Spisovatelka a překladatelka české literatury do španělštiny a katalánštiny Monika Zgustová navštívila v roce 2008 Moskvu, aby se setkala s ženami, které přežily sovětský gulag – pracovně-výchovné tábory, z nichž některé byly vyhlazovací, dle svědectví přeživších, zejména tábory za polárním kruhem. Autorka vyzpovídala devět obdivuhodných žen, které díky samizdatové literatuře a dětským leporelům, poezii a písním, dopisům milovaným osobám a od milovaných osob přežily útrapy násilí a vysilující práce v gulagu. Jedna z nich si dopisovala se spisovatelem Borisem Pasternakem. Získávala tak podporu duchovní i hmotnou, byť vždy vydatně vykradenou vězeňskými dozorci, protože balíčky s jídlem se k ní dostávaly poloprázdné.
Nevinně vězněné ženy se naučily tvorbou básní bránit před absurditou poměrů, šílenstvím a zoufalou touhou po sebevraždě. Většinou neměly možnost je zapsat na papír, tak si je vrývaly do paměti, aby je mohly později na svobodě předat mladším generacím jako svědectví o hrůzách gulagu, ale i o kráse a smrtonosnosti arktické přírody. Jedině tak se ubránily rozpadu osobnosti. Zřejmě proto útrapám a násilí dozorců odolávaly lépe než ti, kdo nenalezli posilu v básních nebo ve vzpomínkách na literární díla a hry, které je oslovily kdysi dávno na svobodě. Takové osobnosti se samozřejmě nalezly i mezi muži. Jeden uvězněný finský hudebník dostal za úkol nacvičit lidové tance a písně pro politické slavnosti a pro indoktrinaci vězňů v gulagu. S uvězněnými studentkami musely nacvičovat i delikventky různého druhu, zlodějky, prostitutky. Napřed nacvičovaly z donucení a také z prospěchu, protože mohly jít dříve z práce. Postupně se však začaly kultivovat. Písně, hudba a tanec je začaly proměňovat v osobnosti schopné vnímat krásu, lásku a přátelství, jak o tom zpívaly v písních. Se slavnostním programem vězeňský soubor navštívil několik blízkých táborů. Vše však skončilo velmi záhy. Finský hudební skladatel zhudebnil také několik vězeňských básní pro tajnou oslavu nového roku. Po prozrazení tajné akce byli účastníci za trest rozesláni do táborů s těžší prací, což znamenalo – jít budovat železnici. V sibiřské oblasti bylo přes dvě stě táborů, takže bylo kam posílat za trest muže i ženy.
Název knihy se inspiruje příběhem jedné vězněné, která se dostala za polární kruh do vyhlazovacího tábora v elegantních šatech, v nichž přišla vystrojená v Moskvě na studentský večírek. Byla zatčena a vyexpedována na sibiřský sníh tak rychle, že se nestačila převléci do něčeho teplejšího. Utrpení a strádání zimou bylo přirozenou součástí trestu.
Nevinné ženy byly bez řádného soudního procesu odsouzeny administrativním nařízením a odeslány do trestných táborů na Sibiři, jiné do vyhlazovacích táborů za polární kruh, některé jen do vyhnanství do Kazachstánu a dalších přilehlých zemí. Natalja Gorbaněvskaja, účastnice komorní demonstrace v Moskvě na Rudém náměstí (25. srpna ve 12 hodin), seznamuje se zneužíváním psychiatrie v sedmdesátých letech minulého století. Takové zneužívání bylo možné též v Československu, jak dosvědčují Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Osm statečných na Rudém náměstí protestovalo proti okupaci Československa sovětskými a dalšími vojsky spřátelených pěti zemí. Některé vypravěčky byly odsouzeny kvůli svým politicky nespolehlivým rodičům či pěstounům – ti byli dosti často po krátkém věznění a mučení bez řádného soudu zastřeleni a jejich děti či vnuci odeslání do gulagu na převýchovu, popř. na likvidaci.
Jiné vypravěčky se staly obětí stalinského antisemitismu po roce 1948. Jak dokládá Timothy Snyder (Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, 2013), Stalinovy prsty sahaly do východoevropských sovětských satelitů. Sovětští poradci pomáhali vykonstruovat čistky v Polsku i Československu – proto byl popraven Slánský a další židé na počátku padesátých let minulého století.
Jak se chovala Rudá armáda na dobytém území, o tom podává Timothy Snyder víc než dost svědectví, proto se setkáme s děsivým počtem znásilněných a zabitých v budoucích satelitech Sovětského svazu. Ač i zde mohly být občas výjimky, jak nedávno upozornil Protestant (7/21).
Abychom zařadili úděl devíti žen do správného politického kontextu, je třeba se nechat poučit Timothy Snyderem o společenských proporcích sovětského i nacistického teroru na území Sovětského svazu (Ruska) během druhé světové války. Někteří židovští historici neradi užívají označení holocaust (oběť – náboženský termín pro celopal) a raději hovoří o šoa (zničení). Šoa v nacistickém provedení čítá na 6 milionů zavražděných. Ve stalinském šoa, které se odehrálo od roku 1929 do 1953, zahynulo kolem 22 milionů civilistů, jak upozorňuje Světlana – Stalinova dcera, které se podařilo uprchnout ze Sovětského svazu. Zahynulo tedy téměř čtyřnásobně více lidí, než zavraždili nacisté.
