Od judaismu přes křesťanství k islámu

Rozhovor s představiteli islámského centra

1. Muslimové v Čechách

JH: Necítíte se v České republice jako muslim trochu exoticky?

VS: Necítím. Beru islám jako víru, která mě oslovila a je mi nejbližší i v České republice. Kdybych žil kdekoliv jinde na světě, cítil bych se tam jako muslim přirozeně. Druhou věcí je, jak mě vnímá okolí. Někteří lidé z mého okolí mě možná vnímají jako něco nezvyklého. I to je přirozené, vzhledem k historii naší země. Do kontaktu s islámem přišli Češi vlastně velice málo i ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Myslím si, že je otázkou času, kdy se ten vztah pomalu změní k lepšímu.

JH: Můžete posoudit, jak tento posun probíhá?

VS: Mohu posoudit posledních deset let. Před těmi deseti lety bylo povědomí o islámu jen malé a zkreslené. Do jisté míry je tomu tak i dnes, ale myslím si, že lidé jsou přece jenom mnohem více informovaní. Kdo má zájem poznat islám jako víru, má mnohem více možností.

MA: Vzpomínám, že od doby, kdy jsem přišel do Čech, se situace velmi zlepšila. Přispívá k tomu také rozvoj techniky. Před čtrnácti lety jsem byl jako cizinec v Čechách skoro jako na ostrově daleko od islámu. Teď mohu v televizi vidět třicet programů z arabských států. Vzpomínám si, že před čtyřmi lety jsem si poprvé koupil satelit, den před ramadánem. První den ramadánu jsem se podíval do novin a vůbec jsem necítil, že je ramadán. Jakmile jsem pak zapnul televizi a přepnul dva tři programy, začal jsem se cítit tak, jako vy například na Štědrý den. Už jsem se necítil být tak daleko od islámu.

Navíc jsou tu teď islámská centra a mešity. Když jsem před čtrnácti lety bydlel na vysokoškolské koleji a držel půst, byl jsem sám. V islámském centru potká člověk také ostatní muslimy. Všechny ty věci dohromady zamezují pocitu výlučnosti či exotiky. Tento pocit ostatně může působit více zvenčí, než zevnitř. Muslimové totiž pokládají křesťanství za součást islámu. Islám však není součástí křesťanství, a proto pocit, že muslimové jsou tu exotičtí, mohou mít spíše Češi než sami muslimové. Pro islám nejsou zeměpisné hranice příliš důležité. Mám pocit, že v Čechách je situace podobná, jako byla před čtrnácti sty lety v Súdánu. Tehdy tam i v dalších muslimských státech, jako je Irán či Sýrie, vládlo křesťanství. Křesťanství je proto součástí naší kultury.

MV: Jaký máte vztah ke křesťanům?

MA: Mnoho lidí si myslí, že v islámských státech panují protikřesťanské nálady či názory. Musíme přitom oddělit dva typy křesťanství. Jeden typ křesťanství je ten, který je místní a byl tam stále. S tím naši lidé nemají problém. Potom je tu však koloniální křesťanství. To s sebou přinášelo zbraně, přinášelo i nenávist, která rozdělila zemi, jako tomu bylo například v Súdánu. Lidé u nás nejsou proti křesťanství, ale proti jeho kolonialistické podobě. Muslimové si uvědomují, že křesťanství v islámských státech vždy bylo místním prvkem. V Súdánu jsou kostely už z počátku letopočtu, máme tam malby a fresky, na nichž je Ježíš jako Afričan, jako černoch, staré křesťanské knihy a nápisy. Muslim nemůže jít proti křesťanství, Ježíšovi či bibli. Muslimové věří, že i Bible je od Boha. Dokonce věří, že Ježíš se vrátí v soudný den a upevní víru v Boha. Muslim, který by nevěřil v Ježíše, by také nemohl věřit v ty části Koránu, kde se o něm píše. Myslím si však, že křesťané by si měli dávat pozor na politické síly, které se snaží využít křesťanství proti islámu. Domnívám se, že to nemá nic společného s křesťanstvím.

MV: Přispěla ke změně pohledu na muslimy také demokratizace naší společnosti započatá před dvanácti lety?

