„Masaryk chce vzdělané, kriticky myslící občany, abychom měli silnější a kvalitnější demokracii.“ K naplnění tohoto Masarykova přání přispěl Martin Šimsa svým dílem „Demokratická republika mezi Masarykem a současností“ s podtitulem „Kritika Masarykova modelu“. Nabízí čtenářům velké množství informací, postřehů, soudů a kritik souvisejících přímo s Masarykem, ale také s vícero mysliteli a politology, kteří se fenoménem demokracie zabývali a zabývají dodnes. Připouští, že něco odvál čas a že v něčem se Masaryk až nebezpečně mýlil, ale převládá objevování Masaryka jako myslitele, kterého záhodno aktualizovat a který v něčem předběhl dobu. Tu a tam autor dodá svůj vlastní komentář a prozradí svůj vlastní postoj, a je jen škoda, že tak nečiní častěji a obsáhleji.
Dílo o 375 stránkách je protkáno jmény autorů, které Šimsa cituje či parafrázuje, takže se čtenáři dostane vhledu do myšlení Tocquevilla, Rawlse, Rortyho, Schumpetera, Habermase, Arendtové, Hejdánka, Patočky, Komárkové, Koháka, Rádla a jiných. Členění knihy na šest víceméně samostatných oddílů obsahujících 59 krátkých kapitol jen volně na sebe navazujících, umožňuje čtenáři začíst se do knížky tam, kde ji zrovna otevře.
Osobně mne nejvíce zaujaly kapitoly „Náboženský argument“, „Evropský argument“, „Křesťanská, radikálně masarykovská kritika“.
Náboženský argument
Masaryk jako humanitní vzdělanec své doby měl jistě načteného Platóna a Aristotela a oceňoval řeckou filosofii i římskou kulturu, ale usoudil, „že pohanský římský svět byl v době Kristova narození přes svou vysokou kulturu v úplném rozkladu a až na dno duše unavený životem. Filosofie a kultura nemohly lidstvo uspokojit a zachránit, teprve v Ježíšově vystoupení dochází k osvobození, obnovení a omládnutí lidstva.“
Tady asi mnohý křesťan zajásá, že Masaryk je „náš“, ovšem pravověrný teolog (J. L. Hromádka) upozorňuje, že se Masaryk vyhýbá klíčovým křesťanským tématům, k nimž patří vina, hřích, kříž, vzkříšení, společenství církve. Na druhé straně mnohý filosof Masaryka odmítne proto, že nefilosoficky imputuje filosofii nezdar, kterého se nedopustila, neboť jejím cílem není uspokojovat a zachraňovat lidstvo. Také jeho vykreslení světa, v němž se zrodilo křesťanství, jako rozloženého a k smrti unaveného, sotva který historik odsouhlasí. Nemůže však být sporu o tom, že Masaryk se cítil zasažen Ježíšovým učením a oceňoval jeho vliv na svět. Od mainstreamového křesťanství své doby se lišil jen zdůrazňováním a zeslabováním těch kterých momentů křesťanského světonázoru. Masaryk věřil, že člověk má nesmrtelnou duši, jeho život má nekonečnou cenu a lidé jsou všichni bratry, žijícími z vůle jednoho Otce.
Protestantská větev křesťanství byla Masarykovi sympatičtější než katolická. Za největší výdobytek protestantismu považuje jeho individualismus, od kterého už vede téměř přímá cesta k demokratickému zřízení. „Tím, že protestantismus rozvíjí jednotlivce víc než katolicismus, činí ho politicky vyspělejším; proto se provádějí veliké politické novoty snáze v protestantských zemích než v katolických. Reformovaná církev svou demokratickou organizací je zvlášť účinnou školou pro politický život.“ Protestantství podle něj spočívá ve svobodném bádání v bibli a svobodném přesvědčení všech. Ve zkratce antagonizuje protestantismus a katolictví jako Bible a Kristus versus papež a hierarchizovaná církev. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu, neboť věčné věčnému nemůže být lhostejné.
„Život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný“… máme hledat nejprve „Království Božího a vše potřebné nám bude přidáno; člověk a národ s náboženským přesvědčením, národ s pevnou vůlí uskutečnit své ideály, svého dosáhne vždy.“
Zde Masaryk podal velice osobní vyznání víry. Určitě lze na podobném vyznání, že „dobře staví, kdo zná a ví, jak má v Boha doufati,“ stavět osobní rozvoj, své osobní směřování, ale ne republiku. Ta zahrnuje i občany, kterým je demokratická republika drahá, ale kteří postulát nesmrtelné duše nesdílejí a Ježíšovým učením se nezabývají. Masaryk nám neodpoví na otázku, jak je to s tolerancí a respektem vůči jinak věřícím (až i netolerantně věřícím), zda má vůbec nějakou šanci převážně ateistický národ a demokratická republika, jejíž občané jsou většinově nevěřící. To Masaryk neřešil a nechal to na nás (pozn. aut).
Evropský argument
„Naší demokracii se bude dařit, když se bude dařit demokracii v Evropě,“ tvrdí Masaryk opakovaně ve svých pozdějších dílech. Zásadní podmínkou demokracie v Evropě je smíření Německa s Francií. Masaryk si libuje v roce 1925, že se již v svých počátcích rýsuje volná federalizace Evropy. V této věci předběhl dobu a stal se jedním z otců zakladatelů Evropské unie.
