Evangelíci, protestanté, nedostatečně dbají na plnění mravních povinností. Tvrdí to Jiří Bílý v knize Jezuita Koniáš, Osobnost a doba (Vyšehrad 1996), kde o vlivu nového náboženského proudu pietismu na oživení evangelického podzemí v českých zemích v době temna píše: Pojem pietismus pochází z latinského pietas ve smyslu zbožnosti spojené se svědomitým plněním mravních povinností. Jako takový je pietismus jakýmsi pokatoličtěným protestantismem na rozdíl od luterské zásady, že ke spasení stačí pouhá víra (s. 129).
Ve skutečnosti římští katolíci v plnění mravních povinností nad evangelíky nijak nevynikli. Zdá se mi vůbec, že zde žije se mnohem pořádněji a přísněji než v Praze, psal r. 1894 z bavorských Erlangen Josef Pekař. Nejen starší lidé, ale i študenti jsou zde jaksi vážnější než v Praze… Erlangy jsou protestantské město a protestanté drží víc na pořádný a zbožný… život, nežli katolíci. Podobnou zkušenost mohl učinit v dalších protestantských zemích nebo v evangelických oblastech Čech a Moravy, kde osobní život, domácnost a hospodářství evangelíků vynikaly spořádaností, kultivovaností a prosperitou nad katolické okolí. I soudní statistiky před druhou světovou válkou prokazovaly, že relativně nejméně byli trestáni lidé bez vyznání a evangelíci před příslušníky Československé církve, Židy a římskými katolíky.
Jiří Bílý zkresluje vztah mezi plněním mravních povinností – dobrými skutky – a spásou – milostí. Jestliže v protestantských církvích (nejen luterské) jedinou podmínkou spásy je pouhá víra, pak to neznamená, že by evangelíci plnění mravních povinností nepožadovali a podceňovali. Naopak – evangelické církve na ně kladou mnohem větší důraz – nikoli jako na podmínku spásy, ale jako projev skutečné víry. Žádný skutek není tak dokonalý, aby se rovnal milosti Boží, evangelíci je však s radostí konají, nikoli za očekávání odměny, ale pro lásku k Bohu a bližnímu. Za dobré skutky ovšem nepovažují placení odpustků, uctívání svatých, jejich soch a obrazů, pouti a procesí apod. Život každého křesťana… k tomu jest podán, aby všichni skutkové naši k užitku jiným a ku prospěchu byli obráceni, poněvadž skrze víru každičký tak jest obohacen, že všichni jiní skutkové i všecek náš život a obcování nám již zbývají a že již ku prospěchu bližním toliko z dobrovolné lásky své jimi slouží a dobře činí… Nic nebudu jiného činiti po všecek čas života svého, jedině což budu znáti potřebnému bližnímu svému užitečného a spasitelného, poněvadž já skrze víru již všeho dobrého dosti mám, např. vysvětloval vztah mezi vírou a skutky Martin Luther ve spisu O svobodě křesťanské (česky Praha 1917, s. 50, 52), tyto otázky dále rozvedl v díle O dobrých skutcích. Pokud skutečně docházelo ke zkreslenému pojetí spásy z pouhé víry, jež vedlo k mravnímu uvolnění, pak pietismus (jenž prolínal i jinými protestantskými církvemi) byl i reakcí na toto zkreslení. Svědomitějším plněním mravních povinností byli pietisté důslednějšími protestanty a od římských katolíků se zásadně lišili tím, že za plnění mravních povinností nežádali milost a spásu, kterou jim zajišťovala samotná víra.
Jinde Jiří Bílý tvrdí, že Čechové v reformaci opustili učení Jana Husa, na což upozorňoval Koniáš…, když připomínal, že protestanté nevěří v přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní (s. 231). Pokud Koniáš tvrdil nepravdu, neměl by ji opakovat Jiří Bílý. Věříme a vyznáváme, že ten chléb v téže večeři jest pravé tělo Krista Pána za nás dané a víno v kalichu jest pravá krev Pána našeho Ježíše Krista za nás vylitá, stanovilo např. České vyznání, na němž se r. 1576 shodli evangelíci všech směrů (novokališníci, luteráni, kalvíni, čeští bratři) v Čechách.
Podobnou hodnotu má značná část dalších výkladů práce, která navenek odsuzuje násilné vnucování náboženství a vyslovuje vůči P. Koniášovi „ostré výhrady“ (s. 11), nakonec však vyznívá jako naprostá obhajoba jeho činnosti, v níž by nakonec převládly kladné stránky. Nechce prý obhajovat násilnou rekatolizaci, snaží se však dokazovat, že čeští evangelíci si počínali vůči katolíkům stejně jako katolíci vůči nim – Tušíme, že Komenský… by se patrně nerozpakoval dát na hranici katolické knihy (!), chce např. stavět na roveň nejčelnějšího představitele Jednoty bratrské a černé cenzory a násilníky z Tovaryšstva Ježíšova (s. 174), zcela opomíjí zásadní řešení náboženských vztahů v Konfederačních aktech stavovského povstání r. 1619, která zaručovala zákonné postavení všech křesťanských církví, i římskokatolické.
Zasazení Koniášova života a literárního díla (jehož líčení mohlo být historicky přínosné) do značně zkresleného obrazu historické situace snižuje hodnotu knihy.