Co je to morálka? Odpověď na tuto otázku může být různá, od dlouhých akademických pojednání, vzájemně spolu soupeřících o vyšší stupeň vědeckosti, až po docela prostou odpověď, že morálka je slušnost. Nepochybnou a stoprocentně prokazatelnou definici morálky sotva můžeme poskytnout, za to ale nepochybně a prokazatelně zakoušíme, že pro život lidské společnosti je morálka nezbytná. Bez morálky by nefungoval ani trh, dokonce ani provoz na silnici.
Pokusím se prokázat, že mé tvrzení je nadsazené jenom trochu. Představte si, že chcete v obci přejít silnici s hustým automobilovým provozem. Přechod pro chodce tam sice je, ale žádný z řidičů nemá povinnost, myslím povinnost zákonnou a vynutitelnou, zastavit vozidlo jen proto, že já bych rád na druhou stranu. Příslušná vyhláška sice řidiči předepisuje, že nesmí přecházejícího chodce ohrozit, ale nepředepisuje, že právě on by měl zastavit a chodci ještě nepřecházejícímu přechod umožnit. Přesto se nám většinou přejít podaří, protože se najdou slušní řidiči, kteří nás pustí. Nemuseli by, nikdo je k tomu nemůže donutit. A nic tím nezískají, naopak, zastavení a následný rozjezd přece znamenají časové zdržení a vyšší spotřebu. To, co je k zastavení vede, tedy není ani strach před trestem, ani zisk, nýbrž slušnost, neboli morálka.
Morálka, slušnost, správné jednání se ani zdaleka nevejdou do řeči psaných zákonů a vyhlášek. Ani pravidla silničního provozu nemohou pamatovat na všechny případy, a kdyby chtěla třeba posílit práva chodců tím, že by předepsala povinnost zastavit na přechodu, když chodec projevuje úmysl přejít, pořád by zbyl nekonečný prostor pro výklad, co je to projevení úmyslu, v jaké vzdálenosti od okraje vozovky je takové gesto platné atd.
Příklad dopravních předpisů nám dokazuje, že morálka, slušnost, nezištné jednání, nejsou žádný luxus, nýbrž nezbytný rozměr našeho života. Určitě na morálku nesedí příměr třešničky na dortě, tedy jakéhosi luxusu, po marxisticku řečeno nadstavby, která se může objevit teprv poté, co bude vybudována náležitá materiálně ekonomická základna. Samo tržní prostředí morálku nevybuduje, naopak – bez morálky bude ta materiálně ekonomická základna trvale vratká a nebude fungovat ani trh. Ani ten docela obyčejný trh na náměstí, kam chodíme nakupovat zeleninu.
Totiž i při té jednoduché tržní transakci, jakou je prodej kila mrkve, hraje svou roli morálka. V každém obchodě totiž je skryt moment důvěry, kdy předpokládám, že ten druhý se bude chovat slušně, dokonce nesobecky, podle jakýchsi nevynutitelných, leč nezbytných pravidel. Pravda, vypadá to jednoduše, jako by si to ten tržní mechanismus všechno zařídil sám: já chci kilo mrkve, prodavač chce peníze, máme oba svůj zájem, a přiznejme bez mučení, že docela sobecký zájem, protože motivem prodavače je především zisk a také já si neopatřuji zeleninu z lásky k prodavači. Ovšem krom toho, že mi nezbývá než důvěřovat, že vystavená mrkev není prosycená dusičnany a těžkými kovy, prodavač důvěřuje, že peníze nejsou falešné. Já důvěřuji, že mi prodavač za moje peníze zboží skutečně vydá a on důvěřuje, že mu zaplatím. Zdá-li se vám toto očekávání samozřejmé, pak to znamená, že vám je samozřejmá morálka. Ono to přece jde i jinak: prodavač mi vydá zboží, a já budu tvrdit, že už jsem mu zaplatil, eventuálně že jsem zaplatil nikoli padesátikorunou, ale pětistovkou. Případně naopak, já zaplatím, prodavač mi ale zboží nevydá, eventuálně bude tvrdit, že mi vrací zpátky naprosto správně, že ta moje bankovka byla pouhá pasedátikoruna. Variant podobných postupů lze vymyslet mnoho, a když u toho nejsou svědci, co tady zmůže právo. Nu a čím je ta obchodní transakce složitější, se všelijakými objednávkami, dodacími lhůtami, zálohami, bankovními převody, úvěry a splátkami, tím více je příležitostí pro zákonem nepostižitelné fígle. Tím také je více místa pro to, aby se uplatnila morálka. Kde se neuplatňuje, kde se např. nedodržuje dané slovo a smlouvy jsou dobré na to, aby se obcházely, tam se nedaří ani trhu. Teoretičtí odborníci na morálku hovoří o tzv. komutativní spravedlnosti jako o základní složce jakéhokoli mezilidského jednání, tedy i obchodu. Komutativní spravedlnost v podstatě není nic jiného než dodržení slibu, daného slova i tehdy, když to pro mne není výhodné a když to pro mne neznamená žádný bezprostřední zisk. Kde není tato komutativní spravedlnost přítomna v dostatečné koncentraci, či jinak řečeno, kde není dostatečný počet slušných, poctivých, solidních obchodníků, tam nestydatost a hrubá síla potrhají jemné obchodní sítě a naruší citlivé tržní mechanismy. Všelijací mafiáni, drogoví dealeři a raketýři jistě budou bohatnout, ale kýžená obecná prosperita se nedostaví.