Do gulagů bylo ve čtyřicátých letech minulého století odsouzeno 520 000 Němců (z toho 185 000 jich zemřelo v sovětském otroctví); 363 000 německých válečných zajatců zahynulo v sovětských táborech; 287 000 civilistů z východoevropských zemí bylo deportováno do táborů; dále 40 000 Poláků; 182 543 Ukrajinců (z polského území); přibližně 140 000 Ukrajinců (z jihovýchodu země); 148 079 veteránů Rudé armády; v říjnu 1947 odesláno do gulagu 76 192 Ukrajinců ze západní Ukrajiny, v květnu 1948 49 331 Litevců v březnu 1949 dalších 31 917 Litevců; 42 149 Lotyšů, 20 173 Estonců, atd. S některými z nich z takto mezinárodně různorodé společnosti se setkávalo devět vězeňkyň.
Náboženská dimenze je ve vyprávění devíti žen téměř nepřítomná, přesto z jejich vyprávění probleskuje touha po svobodě, tedy naděje spojená s touhou po přežití a také po spravedlivém morálním odsouzení bezpráví. Báseň se stává bolestným výkřikem i první kritickou reflexí, která dává přežít uprostřed bezmoci a nemožnosti zabránit dalšímu násilí: „V moři slz až po kolena, / jež naše matky prolévaly, / utopení ve vlastní krvi /hleděli jsme smrti do tváře, a budeme vás soudit za celou generaci, kterou jste podvedli, a za naše rodiče, jež jste zabili a nechali shnít zaživa.“ Tyto verše jsem složila v padesátých letech v gulagu. Hodně lidí v pracovních táborech skládalo básně – pomáhalo jim to zaměstnat mysl (s. 91)
Osm z vypravěček náleží ke stejné generací, postižené gulagem na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Byly odchované státní ideologií, která nemá s křesťanstvím celkem nic společného, a přesto se v jejich vyprávění dostává svébytným způsobem ke slovu důstojnost lidství, tedy touha být obrazem božím, a nikoli pouhým produktem společenských poměrů své doby. Důstojnost lidství založená na spravedlnosti a lásce je zřejmě transcendentně všelidský znak a úkol, kterému může učit v gulagu uvězněný sibiřský šaman, v tomto případě ženu z velkoměsta: „Vyprávěla jsem šamanovi, jak jsem nešťastná, že se nacházím daleko od svých nejbližších. Já, která jsem nic neudělala.“ „Takhle byste se na to neměla dívat. Zavřeli vás neprávem, v tom je vaše výhoda. Nic jste neudělala, tím pádem jste morálně silnější než ostatní?“ / „Ale být tady v té špinavé díře…“ / „Snažte se špínu nevnímat. Až přijde jaro, pohleďte na třpytivý sníh, modrou oblohu, kontrast utvářený světlem a stínem, který je tady obrovský. Teď, když je zima a nevychází slunce, soustřeďte se na jednotlivé tóny šedi – některé jsou namodralé, zatímco jiné mají růžový nádech. Dívejte se také na ostnatý drát a na naše vybledlé chatrče, jak by je zobrazil fotograf ve své kompozici. Uvidíte, že i v ošklivosti je možné spatřit krásu.“ / „A co mi řeknete ke krutosti a zlu?“ / „Mějte se špatnými lidmi soucit. Jsou špatní, neboť jsou slabí. Najděte si přátele, kteří se vám podobají, protože z toho vznikne přátelství na celý život: k něčemu takovému může dojít jen v nepřízni osudu.“ (s. 126)
Některá vyprávění jsou svědectvím zmíněného slitovného milování nepřátel a vyznáním o nalezení přátelství na celý život. Zaznívají zde podobné vězeňské zkušenosti s přátelstvím a solidaritou vězňů, o nichž svědčí Božena Komárková v článku Čemu nás naučila válka či její Vratislavský deník (čtyřicátá léta, věznice Javor ve Vratislavi). Podobně Ladislavu Hejdánkovi pomohlo překonat absurditu normalizačního věznění sepsání Úvodu do filosofie, Václavu Havlovi Dopisy Olze.
Již zmíněná Natalja Gorbaněvskaja byla přinucena k exilu do Izraele i se dvěma dětmi v září 1975. V roce 2013 se opět zúčastnila připomínky pětačtyřiceti let od vpádu sovětských vojsk do Československa. I tentokrát byla policií zadržena za účast na nepovolené demonstraci. Zemřela v Paříži tři měsíce poté. Nebyl jí lhostejný osud ruských občanů. Zřejmě proto se s beznadějnou morální situací Ruska vypořádala, jak jinak, než básní. Situaci považuje za beznadějnou, protože bez Boha se velmi těžko nějaká vina uvědomuje:
Varšavu ani Prahu jsem nezachránila já,
ne, má vina je neodčinitelná,
můj domov hermeticky uzavřen, odsouzen,
domov, ve kterém dlí zlo, zrada a zločin.
Připoutaná k němu navždy neviditelným řetězem,
nacházím radost a nenávist v tomto hrůzném domě,
v tmavém koutě, omráčeném, nešťastném,
kde žije můj lid bez viny a bez Boha. (s. 168)
Oblečené k tanci na sněhu, Zgustová Monika, Praha Argo 2020, ISBN 978-80-257-3291-5