VS: Myslím, že určitě. Přinejmenším tím, že se otevřely obzory, lidé mohli více cestovat a začalo se sem dostávat více informací. K tomu pokročil rozvoj technologie, máme internet, na kterém můžeme zjišťovat informace o islámu. Určitě k tomu přispěla i změna režimu. Za minulého režimu byl jakýkoliv věřící člověk na okraji společnosti. Nebyla tu svoboda víry a myslím, že po osmdesátém devátém roce se to změnilo k lepšímu.

JH: Máte možnost mluvit o islámu za hranicemi vlastní obce?

VS: Ano. Noviny občas dělají rozhovory s některým z muslimů a občas se někdo objeví v nějakém televizním pořadu nebo v rozhlasovém vysílání. Konají se také mezináboženské dialogy. Z naší iniciativy může vyjít například nějaká publikace nebo občas konáme nějakou přednášku. Myslím, že naše aktivity jsou zatím dost omezené, díky tomu, že muslimská obec je poměrně malá.

MV: Na kolika místech v České republice se schází muslimové ke společným modlitbám?

VS: V Praze jsou tři modlitebny. Hlavní pražská modlitebna – Islámské centrum – je v Praze 9, Kyjích. Pak je menší modlitebna v Karlíně a modlitební místnost v centru na Václavském náměstí. Islámské centrum s modlitebnou je také v Brně. Potom jsou tu modlitebny, které si pro vlastní potřebu zařídili vysokoškolští studenti z muslimských zemí, většinou na kolejích – v Praze, Hradci, Olomouci, Liberci, Plzni. Další modlitebny slouží turistům a pacientům v některých lázních – v Karlových Varech, Teplicích, Jáchymově. V Teplicích a Karlových Varech se uvažovalo dokonce o stavbě mešity.

2. Osobní postoje víry

MV: Které okamžiky vašeho dětství a mládí přispěly k vaší víře?

MA: Můj otec byl diplomat. Od svých čtyř let jsem žil v zahraničí. Zpočátku v arabských zemích, ale později také v Moskvě, Aténách i v Praze. Otec byl věřící člověk. I když byl diplomat, nepil alkohol, což bylo trochu netypické, a doma jsme se postili. V dětství jsem se naučil, že i když jsme byli v cizině, tak náš byt byl pro nás ostrovem islámu. Získal jsem imunitu, abych islám neztratil, i když jsem v cizině a okolí má na víru jiný pohled. Existují také muslimové, kteří se islámu vzdalují – začnou pít alkohol, přestanou dodržovat některá pravidla islámu a podobně.

VS: Vyrostl jsem a byl vychován v naprosto ateistickém prostředí, ze svého dětství si nedokážu vzpomenout na nic, co by ukazovalo k tomu, že se ve svém středním věku stanu věřícím člověkem. Jak výchova v rodině, tak i ve škole byla naprosto ateistická. Na víru se hledělo jako na něco, co už je překonané. Duchovní rozměr v životě jsem začal hledat až po třicítce.

MV: Vzpomněl byste si na některé rozhodující okamžiky ve vaší cestě víry, které přispěly k tomu, že jste se stal muslimem?

VS: V období, kdy jsem hledal ukotvení v životě a smysl života, jsem hledal odpovědi na různé otázky, které občas napadnou asi každého – jak vznikl vesmír a zda vůbec existuje Bůh. Došel jsem k závěru, že víra je něco přirozeného a logického. Vysvětlovala mi otázky vzniku vesmíru. Jako přírodovědec (geolog) jsem věřil v teorii velkého třesku a dodnes ji připouštím. Tato teorie říká, že před velkým třeskem neexistovala hmota, neexistoval prostor, neexistoval čas… A najednou jsme tu měli rozpínající se vesmír. Myslím, že existence Boha vysvětluje mnohé a dávala mi i smysl života, jistotu, že existuje spravedlnost. Pochopil jsem, že víra je pro člověka důležitá věc. Potom jsem přemýšlel, jak je to s monoteistickými náboženstvími a za krátkou dobu jsem uviděl kontinuitu od judaismu přes křesťanství k islámu. Muslimem jsem se stal, protože muslimové věří v poselství všech proroků, kteří pochází od téhož Boha. Závěrečné poselství Mohamedovo pak pouze završuje Boží poselství lidstvu. Po celou dobu, co jsem se seznamoval s islámem, jsem na něm nenašel nic, co by mi zásadně zpochybnilo toto mé rozhodnutí.

