O moderním českém biblickém překladu

Dostane-li dnes běžný Čech otázku, jaký zná český biblický překlad, téměř každý si vzpomene na Bibli kralickou, věřící křesťané a snad i někteří mladší lidé mimo církve také na tzv. ekumenickou bibli (Český ekumenický překlad), leckteří katolíci si případně uvědomí, že při bohoslužbách se čte ještě z jiného překladu, tzv. liturgického (neboli Bognerova). Jedna kompletní bible ze 16. století a dva překlady moderní není tak málo. Ve skutečnosti však u nás má čtení bible v srozumitelném jazyce zakotvení mnohem hlubší a co do starobylosti překladatelské tradice i počtu a rozmanitosti překladů stojí Čechy a Morava v celoevropském měřítku právem na jednom z nejčestnějších míst. Než tedy přikročíme k samotnému hlavnímu tématu, modernímu překladu bible do češtiny, považuji za velmi užitečné – či spíše za téměř nezbytné – alespoň letmo proběhnout dějinami biblického překládání v našem národě od jeho počátku. Jenom tak je možné získat představu o východiscích, z nichž vyšel podivuhodný fenomén označovaný jako česká biblická překladatelská tradice, a o rámci, v němž vznikají moderní – i nejnovější – biblické překlady

Staroslověnská bible a bible staročeské

Vcelku známou skutečností je, že první rozsáhlé úryvky bible srozumitelné našim předkům byly napsány ve staroslověnštině (spisovném jazyce, který byl založen na dialektu makedonské Soluně a který se jen velmi málo lišil od jiných tehdejších mluvených slovanských dialektů), že je přinesli na Moravu v 9. století věrozvěsti Konstantin a Metoděj a že oni a jejich žáci také brzy dopřeložili chybějící texty, aby tak vznikla kompletní slovanská bible. Mnohem méně však se ví, že už velmi brzy po násilném vymýcení slovanské vzdělanosti (na přelomu 11./12. stol.; od té doby se římskokatolická „hlaholská“ liturgie a čtení Písma v církevní slovanštině pěstuje z katolických zemí už jenom v Chorvatsku, v Čechách pak jen epizodicky ve 14./15. stol. v pražských Emauzích) se u nás začíná překládat přímo do lidového jazyka – staročeštiny. Kolem roku 1360 je pak už hotový překlad celé bible, čímž Češi získávají mezi moderními evropskými národy čestnou bronzovou medaili – starší kompletní překlady (z 13. stol.) měli jen Italové a Francouzi (Němci a Angličané je dokončili brzy po Češích, přičemž za zmínku stojí, že německý překlad vznikl na českém území). Také v žebříčku biblických prvotisků v živých jazycích se čeština drží na samé špičce: český prvotisk kompletní bible (tzv. Bible pražská 1488) byl předstižen jen tisky v němčině (1466), italštině (1471) a katalánštině (1478). Zbývá dodat, že do konce 15. století vznikly celkem čtyři překladové typy, tzv. čtyři redakce staročeské bible, které máme doložené v řadě rukopisů a tisků.

Tisky 16.–18. stol. a katolické bible 19. stol.

Četné další české biblické tisky v 16. a 17. století (ty se již z hlediska vývoje jazyka nepočítají za staročeské, éra staročeštiny se ohraničuje zhruba letopočtem 1500) jsou také výmluvnými svědky o mimořádné oblibě četby Písma u nás. Z těch starších měly největší význam Bible benátská (1506) a řada biblických tisků Jiřího Melantricha (1549–1577 vyšlo v této tiskárně pět celých biblí a čtyři Nové zákony). Vrcholným okamžikem českého překladatelského úsilí pak bylo vydání bratrské Bible kralické (poprvé 1579–1594). Třicetiletá válka a násilná rekatolizace u nás sice zastavily čilý protestantský překladatelský ruch, neznamenaly však konec již tradičního českého písmáctví: v protestantském exilu vycházejí české bible, které se pak ilegálně šíří nejen mezi tajné nekatolíky v českých zemích, ale i do vrstev katolických. Misijní rekatolizační úsilí českých jezuitů se ale také neomezilo na začerňování či opravování několika „závadných“ míst ve starších nekatolických edicích či v zabavování edic nových, ale vyústilo do vydání impozantní Bible svatováclavské (poprvé ji vydalo Dědictví svatováclavské ve třech svazcích: 1677 Nový zákon, 1712 a 1715 Starý zákon), která v mnohém navazuje na starší bible – od staročeských přes Benátskou a melantrišky až po Kralickou. Na Svatováclavskou bibli pak poměrně úzce navázalo několik katolických biblí (či Nových zákonů) vydaných během 18. a 19. století. Nejrozšířenější byly bible vycházející pod záštitou pražské arcibiskupské konzistoře, z nichž poslední a nejvýznamnější je známá jako Bible svatojanská (vyšla v Dědictví svatojanském 1888–1889). V 19. století se objevilo také několik zajímavých samostatnějších počinů, např. bohatě komentovaný Nový zákon Františka Sušila (1864–1872; překlad obsahuje velmi rozsáhlé a obsahově pozoruhodné komentáře) se v mnoha ohledech odpoutává od dosavadní české biblické překladatelské tradice a vnáší do překladu nové nebo nezvyklé lexikální i stylistické prvky (např. sbornice = synagoga, jídárna = jídelní místnost, osep = dávka stravy, s prázdnem = s prázdnou).

