Základní školy na počátku června obdržely prostřednictvím školských úřadů „Návrh učebních osnov Občanské školy“, připravené kolektivem autorů při ministerstvu školství. Osnovy „Občanské školy“ (6.–9. ročník) navazují na „Návrh učebních osnov obecné školy“ (1.–5. ročník). Duchovními otci této nové soustavy základního školství jsou prof. Petr Piťha a prof. Zdeněk Helus. Učebnice se budou postupně vytvářet podle těchto osnov. Čtenáři „Učitelských novin“ jsou o tomto projektu průběžně informováni (97/18 – 1994 a čísla následující). Výuka náboženství v tomto projektu není předmětem povinným, ale jedním z volitelných.
Měl jsem možnost zúčastnit se setkání autorů a realizátorů projektu Občanská škola, které se konalo v Praze ve velké posluchárně strojní fakulty ČVUT 4. 6. 1994. Po úvodních přednáškách prof. Petra Piťhy a prof. Zdeňka Heluse se plénum rozdělilo do tří sekcí podle předmětů a jednotliví zástupci pracovních týmů seznámili posluchače se základními problémy probíraného předmětu. Jako spoluautor „Osnov k vyučování náboženství“ (rozeslaných do sborů 15. srpna 1991 a doposud nijak církevním tiskem kriticky nekomentovaných) jsem též proslovil následující zdůvodnění opírající se o základní strukturu osnov vypracovaných týmem Jana Kašparová, Lydie Mamulová, Pavel Keřkovský a Jan Trusina):
Osnovy náboženské výchovy pro „Občanskou školu“ jsou vyhotoveny ve trojím provedení: českobratrsko-evangelickém, československo-husitském a římsko-katolickém.
Připojili jsme se k projektu Občanské školy návrhem, který znáte pod názvem „Náboženská výchova evangelická na občanské škole“.
Vycházíme z přesvědčení, že cílem evangelické náboženské výchovy není naučit děti „věřit“. Naše úloha je skromnější. Tomu odpovídá i struktura výuky. Jsme přesvědčeni, že víra je dar, který dostáváme od Boha. Nepředáváme dar víry, ale svědectví o něm. Víru nedefinujeme jako soubor dogmat, který se mohou děti naučit. Víra vzniká jako odpověď na Boží oslovení skrze Krista. Náboženská pedagogika v našem pojetí je svědectví o tomto procesu-vztahu-příběhu víry.
Základním orientačním bodem tohoto svědectví je biblická zvěst. Naše náboženské pedagogické úsilí otevírá porozumění k pochopení biblické zvěsti (1), křesťanskému pohledu na člověka (2) a svět (3), v němž žijí též církve (4). Sborová společenství křesťanských církví jsou důležitým místem pro život křesťana, ale stejně důležité je vedení k odpovědnému životu, tzn. k občanské odpovědnosti ve všedním životě před tváří Boží, chceme-li parafrázovat T. G. Masaryka. Vyváženost života ve sboru církve a odpovědného života všedního dne souznívá s reformačním rozpoznáním, jak připomíná Jan Patočka, že „od reformace počínaje pravda přestala být záležitostí duchovních specialistů a stala se věcí každého jednotlivce, neboť neexistuje již odchod ze světa, aby byl nalezen duchovní život, nýbrž náprava lidské bludnosti se musí odehrát na samotné půdě světa.“
Výuka evangelického náboženství na občanské škole má tedy vést k odpovědnému životu v církevním společenství, ale i mimo ně, a proto je otevřena i těm, kteří nejsou zakotveni v žádné církvi. Proto může mít též ekumenický rozměr (popř. smíme chápat ekumenismus ještě šířeji – i vůči jiným náboženstvím, aniž bychom přitom ztratili konfesní zakotvení, viz Hans Küng, Světový étos – projekt, Zlín 1992).
Základními pomůckami pro výuku evangelického náboženství jsou (viz struktura a obsah výuky námi předloženého návrhu):
1. biblická látka jako základní svědectví o Boží působnosti se svým lidem. Ale i z metodologických důvodů je dobré se soustředit na příběhy a příběhovost bible – proto máme tzv. Biblické dějepravy. V krizi kartezianismu je dobré nepřeslechnout důrazy hebrejského myšlení, jak je prezentují Ladislav Hejdánek a Milan Balabán.
2. aktualizace biblické látky tvoří most mezi biblickým světem a současností – o to se pokoušíme zde v návrhu, ale i v tzv. Katechetické příloze, kterou vydává SR ČCE. To je rys přítomný v reformační pedagogice snad od Blahoslavovy Filipiky proti misomusům. Zde má své zakotvení kladné přijetí hudebního, literárního a výtvarného umění – jako pomůcek při výuce.
3. život církví dosvědčuje, že věrnost evangeliu je uskutečnitelná – proto se děti mají seznamovat se symboly, svátky, písněmi, význačnými hnutími a postavami.
4. věrouka – nepředáváme víru, ale svědectví o ní. Vyznání jsou důležitou obranou proti naukám theosofických sekt – častokrát duchovně teroristické, nedemokratické ražby. Úcta k jiné konfesi vede k toleranci.
5. církevní dějiny – nejde nám o kopírování postojů našich předchůdců, ale o návaznost, inspiraci do dnešních problémů. Náš vztah k minulosti prozrazuje, jakým hodnotám dáváme přednost v našem současném životě.
Celkové zaměření projektu „Občanská škola“ ale i vymezený prostor pro náboženskou pedagogiku v tomto projektu, odpovídá zhruba reformačnímu pohledu na funkci náboženské pedagogiky, jak jej v naší tradici představuje J. A. Komenský, ale i jeho předchůdci a následovníci (viz Amedeo Molnár, Českobratrská výchova před Komenským, Praha 1956; k problematice významu reformace pro pedagogiku např. E. Kohák v jedné části své knihy – Člověk, dobro a zlo, Praha 1993).“
Učebnice zatím napsané nejsou. Ani pro evangelické náboženství. Osnovy jsou jen nouzové řešení po dobu absence těchto knih. Kromě projektu učebnice evangelického náboženství by bylo dobré též přispět do projektu učebnic zaměřených na výuku dějepisu – případné prostudování osnov výuky dějepisu pro 6.– 9. ročník napoví proč. Osnovy volitelných předmětů vydá ministerstvo školství v průběhu července 1994.