MV: Když jste hledal víru, byl jste v kontaktu s nějakými muslimy?

V té době ne. V kontaktu s muslimy jsem byl několik let předtím, během svého služebního pobytu v Sýrii. Pracoval jsem necelé tři roky jako geolog. Tam jsem se setkal s muslimy a poznal jsem tam mnohé z kultury, chování, rodinných vztahů, tradic, které mají islámský základ. (Sýrie je ovšem sekulární stát a ne všechno, co v ní vidíme, je islámské.) Něco z obdivu k této kultuře ve mně zůstalo. Pak jsem se vrátil domů a žil tu jako předtím. K islámu jsem konvertoval až zhruba před sedmi lety. V té době jsem nebyl v kontaktu s praktikujícími muslimy. Až potom, co jsem přijal islám, přišel ke mně na pracoviště jeden doktorand z Egypta, který mně mnoho naučil a hodně mi prakticky pomohl.

3. Islámská misie

MV: Kolik věřících zdejší muslimské obce mělo podobnou cestu víry jako vy, tedy že k víře přišli sami?

VS: Mnoho z nich k tomu přišlo samo, ale každý svou cestou. Někdo začal studovat arabštinu, a tak se dostal k literatuře, Koránu či knihám o islámu, další cestoval po muslimských zemích, někdo jiný se tady u nás setkal se studenty z muslimských zemí… Těch cest je asi tolik, kolik muslimů u nás.

MV: A kolik je tedy v současnosti českých muslimů?

MA: Za poslední dva roky jen u nás přistoupilo k islámu dvacet lidí. Nemáme ale přehled o všech. Stane se třeba, že někdo přicestuje do Egypta, tam se stane muslimem, potom se vrátí zpátky a tady o něm nevíme. Domnívám se proto, že v současnosti může být českých muslimů asi pět set. Často se stane, že někdo cestuje třeba do Alžíru a představuje si, jak je islám špatné náboženství. Jakmile tam přijede, je šokovaný, že to tam vypadá úplně jinak. To ho ovlivní a třeba za dva roky jede zase jinam, třeba do Egypta, a napřesrok pro změnu třeba do Saúdské Arábie a pak konvertuje k islámu.

MV: Jak probíhá islámská misie u nás?

MA: Většinou přes osobní kontakty. Často nás navštíví lidé, kteří chtějí cestovat do zahraničí. Jindy sami navštěvujeme školy v rámci občanské nauky. Ale to vše je jen informativní, protože o sobě chceme informovat. Kdybychom srovnali misijní činnost a její ovoce a lidi, kteří přistoupili k islámu sami, protože si sami koupí knihy a čtou, protože cestují anebo mají ve škole spolužáky, tak misie je velmi malá. Ale islám má své kouzlo. Už dnes je v západní Evropě jedním z nejrozšířenějších náboženství, a to skoro bez misijní činnosti. Obrovský vliv teď měly také teroristické útoky v New Yorku. Mnoho lidí se začalo zajímat o islám a číst Korán. A když někdo chtěl vědět, co je špatného na islámu, tak zjistil, že s těmi negativními věcmi to není tak, jak si předtím představoval, a že je hodně dobrých věcí, o kterých nevěděl. Kromě toho je v Evropě velký počet lidí z arabských zemí. Když mají stánky a prodávají noviny nebo jídlo, tak jsou v každodenním kontaktu s lidmi. Někdo se tam ožení a z jeho dětí se stanou muslimové. A jeho manželka se stane muslimkou anebo přítelkyní islámu. V Čechách to ještě není vidět, ale myslím, že časem to tu bude stejné. Je tu velká arabská komunita, hodně lidí tu založilo rodinu a mají děti. A pak, mnoho lidí, když založí rodinu, se začne zajímat o náboženství. Například jedna Češka jela do Británie a tam se setkala s muslimy a stala se sama muslimkou. A pak hledala něco o islámu v češtině. Takže existence muslimů na Západě ovlivňuje Čechy, kteří tam cestují a vidí, že mešity jsou něčím normálním.

