jimi hluboký poklid pozdějšího věku, musilo hned i samo starání a poptávání se po nich uvésti v podezření neloajálnosti. Jak v okolnostech takových dařiti se mohl dějezpyt český, netřeba vykládati dále (Dějiny národu českého V, 2, s. V–VI).

K tomu ještě nutno dodat, že tragiku české reformace prožíval Palacký tak, že slovo Bílá hora nesmělo být před ním vysloveno.

Dvakrát jsme už slyšeli Karafiátova příznivá slova o Palackém a za chvíli je uslyšíme ještě jednou. Nalézáme zde však také dvojí malou konfrontaci, Karafiátem decentně formulovanou. Jednak je to jeho kritická poznámka ke zprávě ze Starých letopisů českých, které Palacký vydal, a v Dějinách se té zprávy držel. Karafiát namítá: Nedovedu si dobře vyložit Žižkův vpád do Uher. Zdá se být dobrodružný. Snad jsou naše zprávy o něm neúplné. Bravura s takovým rizikem byla pod Žižkovou úrovní (Reformované listy 1901, 4, 61). Dále říká Karafiát ve své knížce M. Jan Hus: Nemůže být pochybnosti, že Husa bude věrně líčit jen ten, kdo je s ním spřízněn, tj. kdo s ním stojí na stejném stanovisku, kdy člověk se dá pro slovo Boží třeba i upálit. V obou případech je tu polemika s Palackým, ale velice jemná. Karafiát Palackého nejmenuje, pouze zmiňuje jeho názor a staví proti němu názor svůj.

Teď již dospíváme k roku 1848, kdy „čas oponou trhnul a změněn svět“. Absolutní Rakousko se mělo stát moderním ústavním, liberálním, posléze i demokratickým státem. Velice rychle byl postaven, nebo se spíš postavil národu v čelo František Palacký. Uskutečnilo se, co jsem kdysi nazval bipolaritou Palackého životního působení: od krásovědy k politice. Jeho záměrem bylo, aby se mnohonárodní a mnohojazyčné Rakousko stalo federací svobodných národů, „středoevropskou velmocí“, která by se dokázala ubránit případným útokům zvenčí a umožnila všem svým příslušníkům žít plným, nezávislým a osobitým životem.

Proto jménem českého národa odmítá pozvání na celoněmecký sněm do Frankfurtu; formuluje svůj slavný výrok: Zajisté kdyby státu Rakouského nebylo již ode dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. Neboť tento stát od přírody a historie povolán jest, býti záštitou a strážcem Evropy před asiatskými živly všeho způsobu; nepřijímá povolání do vídeňského ministerstva; přeje si, aby se v rámci říše ustavilo české království jako samostatný stát. Ale když Rakousko odmítlo ideu federace a dalo Němcům a Maďarům (dualismem) výsostné postavení, Palacký proti tomu energicky protestuje a prohlašuje: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!

Přitom Palacký nebyl radikál. Jako K. H. Borovský byl velký nepřítel revolucí se zbraní a držel hlavně na revoluce v hlavách a v srdcích. Dokázal být nesmlouvavý v tom, o čem byl přesvědčen. Hájil např. pravost Rukopisů, protože podceňoval Hanku a jeho pomocníky. Proto k vlastnímu útoku na RKZ došlo z úcty k Palackému až po jeho smrti.

Roku 1898 vyšel spis F. Žilky F. Palacký, stručné vylíčení a ocenění jeho činnosti a zásluh. Získal první cenu v soutěži pro oslavu 100. výročí Palackého narozenin. Recenze Jana Karafiáta vyšla v Reformovaných listech 1898: Jak se to mělo s Palackého evangelictvím, tomu šel autor opatrně z cesty podle zásady: že nám nesluší pátrat, co Pán Bůh Palackému nedal, jako vděčně uznat, co Pán Bůh českému národu v Palackém dal. Přesně a věcně ukázáno: Palacký napsal první a jediné České dějiny, započal českou politiku s českým programem, byl původcem Českého časopisu historického, České Matice, Svatoboru, ano i Naučného slovníku, a vůbec všeho toho, co se z toho národu prýštilo. Zřetelně pak doložíme: I tento Palacký byl proto Palacký, že byl přece jen evangelík. A my si v české politice opravdu lepší věci dovedeme slibovat, jen až zas dobrý evangelík český národ povede.

Opět se ukázalo, jak Karafiát dokázal správně vidět a oceňovat skutečné hodnoty, jak uměl být střízlivým a přitom nadšeným obdivovatelem.

Roku 1876 vyšel poslední díl Dějin. Na oslavu byl pořádán banket, kde měl projev sám Palacký: Minulost má za sebou národ český skvělou. V době Husově předčil tento národ vzděláním duševním všecky ostatní národy Evropy. I teď je potřebí, abychom se vzdělávali a podle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych takřka umíraje národu svému odkázal. Když všichni naši vlastenci upřímně a s pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o národ náš.

Zemřel o měsíc později, 26. 5. 1876. Byl nazván Otec národa. Označení Otec vlasti bylo v dějinách častější. Tak byl nazván římský Cicero, Karel IV. a jiných více. Obdobné pojmenování, jakého se dostalo Františkovi Palackému, odjinud neznám. Řekl bych, že to znamená opravdu nejvyšší hold.

Bedřich B. Bašus