Název tohoto textu je úmyslně zvolen kontroverzně, tak, aby zaujal. Fundamentalista, heretik: Jde samozřejmě o třaskavé, útočné pojmy, implikující, že skončila diskuse. Heretik, to znělo v dějinách podobně, jako když se v moderně řeklo třeba ateista: někdo, kdo jde dobrovolně vstříc mravnímu rozkladu a finálnímu zatracení. Fundamentalista – to je zase fanatik bez otázek, s nímž nemá cenu se jakkoliv bavit.
Tak hned na začátku vyjasnění pojmů. Co je hereze, česky kacířství? Co je fundamentalismus? Proč je třeba být při jejich užívání opatrný a obezřetný? Co důležitého však vyjadřují?
Řecké hairesis znamenalo prostě výběr, volba. V církevním kontextu ovšem: výběr svévolný. Dle Součkova slovníku novozákonní řečtiny: je to náboženská či filosofická „výběrová skupina“, škola, strana, frakce, názor, později „sekta“. Opak tzv. pravověří. Je to případně taková náboženská či filosofická nauka, která je namířená proti dogmatu oficiální církve, resp. tím se vyznačující skupina. Řecké hairesis je právě v NZ překládáno latinským secta (sequi: následovat) k označení následovnictví, strany (Sk 5,17; 24,5; 2 Petr 2,1 „bludné nauky“)
Jedním z důvodů sepsání tohoto článku je prohlášení synodu ČCE, kde umožňuje kazatelkám a kazatelům žehnání stejnopohlavním svazkům, aniž by k tomu byl kdokoliv nucen (!). Bezprostředně poté se objevila tzv. Hodonínská výzva, resp. petice, která požaduje toto rozhodnutí synodu revokovat (= zrušit, odvolat). V komentářích k petici se to ihned začalo hemžit slovy jako heretici či „je to proti Božímu slovu“. A je asi příznačné, že slovo hereze je užíváno lidmi, kteří sami sebe považují za pravověrné, bibli věrné, konzervativní, a sice směrem k těm, kteří by sami sebe asi označili možná jako liberální, otevřené, a pokud už by sami někoho nálepkovali, tak by možná použili právě pojmu fundamentalista, ultrakonzervativec atd.
Tento článek chce právě je také podpořit, že je možné, i třeba za použití jiných, méně agresivních slov, považovat se za „pravověrného“ a onu zdánlivě jednoznačnou, „pravověrnou“ pozici považovat za „heretickou“, tedy v nesouladu s tím, v čem spočívá skutečné Boží slovo.
Jak řečeno, slovo hereze je samozřejmě dnes nálepka, agresivní, až toxický pojem, který je téměř indikátorem chybějící diskuse. Toto slovo je vlastně zdiskreditováno již od počátku církevních dějin, možná již od té doby, co císař Theodosius I. (347–395), postavil křesťanství na úroveň státního náboženství a vydal mnohé zákony namířené proti pohanství, a především křesťanským herezím.
Zatímco ve starověku a středověku byli za heretiky označováni lidé, kteří se nějak odchylovali od hlavních dogmat, tedy trojičního a christologického, v moderně jsou většinou za heretiky označováni ti, kdo nějak přitakávají moderně, dějinnému myšlení, dnes zcela konkrétně, jak řečeno, ti, kdo nepovažují stejnopohlavní svazky za hřích, nahlížejí na tato a další citlivá individuálně etická témata optikou situační etiky. Ne náhodou byla např. na přelomu 19. a 20. století a v jeho první polovině jako hlavní ze všech herezí vyhlášen katolický modernismus. Encyklika Pascendi dominici gregis klade toto hnutí do jedné dějinné linie s reformací, osvícenstvím a ateismem. Ostatně pro hardlinery v této církvi, kteří neberou příliš vážně 2. vatikánský koncil, je protestantismus stále také jednou z herezí.
Moderní fundamentalismus (bude o tom řeč v dalších dílech) je obrannou reakcí na modernitu. Ta nakonec nepřinesla jen sekulární kulturu, ale jak upozornil známý americký sociolog Peter L. Berger, také pluralitu ve všech oblastech života, nemálo také té náboženské. Berger proto mluvil o „heretickém imperativu“: je to nutnost volit (osud k volbě) uprostřed pluralitní situace. „Před modernitou byli bohové, v něž lidé věřili, na většině míst věcí osudu, stejně jako tak mnoho jiných věcí předurčených nahodilostí. Nyní si je jednotlivec nucen vybírat mezi různými bohy, kteří jsou dostupní na trhu světových názorů.“ (BERGER, Peter. L. Dobrodružství náhodného sociologa, Brno, 2012, s. 138.) Nucení k „herezi“, totiž volbě, se současný křesťan nemůže vyhnout: Co to znamená, přiznat se k Ježíši v kontextu mezináboženských nabídek, které mohou mnohé znejisťovat, co se týče nároku křesťanství na univerzální platnost. Bergerova pozice je potom středová – mezi tím, co nazývá poněkud zprofanovaným pojmem relativismus, a právě fundamentalismem. Modernita relativizuje všechny světové názory a náboženské systémy co se týče jejich pravdivostního nároku, pročež je obtížné dospět k náboženské jistotě. Pravda se zdá nedosažitelná, snad pro někoho i nežádoucí. „Zdánlivě protikladný fundamentalismus, vzdorné znovupotvrzování tohoto či onoho souboru pravd, chce ještě jednou učinit jistotu dosažitelnou. (…) Tvrdím, že obě reakce by měly být odmítnuty, protože obě vyžadují odmítnutí rozumu. A obě podrývají soudržnost společnosti – relativismus, protože rozkládá morální konsensus, bez něhož není možný sociální řád, fundamentalismus, protože balkanizuje společnost nebo vnucuje jednotu násilím.“ (BERGER, Dobrodružství náhodného sociologa, s. 251.)
Z toho pro mě vyplývá myšlenka, že v dnešní době je třeba se právě pohybovat na úzkém vrcholu balancování mezi „relativismem“ a fundamentalismem. Pluralitě není možné se vyhnout – jak světonázorů, tak náboženství, konfesí a jejich nároků na pravdu. Ostatně máme zde i různé ortodoxie (staroprotestantskou, luterskou i reformovanou), máme i různé fundamentalismy. Není možné nevolit. A ano, některé volby se mohou ukázat jako „svévolné“, ale také jako výraz duchovního hledání, které se – jak ukazuje hlavní biblický příběh o exodu – z falešných jistot vydává právě ven. Sice do nezajištěnosti, ale právě že do pravé svobody.
O tom si budeme povídat v příštích článcích: V čem je fundamentalistický, resp. jednostranně konzervativní postoj „heretický“, nebo přesněji: v čem neodpovídá povaze paradoxního zjevení Boha v člověku Ježíši Kristu.