Morálka na horách neroste, v poli ji nesejí, jak se tedy ve společnosti šíří? Určitě, kromě jiného, nápodobou. Zůstaňme u příkladu morálky v silničním provozu. Bývaly časy, kdy chodci, nakupení u přechodu na chodníku, překvapeně a nedůvěřivě obhlíželi auto, které zastavilo, aby jim dalo přednost. Většinou to bylo auto s cizí poznávací značkou. Zdá se mi, že chodci dnes už nebývají tak překvapeni, když se setkají s řidičskou slušností a s vlídným gestem, a že těch slušných řidičů trochu přibylo. Mám za to, že to prostě odkoukali. Kdo se účastnil silničního provozu třeba v Německu, Holandsku, Švýcarsku, určitým moresům uvykne a přivlastní si je, taková je alespoň moje osobní zkušenost. Otevřené hranice napomohly tomu, že si mravy běžné v zemích, které nám imponují, osvojujeme.
Je známo, že příklady táhnou. Když si někoho vážím a on je pro mne autoritou, budu nejspíš své chování přizpůsobovat tomu jeho. Dítě kopíruje chování svých rodičů, adolescenti napodobují chování svých idolů a hvězd. Ve společnosti, kde stále více žijeme skrze média, nebudou takovými autoritami jen konkrétní lidé z naší rodiny, našeho sousedství a z pracoviště, budou to i ti, které známe z obrazovky. Mají veliký vliv a možná větší odpovědnost, než si uvědomují. Jestliže populární rocková zpěvačka plácne v interview, že jí pervitin neublížil, mohou si drogoví překupníci mnout ruce, jak jim mezi puberťáky stoupne obrat. Komunističtí normalizátoři si v sedmdesátých letech dobře všimli, jaký vliv má na lidi příklad populárních osobností, které opravdu něco umějí a kterých si lidé váží. Vzpomínám, že když chystali rituál podrobenosti, jemuž říkali volby, na plakátech nás zázračný dorostenec Ivan Lendl přesvědčoval, že i on bude volit šťastnou budoucnost. Když potřebovali zajistit, aby se Charta 77 nestala masovým hnutím, svolali do Národního divadla uměleckou obec k antichartovní přísaze, a dali si záležet, aby tam nebyla jen žena za pultem, ale také doktor Štrosmajer, ba i císařův pekař. Lidé, hledící na své vzory, kterak s vážnou tváří a inteligentním výrazem, v jakési slavnostně pohřební atmosféře podepisují hanebný a přiblblý text, měli být jejich příkladem strženi do hlubin rezignace, což se také podařilo.
Nejen ke špatnostem se však lidé dají zlákat příkladem autorit, i k dobrému je příklady táhnou. Jestliže legendární a statečná zpěvačka moderuje charitativní televizní koncerty, a když se podobným způsobem stará o paraplegiky sám Jára Cimrmann, šíří se ve společnosti povědomí, že pomáhat postiženým je správná věc.
Nu a teď už jsem u jádra i u konce své úvahy: mediálními hvězdami jsou dnes i politici, včetně poslanců. Je na ně vidět, a sdělovací prostředky si jich bedlivě všímají. Poslanec, který kromě svého poslancování vykonává ještě jinou placenou funkci, celý svůj poslanecký plat však převádí na konto vesniček SOS, táhne své voliče dobrým směrem. Naopak politik, který své milionové neprůhledné privatizační transakce hájí tím, že co zákon nezakazuje, je dovolené, nabádá veřejnost, aby hledala díry v zákonech, hleděla obohatit se, kde se dá, hlavně se při tom nenechala chytit. Poslanec, který zdůvodňuje nutnost poslanecké imunity tím, že by ho policie mohla šikanovat pro příslušnost k politické straně, která není policistovi sympatická, vypouští signál, aby si každý hleděl opatřit nějakou soukromou imunitu, vždyť všichni jsme ohroženi policisty, kteří nás budou šikanovat jen proto, že se jim nelíbíme. Prostě ti, které budeme volit, mají velký vliv na to, jaké bude morální klima této společnosti, jak se bude v naší zemi dařit slušnosti.
Není sporu o tom, že ekonomické jevy, např. inflace, mají vliv na morálku – vždyť nelze-li zbohatnout řádnou prací a spořivostí, pak těch poctivých způsobů už moc nezbývá. Určitě tedy není jedno, jaký mají ty které strany ekonomický program a jaké mají předpoklady, že ho skutečně naplní. V určitých ekonomických poměrech se morálce bude dařit, v jiných moc ne. Chci dnes však zdůraznit věc opomíjenou, totiž to, že přímo svým chováním, svou mírou slušnosti politici spoluvytvářejí morální klima společnosti. Měl bych tedy končit výzvou k nim, aby byli slušní. Sotva ale toto vysílání poslouchají, končím tedy výzvou k voličům: volme ty, na jejichž chování je vidět, že nezbytnou, výraznou a pěstěnou součástí jejich veřejného i soukromého života je morálka.
Psáno pro Český rozhlas, odvysíláno na stanici Vltava 26. 5. 1996