MV: Nakolik je tento misijní úspěch dán vysokou porodností v muslimských rodinách?

VS: Nějakou roli to hraje, ale neodvážil bych se odhadovat, jakou. Ale je také hodně lidí, kteří přijali islám, aniž by vyrostli v muslimské rodině.

JH: Do které země byste poslali toho, kdo se má seznámit s islámem?

MA: V islámských zemích má v postkolonialistické době západní evropská kultura obrovský vliv a jejich podoba se hodně vzdálila islámu. Dnes už na světě neexistuje společnost, do které byste přišel jako do společnosti z doby Muhammada.

MV: Máte přátele i mezi nevěřícími?

VS: Ještě z předešlé doby mám přátele mezi křesťany i nevěřícími, s nimiž mě pojí různé mé koníčky, a tak se neizoluji od nemuslimské společnosti. V současnosti mám ovšem víc přátel v muslimské komunitě.

MA: Měl jsem hodně nevěřících přátel ve škole a dokonce po mnoha diskusích se mnozí z nich stali křesťany. (smích) Například jeden přítel ke mně přišel po čtyřech letech a říkal, že se stal protestantem. Ptal jsem se ho: Je na mně něco špatného, že jste se nestal muslimem? Nebo je něco špatného na tom, co říkám? A on řekl: „Ne, Mohamede, uvěřil jsem v Boha díky tomu, že jsme dlouho diskutovali. Viděl jsem před sebou tři náboženství: islám, křesťanství a judaismus. Žid být nemůžu, protože to nejde, a islám je mi cizí. Tak mi zbylo křesťanství. Katolictví se mi nelíbí, a tak jsem se stal protestantem.“ Tak jsem se tomu také smál. Ale někteří spolužáci se stali muslimy.

JH: Máte nějakou zkušenost s „odpadlíky“? A troufl byste si jako odpadlíka někoho označit?

MA: Dříve byli v arabských zemích komunisté, a myslím si, že mnozí z nich nebyli muslimové, ani praktikující, ani přesvědčením, protože komunismus je mimonáboženský. Ale neznal jsem žádný případ, že by někdo úplně odpadl, i když jsem o tom slyšel.

VS: Když se někdo stal muslimem a pak jsme ho tu neviděli, tak o něm nic říci nemůžeme, protože nevíme, co způsobilo, že se s námi přestal stýkat. A je velice ošemetné někoho označit za odpadlíka. Člověk sám o sobě otevřeně neřekne, že je odpadlík. Někdo se třeba ukvapí, protože nezná islám dobře, a z povrchního zájmu prohlásí, že je muslim, a pak zjišťuje věci, kterým nerozumí a nedokáže je praktikovat, nebo se mu zdá těžké je praktikovat – a jako by si to rozmyslel. Ale kdo přijme islám, neměl by se ukvapit.

JH: Podle tradice je muslim už ten, kdo řekne islámské vyznání víry – není to návod k povrchnosti?

VS: Já myslím, že rozhodující je opravdová víra, vnitřní vztah mezi člověkem a Bohem. Někdo tuto větu říci ani nemusí, nemusí to říci před svědky a třeba ani nemá kontakt s muslimy – a já si troufám říci, že je také muslim.

MV: Jak vnímá islám poměr lidské odpovědnosti za vlastní skutky a Boží všemohoucnosti?

VS: Každý sám je zodpovědný za své rozhodnutí, jak se zachová. Zdá se mi, že odpovědi islámu jsou jasnější, než kdekoliv jinde.

MA: Islám uvažuje o lidském životě jako o zkoušce. Nové věci, které musí člověk řešit, jsou součástí té zkoušky. Člověk jde nakonec podle svých činů buď do ráje, nebo do pekla. Jedním z těch činů je nalézání odpovědí. Islám vybízí k hledání odpovědí. Existuje výrok proroka Mohameda, který říká, že kdo usiluje a učiní správné rozhodnutí, má dva dobré skutky. Kdo usiluje a rozhodne se špatně, má jeden skutek, za to, že nad věcí přemýšlel. Samo to úsilí je pro něj plus. A když usiluje a ještě udělá tu věc správně, má dvojnásobek. Jeden dobrý skutek za to, že usiloval a druhý za to, že udělal tu věc správně. Islám neříká člověku „nepřemýšlejte“. Přesně naopak: „Přemýšlej, snaž se najít řešení“.

