Není to tak dávno, co Mladá fronta přetiskla samizdatovou studii Jiřího Vančury Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968. Na knihkupeckých pultech se objevila někdy v lednu nebo únoru tohoto roku. To už byl Alexander Dubček několik týdnů předsedou Federálního shromáždění. Jiří Vančura hodnotí jeho předsrpnovou, srpnovou i posrpnovou aktivitu a odhaluje naivitu a dogmatismus nejen Dubčeka, ale i dalších. Nám evangelíkům by asi bylo zatěžko podívat se takto otevřeně do minulosti církví a zahlédnout tam podobně jako Jiří Vančura: naivitu a iluze – jenže tentokrát v protestantském či katolickém vydání.
Naději a zklamání napsal Jiří Vančura ještě během normalizace. Původní text vznikl na konci roku 1977 a byl šířen jako samizdat, k dvacátému výročí Pražského jara vyšel knižně v tehdy západním Německu. V době normalizace Alexander Dubček ještě patřil ke společensky znevýhodněným a přesto v zájmu pravdivého vidění skutečnosti se Jiří Vančura odváží napsat: „Na hlavu Dubčeka a jeho soudruhů vylévají jejich někdejší kolegové tolik špíny, že se ani nechce přidávat další kritiku. Přesto musím říci, že Dubček a jeho soudruzi v nejnáročnějších chvílích zcela zklamali. Před Srpnem, v Srpnu i po něm. Nemohli splnit svou úlohu v tak obtížné době, protože sloužili dvěma pánům. Na jedné straně chtěli upřímně sloužit lidu, který jim důvěřoval a vkládal do nich naděje, na druhé straně byli spjati s dogmatickými idejemi, které je vynesly na nejvyšší místa. Tyto ideje jim připadaly stále chatrnější, stále méně ušlechtilosti v nich mohli nacházet, ale zbavit se jich nedokázali.“ (s. 104)
Ve Vančurově studii slyšíme tóny ještě ostřejší, ale nelze k nim než přitakat. Kdo z nás však má odvahu kriticky zhodnotit naši církev, ale i např. J. L. Hromádku, naši fakultu, synodní radu, synody a konventy? Není to marná snaha a zbytečné šťárání ve starých ranách? Na osudu Alexandra Dubčeka vidíme přinejmenším to, že vytýčení rozsahu vin a omylů ještě neznamená totální degradaci člověka. Nejedná se o zatracení a zničení, ale o objasnění toho, v čem nejen on, ale i my nemáme pokračovat a co je nebezpečným dědictvím naší minulosti. Co tomu říká evangelická veřejnost? V Kostnických jiskrách slyšíme přinejmenším dva typy hlasů. První vyzývají k pokání (Hejdánek, Cejpová aj.). Druzí ospravedlňují a urputně obhajují naši minulost (Melmuková, Škarvan aj.). Český Bratr raději mlčí.
Naše církev přivítala zrušení monopolu jedné strany a některé další změny, které po listopadu nastaly, ale zatím jen nejistě přešlapujeme na místě a máme daleko k pokání. Je zarážející, že my protestanté, i když si prý na skutcích nezakládáme, přesto jsme v pokušení v minulosti ty dobré skutky hledat a obhajovat naše tehdejší pozice. Obhajujeme se a nevidíme, že i dnes stojíme s prázdnýma rukama. Není toho mnoho, v čem jsme byli věrní. Je pravda, že jsme bojovali a často jsme svůj boj prohrávali, ale ještě častěji – právě v těch nejnáročnějších chvílích – jsme si sedli na lavici náhradníků a po hřišti jsme nechali běhat jiné. Čekali jsme, až se doba změní.