Moderní české biblické překlady

Po roce 1900 neustává snaha českých překladatelů nově tlumočit biblický text. Na katolické straně vydává profesor pražské teologie Jan Ladislav Sýkora svůj Nový zákon (evangelia 1909, apoštolář 1914), který se dá považovat za první v pravém slova smyslu moderní český překlad: došlo zde totiž ke zlomové modernizaci jazyka a k výraznému vymezení vůči předchozí linii „svatováclavsko-svatojanské“. Tomuto textu sice někteří konzervativnější oponenti (např. z okruhu Josefa Floriana) vytýkali přílišnou civilnost a „malou důstojnost“, nicméně velmi rychle si získal oblibu českých katolických věřících. Dosvědčuje to množství dalších vydání, ale hlavně zařazení tohoto textu do celku velké Bible české neboli tzv. Podlahovy bible, nazvané podle hlavního redaktora Antonína Podlahy (vycházela 1917–1925; tato bible byla pak reprintována ještě v r. 1985 v USA pro potřeby českých krajanů a emigrantů – jsou to ony známé dva svazky vázané v bílých deskách, dovážené často do Československa v době pozdního komunismu). Starý zákon v této prestižní bibli, která rychle nahradila zastaralou Bibli svatojanskou, pochází z pera jiného význačného biblisty, olomouckého profesora Jana Hejčla. Sýkorův Nový zákon byl posléze revidován a přepracován právě J. Hejčlem (první vyd. 1933/1934, naposledy vyšel ještě 1947) a na tuto revizi těsně navázal se svým překladem Rudolf Col (1. vyd. 1947, pak 1961 a 1970). Tak se vytvořila první návazná řada katolických novozákonních překladů, Sýkora-Sýkora/Hejčl-Col. Druhou, mladší řadu zakládá dominikán Pavel Škrabal se svým Novým zákonem vydaným poprvé r. 1948 (jde o první moderní český katolický Nový zákon, který se otevřeně hlásí k řeckému textu jako ke své jediné předloze). Škrabalova verze v sobě zajímavým způsobem spojuje inklinaci k doslovnosti s užíváním moderních českých jazykových prostředků. Jeho text si bere k revizi a posléze za základ svého vlastního překladu Škrabalův přítel dominikán Ondřej Petrů, politický emigrant působící převážně v Římě (nejprve vyšla Škrabalova evangelia v menší revizi Ondřeje Petrů 1951 a apoštolář Petrů 1954/1955, potom celý Nový zákon Petrů 1969). Nové zákony O. Petrů v několika vydáních (v Římě a ve Vídni) pak sehrály významnou roli pro české křesťany v 70. a 80. letech, když byly ilegálně, ale poměrně masově dováženy do komunistického Československa. Na nápaditý, svěží a poměrně volný překlad O. Petrů úzce navázal ve vlasti Václav Bogner, jehož text (mimochodem o něco „opatrnější“ než uvolněný text O. Petrů) byl posléze v 70. letech (po definitivním zavedení češtiny do celé liturgie) převzat do katolických lekcionářů. První vydání Bognerova Nového zákona jako kompletu se objevilo roku 1989. Tím byla završena druhá návazná řada katolických novozákonních překladů, Škrabal-Škrabal/Petrů-Petrů-Bogner.

Pro katolické prostředí je třeba připomenout ještě svébytný starozákonní překlad Josefa Hegera (1955–1958), pro nějž jsou na první pohled typické semitizující podoby vlastních jmen (např. Jisrael, Moše, Ješajah). Hegerův text a Colův Nový zákon z r. 1961 byly neformálně chápány jako celek bible (není to výslovně proklamováno, ale je to vidět na vnější grafické a technické úpravě obou Zákonů). Další závažnou skutečností je, že ne zcela kompletní překlad textů Starého zákona vypracovaný předčasně zesnulým Václavem Bognerem (a jeho spolupracovníky) v současné době dopracovává a reviduje skupina katolických překladatelů a připravuje k postupnému kompletnímu vydání jakožto Český katolický překlad (jako první svazek už vyšel Pentateuch r. 2006). Zajímavým projektem vzešlým z okruhu blízkého dominikánům je tzv. Jeruzalémská bible, která po částech vychází od začátku 90. let a letos by již měla být kompletována (hlavní předlohou je text francouzské bible vytvořené dominikánskou Jeruzalémskou biblickou školou, ale přihlíží se k originálním hebrejským a řeckým textům; důraz je kladen na vyvětlující komentáře přejímané z francouzského originálu).

