Odcházení v Arše

Situace uvedení poslední divadelní hry Václava Havla byla v mnoha ohledech nestandardní. Autor, nesený a definovaný svou politickou minulostí, natolik strhával hned od počátku pozornost médií, že se zmínky o připravované hře objevovaly i v periodikách, která trvale divadlu nevěnují žádnou pozornost. Z obvyklého standardu (a někdy i z hranic dobrého vkusu) vybočovala také bohatě medializovaná debata o hereckém obsazení hry a s ní spojený výběr vhodné scény. A do třetice, ani to, že text hry byl vydán a hojně čten dlouho před premiérou, není věc běžná.

Všechny tyto skutečnosti mohly jistě hře hned od počátku pomoci. Ať už k zvýšenému diváckému zájmu – což se potvrdilo, či k získávání prostředků na samotnou realizaci. Na druhou stranu mohlo přehnané očekávání hru také zabít.

Napětí, jak to celé dopadne, bylo nakonec uvolněno realizací na půdě divadla Archa. Hned v úvodu musím konstatovat, že to byl výběr šťastný. Hluboká scéna Archy a komornější prostor hlediště odpovídají Odcházení lépe, než by tomu bylo v případě Národního či Vinohradského divadla. Archa umožnila hercům volit civilnější výrazové prostředky, které od nich ostatně sám autor přímo v textu hry vyžaduje.

Režisér David Radok se také jako výtvarník podílel na řešení scény, která patří k tomu nejlepšímu, co současná scénografie nabízí. Radok umanutě odmítl úsporné kompromisy a trval na technicky neobvykle náročném řešení. Výsledkem je střízlivý ale zároveň atmosférický sad plný oživlých stromů. Podařená je také práce se světlem, které jeviště prořezává z řady postranních průchodů, stejně jako využití jevištního výtahu v závěru hry. Zajímavé je, že podobný postup se mimo jiné objevuje i v Protestantem nedávno recenzované hře Rock’n’Roll Toma Stopparda v Národním divadle.

Herecké obsazení Odcházení odpovídá tomu, že divadlo Archa nedisponuje vlastním hereckým souborem. Riziko možné nesourodosti ovšem naštěstí nebylo naplněno. Hlavní mužské role Dr. Viléma Riegera se ujal Jan Tříska. Jeho partnerkou v roli Ireny se nakonec stala Zuzana Stivínová. Šťastnější volbu si těžko představit. Stivínová se nezalekla neshod, které předcházely její angažování a precizně oživila Irenu i mimo rozměr, který ji nabízel samotný text. Potvrdila tak opět své neobvyklé herecké schopnosti.

Jan Tříska, podobně jako jeho Rieger, představuje svým způsobem typ člověka izolovaného – solitéra, který stojí stranou, tak trochu ve vlastním světě. Distance mezi jeho postavou a ostatními postavami byla ještě podtržena v druhé polovině hry, kdy Tříska získal prostor k uplatnění svého „shakespearovského“ hereckého rejstříku. Neochota nebo spíše neschopnost sdělit váhu odcházení tak představuje spojnici mezi Třískou, Riegerem a Havlem. To, co se autor pokouší zachytit, můžeme pozorovat jen prostřednictvím vnějších náznaků. Slova ztrácejí sdělnost. Tak se také rytmus hry od úvodní ospalé a unavené apatie mění ve vír do sebe prostupujících výkřiků a hesel.

Vrcholem hry je v Radokově podání nepochybně scéna, ve které se na sad snese hustý a vytrvalý déšť. Záplava vody narážející na dřevěné jeviště přináší emoce, které by žádný divadelní náznak nemohl zprostředkovat. Součástí hry se tak stává autentický zvuk dopadajících kapek, vlhký vzduch v divadelním sále, lesk mokrého oblečení. V rámci děje pak liják představuje jakýsi akcelerátor Riegrova vyšinutí.

Částečně i díky Radokovi se Havlovo Odcházení úspěšně vyhnulo nástrahám mentorování či přehnaného patosu. Hře neschází sebeironie, podtržená v Arše hlasem samotného autora, který vstupuje do děje. Při odchodu z divadla jsem přemýšlel nad tím, jak by asi vypadala po-odchodová sebereflexe našeho současného prezidenta…

Hra Odcházení získala cenu Alfréda Radoka za rok 2008 v kategorii nejlepší hra a scénografie.