anketa
Na konci března slavila Evangelická teologická fakulta (dříve Komenského a ještě předtím Husova bohoslovecká fakulta) 80. výročí založení. V té souvislosti jsme jejím učitelům, studentům i dalším osobnostem položili následující otázky:
1. V kterém období fakultního osmdesátiletí měla podle Vás (evangelická) teologie nejdůležitější úlohu? Proč?
2. Koho z představitelů či představitelek české evangelické teologie považujete za nejinspirovanější a nejinspirativnější postavu?
V tomto čísle otiskujeme odpovědi dalších osobností. Odpovědi otiskujeme v tom pořadí, jak docházely.
Josef Veselý:
1 a) Mezi 1930–1940. Evangelická teologie se vezla na voze, který neřídila. Bylo ji však vidět a slyšet. Zviditelnila se částečným příklonem k protestantskému náboženskému liberalismu, jak jej zpřístupnil českému člověku Masaryk svými rozhovory s Karlem Čapkem. Idea českého státu, vyjádřená heslem TÁBOR, se stala jejím adoptivním dítětem, genetický nárok na ně vznesla teologie církve československé.
1 b) Zároveň vystupuje v evangelické teologii silný důraz na biblickou zvěst a evangelijní zbožnost, jenž je mimo nebezpečí, že mu svět zmizí z obrazu, neboť Hromádka má po svém boku Rádla. Objevení biblického textu jako prazákladu všeho myšlení a činění (S. Daněk + F. Žilka) vydává své plody v překladu Nového zákona a potom ekumenického překladu Písma. Po celou dobu své existence fakulta evangelické teologie pomáhá všem evangelickým církvím k teologické a duchovní orientaci a k jejich vnitřní jednotě.
2) J. L. Hromádka inspiroval. J. B. Souček přesvědčoval svou biblickou střízlivostí, jež bere vážně dějinné události, ale nezamilovává se do nich, hodnotí je kriticky. Jejím posledním přítelem je moudrý Amedeo Molnár jak svou věrností textu, tak svým citem pro okamžik s jeho dějinnou souvislostí.
Jakub S. Trojan:
1) V období normalizace, protože tam došlo v důsledku únavy (?), rezignace (?), oportunismu (?) k podstatné redukci Evangelia na čistě niternou, v lepším případě sborově orientovanou zbožnost. Evangelická theologie se nedokázala s tímto ohrožením náležitě vypořádat. Jen zčásti může proti této prohře postavit dva kulturní výkony: moderní ekumenický překlad bible a kolektivní přípravu na toto dílo, jejímž výsledkem byla Biblická konkordance.
2) Za nejinspirativnější postavu považuji z představitelů české evangelické theologie filosofa Ladislava Hejdánka, z představitelek pak filosofku B. Komárkovou. (Dumal jsem nad tím, co znamená rafinované adjektivum „nejinspirovanější“, ale protože si nemyslím, že formulátorovi šlo o psychický stav inspirovanosti, jemuž se ten či ta představitel(ka) těšil(a), pomíjím odpověď na tuto podalternativu otázky.)
Jan Šimsa:
1) Podle mého soudu tomu bylo v letech 1949 až 1970, tedy ve zlatém období Komenského fakulty. Vytvořila se pražská theologie, která završila přelom české protestantské theologie syntézou biblické theologie s hromádkovským překonáním liberální theologie a potlačením escapistického (pietistického) pokušení. Období se vyznačovalo: velkým počtem studentů a studentek odcházejících do církevní praxe, pozoruhodnými extenzními přednáškami, značnou produkcí knih (dílo V. Sobotky), spoluprací se slovenskou luterskou fakultou a značným počtem studentů z reformované církve na Slovensku, položením základů překladu bible, zvláště několikaletou prací na biblické konkordanci, vydáním Biblického slovníku (A. Novotný), strážnou službou Českobratrské církvi evangelické (ordinace žen, křest dětí), zachováním letních lesních brigád křesťanské mládeže (dědictví Akademické Ymky), pěstováním styků ekumenických zvláště s německými církvemi jak ze Západu (Niemöller, Iwand) tak z Východu, vstřícným vztahem ke Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, v jehož výboru zasedal pravidelně člen fakultní rady a na jehož kurzech Komenského fakulty participovala. A konečně zájmem o světové a politické dění.
2) Podle mého soudu to byl profesor J. B. Souček (1902–1972), který spojil bibličnost s pronikavým theologickým (systematickým) a filosofickým zpracováním. Byl vynikající novozákoník (podle Jana Patočky největší novozákonní theolog na světě) a dobrý pedagog. Podařilo se mu učinit stravitelnými Hromádkovy výboje jak theologické, tak politické. Šlo mu o „porážku marxismu na poli ducha“. Nepřestal sledovat světové politické dění a neustále je zpracovávat. Neztratil zájem o církevní praxi a pomáhal absolventům fakulty zpracovávat nové theologické podněty.