Mezi protestanty byla po většinu 20. století stále hlavním textem k soukromé četbě i bohoslužbě znovu a znovu vydávaná Bible kralická ve verzi z r. 1613 (s ojedinělými pokusy o mírnou revizi, jako byla např. úprava Jana Karafiáta), ale přece se objevil zcela nový překlad Nového zákona z ruky profesora pražské evangelické fakulty Františka Žilky (1. vyd. 1933 a pak ještě šestkrát, naposledy 1970), který nakonec došel větší uživatelské obliby spíš v liberálněji orientované církvi československé. Žilkův Nový zákon ovšem znamenal po starším počinu Sýkorově další velmi významný, ba zlomový krok v modernizaci jazyka české bible, především ve slovosledu, lexiku a frazeologii, a hmatatelně ovlivnil všechny časově následující katolické překlady 20. století i překlad ekumenický.

Z českobratrské církve evangelické vzešla na začátku 60. let nejmohutnější biblická překladatelská iniciativa 20. století, Český ekumenický překlad, jehož „otci“ byli renomovaní biblisté Josef Bohumil Souček a Miloš Bič a na němž se posléze podílela řada odborníků (biblistů a filologů) z různých církví, nevyjímajíc církev katolickou. Nový zákon v této verzi vyšel poprvé v r. 1973 (evangelia) a 1978 (apoštolář), celá bible pak byla dokončena v r. 1979, a od té doby se realizovalo mnoho dalších vydání. Tento překlad je v současné době ze všech českých biblí bezkonkurenčně nejrozšířenější.

Od osmdesátých let, hlavně pak po pádu komunistického režimu 1989, se objevilo ještě několik menších překladatelských projektů, vzešlých především z kruhů evangelikálně laděných. Jsou to na jedné straně dosti doslovné „studijní“ překlady Nová smlouva (1. vyd. 1994) a Stará smlouva (vychází postupně; komplet by měl vyjít letos) nebo velmi málo známý novozákonní překlad Čecha žijícího na Slovensku Miloše Pavlíka (1995). K opačnému pólu na ose „doslovnost–volnost“ se blíží výrazně jazykově „hladší“, čtivý překlad Nová bible kralická (Nový zákon vyšel poprvé 1998), který byl nedávno prezentován (u příležitosti vydání kompletní bible na jaře 2009) pod novým označením Bible 21. století. Překladatelsky velmi volný je novozákonní text Slovo na cestu, který místy překračuje hranici skutečné parafráze (Nový zákon, 1. vyd. 1989; jedno z vydání je sešitová komentovaná edice s názvem Průvodce životem, která zahrnuje Nový i Starý zákon).

Spíše stranou „veřejného“ zájmu a zájmu většiny křesťanských společenství stojí biblické překlady Svědků Jehovových pořizované z anglické předlohy (arciť s přihlédnutím k originálům), v osmdesátých letech šířené v samizdatu (pod jménem Řecká Písma a Hebrejská Písma), od 90. let pak v několika knižních verzích s označením Překlad nového světa. Asi zcela na okraji je jazykově raritní a místy dost problematický (hlavně pro značné množství novotvarů a kalků podle řečtiny a angličtiny) novozákonní překlad s názvem Nový kovenant (2000) z pera Čechoaustralana Johna Podmolika, zakladatele a kazatele olomoucké evangelikální skupiny Cesta Panujícího.

Alespoň za zmínku stojí také „sekulární“, „nenáboženský“ starozákonní překlad nazvaný prostě Písmo (1947–1951) od Vladimíra Šrámka (známého mj. volným přebásněním Homérovy Odysseie), pořízený za úzké spolupráce s Vladimírem Kajdošem (tvůrcem „pracovního překladu“ ze semitského originálu), nebo český židovský překlad Tóry – Knih Mojžíšových (1932–1950) z ruky rabínů Isidora Hirsche a Gustava Sichera.

V uvedeném přehledu moderních českých překladů jsme se soustředili především na publikované celky Nového a Starého zákona. Vedle toho vznikla ještě celá řada překladů jednotlivých biblických knih – ty však na takto malém prostoru nelze prezentovat. Z toho, co zde pojednáno bylo, je v každém případě už na první pohled zjevné, že bohatá tradice českého biblického překládání v moderní době nijak neslábne, naopak, stále přináší nové a zajímavé výsledky.

PhDr. Josef Bartoň, Th.D. je vyučující katedry biblických věd na Katolické teologické fakultě UK v Praze a vědecký pracovník Centra biblických studií při Akademii věd ČR.