Je těžké přitakat sestře Melmukové, píše-li o některých věřících jako o statečných, „kteří bojovali pouze z hloubi vlastního přesvědčení, nikoli v naději odměny a ocenění“ (Kj 18/90 s. 2), protože jiní, když my jsme mlčeli, bojovali za elementární lidskou důstojnost pro druhé a také nemysleli na odměnu a politické zhodnocení své akce skrze pokojnou revoluci, nečekali, až se doba změní; jednalo se jim o vyjádření solidarity. Zhodnocení sice přišlo, ale až po pěti, deseti, dvaceti letech, až po listopadu 1989. Je proto těžké se sestrou Melmukovou vyzdvihovat naši plnost života, která má prý „hodnotu možná i větší než sebesprávnější proklamace“ (tamtéž). Je to těžké proto, že je obtížné hledat plody této plnosti života uprostřed tehdejší společnosti. Nepochybuji, že něco se najít dá, ale je těžké mluvit o plnosti a nevidět zároveň normalizovaný rozměr našeho minulého života. Náš přístup k dětem, k mládeži, školní a svazácké problematice většinou přece nesvědčil o zápase za důstojný život těch nejmenších. Častokrát jsme přece nebojovali a ustoupili mocenské či konzumní nabídce.
Myslím, že na tom nejsme dnes o mnoho líp než v minulosti. Naše dnešní plnost života a hloubka našeho přesvědčení je i dnes zahanbována jinými. Jsme dnes a denně usvědčováni ze sociální necitlivosti. Teď, když nám v tom administrativně žádná mafie nebrání, jen někteří se aktivně zapojují do různých pomocných a podpůrných akcí. Služba těm nejmenším (Matoušovo evangelium 25,31–46) zatím nestojí v centru naší nedělní bohoslužby, ani není důležitým životním posláním pro většinu členů církve. Vězni, Rómové, Rumuni, nemocní, staří, děti a mládež stojí pořád na okraji našeho bohatého a plného života. I sestra Melmuková, i bratr Škarvan své výpovědi o minulosti naší církve koncipují jako obhajobu a nemají pochopení pro vyznání vin. Bratr Škarvan vidí vinu, ale zejména u těch, jimž vyčítá jako hlavní prohřešek nekázeň vůči vedení církve ve vážné době (Kj 23/90 s. 1–2). Neptá se ovšem, zda měla synodní rada morální právo onu kázeň vyžadovat.
Bratr Škarvan při obhajobě minulosti naši církve upozorňuje, že provolání, varující před normalizací „Synod svému národu z roku 1969“ nikdy nebylo zrušeno. Má pravdu, že žádný synod je skutečně nezrušil, ale již nevyznává, že synodní rada žár tohoto dokumentu zchladila dopisem z 11. 2. 1972, který byl adresován všem seniorátním výborům, staršovstvům a kazatelům českobratrské církve evangelické – a synody, konventy i sbory jednaly velmi často v intencích tohoto dopisu synodní rady.
Na rozdíl od nás žalmista měl odvahu vyznat: „Zhřešili jsme i s otci svými, nepravosti a bezbožnosti jsme páchali. Otcové naši v Egyptě nerozuměli podivuhodným skutkům tvým a nepamatovali na velikou lásku tvou, ale vzepřeli se při moři, při moři Rákosovém“ (Ž 106 – revid. Kral.). Bylo by dobré, abychom dovedli takto konkrétně vyznat, že určité naše činy, slova, dopisy a články měly negativní dopad na mnoho dalších bratří a sester a změnily jejich optiku vidění tak, že ani netouží po nějakém pokání. Bylo by neporozuměním kajícnické tradici církve starozákonní (Ž 106) i novozákonní (Sk 7), kdybychom se chtěli pořád jen obhajovat. Ztratili bychom znovu horizont naděje, ačkoliv teď bychom to možná nepociťovali tak naléhavě, protože bychom si pořád bláhově mysleli, že se před námi zasloužené otevírá netušené pole působnosti, šance, na kterou církev tak dlouho čekala Boží milost, by zase přišla zkrátka.