JH a MV: Jaké máte zkušenosti s mezináboženským dialogem?

VS: Mám s ním většinou dobré zkušenosti. Myslím, že mezináboženský dialog je prospěšný pro všechny strany, protože se odbourávají různé předsudky a neznalost o tom druhém. Z neznalosti může plynout třeba i nedůvěra až nepřátelství. V Koránu je verš, v němž Alláh říká, že stvořil z lidí národy a kmeny proto, aby se vzájemně poznali. To je, myslím, vybídnutí k tomu, abychom se vzájemně poznávali v dialogu. Ten dialog můžeme samozřejmě vést jen s těmi lidmi z jiných náboženství, kteří jsou také ochotní k dialogu. Účastnil jsem se několikrát mezináboženského dialogu a vždy jsem z toho měl dobrý pocit.

MA: Dříve jsme pořádali přednášky v bývalém islámském centru v Krči a tam přicházeli různí lidé – křesťané, ale i příslušníci hnutí Hare Kršna a další. Potom jsme si s Vítem Machálkem (gymnaziální učitel z Brna) vymysleli, že uděláme skupinu ještě s jedním buddhistou a jedním příslušníkem hnutí Hare Kršna a společně se scházíme jednou za dva měsíce. Naše skupina se jmenuje Sdílení.

4. Úpadek muslimských zemí

MV: V Evropě byl islám dlouho vnímán jako náboženství rozvojových zemí. Myslíte, že je nějaký vztah mezi náboženstvím a technickou vyspělostí?

MA: Mnoho poznatků vědy a techniky přijali Evropané právě od muslimů. Antická filosofie přišla z arabských zemí přes Andalusii, Itálii a Balkán. Sedmdesát procent jmen hvězd je arabských. Nakladatelství, které zde vydává lékařské knihy, se jmenuje Ibn Sina (Avicenum). Takřka až do 17. století nebyla v Evropě universita, která by neměla Avicenovu knihu jako základní učebnici lékařství. Když se podíváme na islámskou civilizaci, její plody a představitele, uvědomíme si, že bez ní by evropská civilizace vypadala jinak.

Myslíme si, že když muslimové opustili islám a začali dělat špatné věci, ztratila se jejich síla. Jejich síla a jejich vzestup byl spojen s tím, že byli blízko k Bohu. Když ale začnou dělat věci, které Bůh nechce, když začnou pít alkohol nebo cizoložit, začne rozklad. Dnešní stav je důsledkem toho, jak jsme se od Boha vzdálili. Ale byli jsme dlouho, šest set let, na vrcholu.

VS: Náboženství nehrálo u tureckých sultánů zvláštní roli a dlouhou dobu už nežili tak, jak by islámská vláda měla vypadat. To vedlo k postupnému úpadku a země třetího světa včetně islámských zemí se staly snadnou kořistí koloniálních mocností, které je ještě více zakonzervovaly v jejich zaostalosti.

MV: Přispělo k zbarbarštění islámu dobytí Bagdádu Mongoly ve dvanáctém století?

MA: Mongolové nepochybně přispěli k zaostalosti islámu. Bagdád byl tehdy největší světovou metropolí. A když se Mongolové zmocnili Bagdádu, milióny knih vyhodili do řeky a říká se, že Eufrat byl několik dní černý od rozpuštěného inkoustu. A islámská říše se potom nemohla po několik set let vzpamatovat. Ale sami Mongolové za několik let přistoupili k islámu.

MV: Někteří historici uvádějí, že první holocaust ve dvacátém století provedli právě muslimové křesťanům – když za 1. světové války vyvraždili asi 1,5 miliónu Arménů.

MA: Nezapomeňme, že v první světové válce Turci válčili i proti muslimům – například v Sýrii nebo v Jemenu. Al Mahadi byl od začátku proti Turkům a chtěl je vyhnat ze Súdánu. Ale to bylo z mocenských zájmů. Stejně jako když muslimové bojovali proti křesťanům, tak to nebylo náboženské, ale mocenské tažení.

MV a JH: Děkujeme vám za rozhovor.

(Rozhovor byl připraven pro Zpravodaj SKŽ a Protestant)