Důležitý je jeho spis „Rusko a Evropa“ z roku 1913, jímž slavjanofily nepotěšil. Carská cenzura nedovolila toto dílo vydat a v Rusku nemohlo vyjít ani po bolševické revoluci, neboť už v r. 1914 je ve své recenzi rozcupoval Trocký. Podle Masaryka je Rusko mimo Evropu, byť se za Petra Velikého hodně europeizovalo a ruská inteligence ochotně přijímala veškerou evropskou filosofii a literaturu. Málo však v něm působil kantovský kriticismus. Rusové jsou příliš náchylní k mytickému a mystickému myšlení. Jsou velmi revoluční, ale málo demokratičtí.
V roce 1917 napsal Masaryk dílo Nová Evropa, kde se zabývá rekonstrukcí Evropy po válce. Úkolem Spojenců je podle něj vytvoření demokratické Evropy osvobozených národů, v níž žádný národ nemůže být donucen žít pod suverenitou, pod kterou si žít nepřeje.
Zde si dovolím osobní kritiku Masaryka. Vznik Republiky československé znamenal, že do nového státu bylo inkorporováno cca 3 000 000 Němců, aniž se jich někdo ptal, zda chtějí být občany nově vzniklého státu nebo ne. Nechtěli. Nejzřetelněji to dali najevo mohutnými demonstracemi 4. března 1919. Demonstrace brutálně rozehnala československá branná moc, zastřeleno při nepokojích bylo asi 50 osob. Republika si tak zadělala na velký malér. Skoro tři miliony československých občanů bylo donuceno žít pod suverenitou, pod kterou si žít nepřáli. Možná o 19 let později by slogan „Heim ins Reich“ neměl takový úspěch, nebýt ještě čerstvé vzpomínky na 4. březen 1919, kterou si sudetští Němci zachovávají dodnes.
Křesťanská, radikálně masarykovská kritika
Tato kapitola jen málo pojednává o Masarykovi, zato hutně a výstižně prezentuje názory, myšlenky a postoje filosofa Emanuela Rádla, oddaného Masarykova žáka a zastánce, nikoli však epigona.
Rádl Masaryka kritizoval za jeho vztah k národnostním menšinám uvnitř republiky. Masaryk nepočítal s tím, že by se Němci a Maďaři rovnoprávně podíleli na budování společného demokratického státu. Vláda může „leccos jim koncedovat“, přiznat určitá práva, ale plnohodnotně státotvorný je národ československý. Rádl rozeznal, že tato přezíravost rozdmychává oheň odporu až nenávisti. Pokusil se v roce 1935 oslovit naše německé spoluobčany manifestem „Zur politischen Ideologie der Sudetendeutschen“. Vyzývá československé Němce, aby spolu s námi hledali řešení, jak žít a pracovat ve společné demokratické republice a varuje je před Hitlerem a jeho protievropskou, proticivilizační a sebevražednou politikou. Jeho hlas se setkal s mizivou odezvou jak mezi Němci, tak mezi Čechy.
Rádl rozlišuje tři typy demokracie: 1. organický (německý a středoevropský), 2. většinový (francouzský) a 3. smluvní (anglosaský).
U prvního typu má Rádl pochybnost, zda se tu dá vůbec o demokracii mluvit, zda tu nepůsobí jen jakýsi pocit, který jde ruku v ruce s lidovým nacionalismem, jenž se ani moc neodlišuje od fašismu a komunismu. (Neodpustím si zde poznámku, že dnes tento model německý není, ale středoevropský stále je, viz volební plakáty a politickou rétoriku extrémistických parlamentních stran, ba i komerční reklamu namlouvající zákazníkům, že co je české, to je dobré).
Za vyšší typ považuje Rádl demokracii většinovou, která pracuje s rovností občanů a hlasů. Ovšem tady je skryta a někdy i vyvstává nesnáz, že většina odhlasuje něco, co pravda není. Většinová demokracie nemá kritérium, jak rozeznat mezi vůlí a zvůlí většiny. Většina se někdy může projevovat absolutisticky (jak ilustruje chování nynější většiny v české poslanecké sněmovně, pozn.aut.).
Anglosaský typ je v Rádlově interpretaci postaven na rytířském pojetí cti a loyálních závazků vůči státu. Smluvní pojetí vyšlo z prvotního křesťanství, kdy vyznavači Kristovi pracovali pro své bližní a pro společenství, jehož byli členy proto, že se tak dohodli. Smluvní pojetí znamená, že svobodná obec si sama prostřednictvím občanů a zvolených zástupců dává ústavu a zákony, kterými se řídí. Rádl připomíná význam a roli lidských práv, podle jejichž zachovávání lze posoudit demokratičnost moderních demokracií. Podle Rádla jsou lidská práva jednoznačnějším kritériem skutečné demokracie než Masarykova humanita, která souzní s láskou k bližnímu a úctou k nesmrtelné lidské duši, ale nemá charakter institucionalizovaných vymahatelných práv, která jsou součástí demokratických ústav a zákonů.
Nejdůležitějším rysem Rádlovy politické filosofie je podle Šimsy jeho koncept politického národa, který se u Masaryka v náznacích objevuje, ale dostatečně vypracován nebyl. Rádl navrhuje opustit zaběhaný národní, kmenový, romantický herderovský pojem národa a pojmout národ československý ve smyslu smluvního politického společenství, jak se to podařilo např. ve Švýcarsku.
Martin Šimsa, Demokratická republika mezi Masarykem a současností. Kritika Masarykova modelu. Togga 2025