O smyslu pozorování orchidejí

Číslo

V orchidejářově (a kaktusářově, sekulentářově, žabičkářově, masožravkářově atd.) životě často narazíme na hlubokou, existenciální otázku: Když orchidejář pozoruje orchideje, dělá něco? Neorchidejář samozřejmě odpoví: Nedělá nic. Je to typ zahálky. Maření času. Parazitování na těch, kteří vytvářejí hodnoty. Atd, atd.

Orchidejář samozřejmě řekne: Pozorování orchidejí znamená podílet se na poznání. I orchidejář však musí přiznat, že se nejedná o práci, která by zmnožovala statky vezdejší, plodila neopakovatelná díla lidské duše a šikovnosti. Musí sklopit zrak.

Neorchidejář si přisadí: Typický orchidejář rozmnožuje rostliny kupováním. To je do očí bijící obludnost. Místo, aby jeho činnost sloužila lidem nějakým rozmnožením obecně prospěšných statků, jeho činnost je činností shromažďovací za účelem osobního, soukromého, individuálního, egoistického blaha. Toto blaho navíc není blahem skutečným, protože souvisí s nenasytností lidského ducha. Boháči hromadí nestydatě do stodol, či ještě hůř, jak praví Jakub: „A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí. Vaše bohatství shnilo, vaše šatstvo je moly rozežráno, vaše zlato a stříbro zrezavělo, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Nashromáždili jste si poklady – pro konec dnů!“ (List Jakubův, 5. kapitola)

Boháči nemají nikdy dost, protože jejich sběr peněz a moci je obsesí. K chorobnému hromadění je vede strach ze smrti a z konečnosti života. Sběr a shromažďování se podobá oku, které umístěno na miskách vah převáží všechnu hmotu myslitelného světa. Teprve, až to oko něčím zakryjete, ukáže se jeho objektivní váha.

Celá ta šaškárna předtím byla jen nenasytnost. Hromadícího člověka by měli poslat do ústavu, kde z něj tu nemoc vymlátí.

Co teď řekneš orchidejáři? Ty, který hromadíš a pak pozoruješ orchideje a nic neděláš? Věru těžké najít nějakou smysluplnou odpověď v době, která dbá jen na vykazatelný úspěch. Orchidejář nejen, že hromadí, ale také často o své kytky přichází. Nebo mu kytky nekvetou tak, aby to okolí pochválilo jako jakýsi, sice těžko přijatelný, ale přece jen úspěch. Místo toho samé listí. Navíc listí někdy všelijak povadlé, pohnědlé, posušené, pokroucené, nedejbože požrané sviluškou, vlnatkou, virózou. Orchidejář čumí do toho listí.

Na světě přece však jest mnoho nevykazatelného. Jak vykázat přátelství, lásku? Jak vykázat poznání založené na moudrosti a ne na kapacitě IQ? Jak vykázat radost?

Je vědec v hlubokém slova smyslu vědcem, když mu chybí ono nevykazatelné poznání, které staví nad exaktní poznání etiku? Může být nadšený amatér pohnut svým dlouholetým pozorováním k hluboké moudrosti, která se přetransformuje v jakousi nevykazatelnou radost vyzařující z jeho osoby? Nikoli. Náš svět na tyto kategorie už dávno nemá kolonky. Sběratel amatér zůstane sběratelem amatérem – samozřejmě nevědeckou osobou odvrženou parazitovat na slušných lidech.

Orchidejář se smí cítit jako blouznivec. Vždyť je tímto světem neoceněn. Jeho činnost je také bláhová: tupě zírá do listí. Toť jeho výsada…

Přesto, co když se stane, že v člověku dlouhodobě čumícím do listí pomalu roste něco navíc, co se nedá nijak vykázat? Nějaký typ poznání, který má schopnost zvětšovat se ne na základě kupeckých počtů, ale na základě prohlubování vztahu? Co když je hloubka poznání měřitelná jen délkou vztahu – a tedy neměřitelná? Protože – co se děje mezi orchidejářem a orchidejí v jejich dlouhodobém vztahu – nemůže vykázat nikdo. Neznatelně však roste jakési porozumění.

Pozorovatelova vášeň by tak měla mít přece jen nějakou mez. Obecná hranice však neexistuje. Pro někoho je to pět kytek, pro někoho pět tisíc. V našich českých zemích mívají soukromé skleníky jednoho sběratele většinou kolem 2–3 tisíc kytek. Je to moc či málo? Někdy přestane fungovat technika (v zimě nezapne topení

ani záložní topení, v létě pak se neotevřou při květnovém úpalu horní větrací otvory ani záložní otvory ani nepřijde alarmující sms). Tomu pak říkáme tzv. velké vymírání druhů. Stejně jako na planetě Zemi, i v případě života jednoho orchidejáře se to děje několikrát. Míváme tak 3–5 velkých vymírání druhů. Plačte a naříkejte nad pohromami…

Sběratel kytek ale také postupně zjišťuje, že kytky tu byly před ním a budou snad i po něm. Je mnoho rostlin, které žijí déle, než člověk. Jsou rostliny, které jsme získali po zemřelých sběratelích.

Sběratele to někdy vede k pokoře. Živý vztah, není-li chorobný, může člověka přivést k poznání, že nikdy nebude tím, kdo nad druhým vyzraje. Ale jedině tím, kdo se může přičinit k obecnému blahu (kterého se nikdy nedostává) třeba tak, že bude sdílet radost, kterou ze svého pozorování listí má. Jen je třeba mít na paměti, že ne každý bližní dobře snáší vyprávění o výsledcích orchidejářova pozorování.

A tak se bude podílet na něčem větším, než je on sám, protože radost vzniká jedině z živého vztahu. Z živého vztahu vzniká také vděčnost. Vděčnost, že to, co tu bylo miliony let přede mnou, může být najednou aspoň na chvilku mého života se mnou. Že se smím od toho živého něco přiučit. A že pak třeba budu někdy sám tolerantnějším. Buď proto, že jsem nepochopen a považován za šílence (a tak budu mít mentalitu opovrhované menšiny) nebo pro to, že ve mne nějak záhadně a nezachytitelně prostě vzroste onen údiv nad stvořením a promění se v solidaritu použitelnou a vykazatelnou ve světě lidském.

Opakem by byl útěk, únik do hájemství svého malého zeleného soukromého ráje schovaného před hrůzami tohoto věku.

Nikoli, ten zelený eden za okny je tu proto, aby burcoval a křičel! Zde jsem, zázrak stvoření, a ty tu jsi proto, abys svou moudrostí přispěl k posílení toho dobrého ve světě. A já ti dám na oplátku energii, abys tak mohl činit. Dám ti poznání, dám ti radost, dám ti odvahu.

Nuž orchidejáři, bojuj svůj dobrý boj moudrosti a poznání!