Kurátorovi retrospektivní výstavy obrazů Václava Boštíka (1913–2005) v městské knihovně v Praze, Karlu Srpovi se podařilo v rozfázovaném pohybu zachytit Boštíkovu životní cestu k abstrakci jakožto svébytnému uměleckému směru. Úvodní realistické a impresionistické výjevy rodného mlýna či autoportréty pozvolně ztrácejí konkrétní rysy a pozorovatel je postupně skrz výkresy, črty a skici přenesen na půdu principiálních tvarů, linií a barev. Poznatky teoretické fyziky, křesťanská (nebo spíše mystická) orientace a výtvarné umění – tyto tři proudy se tu postupně slévají a mísí, aniž by nutně vytvořily nasládlý a bezobsažný post-mix. (Musím přiznat, že při pohledu na obrazy z pozdního Boštíkova období se o mě pokoušely pocity, které mám spojeny s vjemem spirituálního kýče, ale nakonec je většinou odvrátila síla jejich pastelové jemnosti).
Svět vědy, víry a výtvarného umění tu nachází průsečík v bodě abstrakce – v prazvláštní lidské schopnosti skrze racionalitu či intuici odhlédnout od konkrétních jevů a najít v pozorovaném shluku výskytů jednotící princip. Můžeme-li abstrakci popsat jako pohyb mysli, vedoucí od chaosu konkrétnosti k řádu, pak jsou mnohé Boštíkovy obrazy materiálem, který k tomuto pohybu přímo vybízí. Mlhoviny, očekávající na stvořitelské Slovo, rýhovaná zorná pole, sítě atomů, které na velkých plátnech vytváří v periferních úhlech dojem pohybu – to vše je nabyto zvláštní potencí, která pohání i samotného autora k novému a novému zpracování podobných motivů.
Po permutacích a variacích základních témat dochází návštěvník výstavy k Boštíkovu poslednímu obrazu s názvem Vesmír (za předpokladu, že se přenese přes retardér v podobě Turínského otisku). V tomto bodě se náhle zastavuji v nečekaném šoku ze zvratu perspektivy. Je tento poslední obraz s názvem Vesmír skutečně podobenstvím vesmíru? Jímá mě zvláštní, nepříjemná představa, že hledím do obludně zvětšené zorničky samého autora. Výpověď mystika, laického teoretického fyzika a abstraktního malíře tu vrcholí v závrati vzájemného pohlcení objektu a subjektu. Své oko – nebo dokonce okrouhlá ústa – tu na mě otevírá idylická ves míru, aby mě pohltila ve smírné Jedno. Vždyť už ani nevím, přemýšlím-li o obrazu, nebo o sobě. Utíkám proto zpět (nebo dál) ke konkrétnu – do poslední části výstavy, kde se na nepatrných LCD panelech promítají fotografie ze života autora. Úlevný závěr.
Václav Boštík (1913–2005) malíř, grafik a ilustrátor.
Roku 1937 nastoupil na Akademii a stal se žákem prof. Willyho Novaka. Od roku 1942 byl členem Umělecké besedy. V roce 1960 se stal jedním se zakládajících členů skupiny UB 12, která výrazně poznamenala vývoj československého umění v 60. letech.
Václav Boštík vytvořil v letech 1955 až 1959 s Jiřím Johnem unikátní pražský památník obětem holocaustu. Na zdi Pinkasovy synagogy napsali 77 297 jmen nacistických obětí. Později se podílel na restaurování renesančních sgrafit na fasádě zámku v Litomyšli.