Člověk podle Písma nemá veřejně odhalovat hanbu svých bližních, nabádal jsem se po přečtení Vyjádření synodní rady ČCE k vývoji ve společnosti. Jenomže to prohlášení neleží skryto ve třinácté komnatě Jungmannovy 9, nýbrž visí na oficiálním webu a nejspíš se bude tisknout i veřejně. Tím si o komentář přece jen říká. Bude-li místy idiosynkratický, nechť si to laskavý čtenář ani autoři nevztahují na osoby, těch si lidsky i profesně vážím, ale právě na ten zveřejněný text.
Ten text je hanebný už tím, jak je odbytý. Autoři a autorky nejprve „se znepokojením sledují“ situaci, aby vzápětí konstatovali, „zdá se, že se česká politika dotkla dna“. Co se zdá, je, jak známo, sen. Konstatování neurčité natolik, že kritizujícím se posléze dá vždycky oponovat „my to při svém zdání vnímali jinak“. V rámci tohoto zdání ovšem text pokračuje dramatickou figurou „dno je odkryto“. Čím, kým? Odkryly ho poslední volby, vládní aféry, nahnědlí prezidentští pohůnci? Nebo snad kal a bahno zvedá ze dna očistný proud, s nímž přichází Karel Janeček a jeho kouzelník Žito? Těžko říct. V následujícím odstavci se totiž autoři opět schovají za floskule „nechceme kádrovat a určovat“ a – „obecně lze říci, že“. Především se však metafora opět promění – příliš rychle na to, abychom si vůbec otázky mohli položit či na ně hledali odpověď. Z odkrytého dna se totiž v další větě stává agora, politická scéna, kam se „vrátila skupina lidí, jejichž předchůdci zničili kulturu a školství…“
Ti lidé se ovšem vrátili nikoli jako seriáloví zombie, ale proto, že byli zvoleni v demokratických volbách (mj. proto, že znechucení voliči jiných stran k volbám nešli). Skladba textu prozrazuje, že o samotných těch lidech, co „se vrátili“, vlastně nedokážeme nic říct. Zato toho hodně umíme vyjmenovat o jejich předchůdcích. Jenže „jejich předchůdci“ jsou i předchůdci ODS (nejen Vlastík Tlustý, ale spousta dalších jejích technokratů by na ně bývala navázala, jen přijít převrat o dva roky později – to je záležitost mé generace), TOP 09 (leckteří lidovci nebyli předchůdci o moc lepší), ČSSD a v neposlední řadě nejednoho ze současných prezidentských kandidátů. Někteří z těch předchůdců se na devastaci české společnosti podíleli z přesvědčení, jiní „jen“ z přizpůsobivosti a kariérismu či prostě cynicky pragmatického vyhodnocení situace. Mentalita devastující společnost, která pří svém tahu po vlivu sází na konexe, nikoli vlastní schopnosti, ochotně ztrácí vlastní tvář výměnou za kariérní postup, hodí přes palubu přátele a solidaritu pro momentální výhody, manipuluje s minulostí, provozuje kulturní barbarství a především rezignuje na jakýkoli dlouhodobý zápas o hodnoty související s odpovědnou lidskostí, ta k nám zdaleka „neproplula“ jen skrze politickou praxi KSČM. Tu do demokratických poměrů pronesly v neposlední řadě i církve. Tím nerelativizuji odpovědnost a činy někdejší KSČ, jen upozorňuji, že vztah „předchůdci–současníci“ je přeci jen drobet komplikovanější.
Komentovat jeden výsledek krajských voleb a prohlašovat, že „dno je odkryto“, svědčí o politické ledabylosti. Nebyly to právě tzv. liberální či konzervativní strany, kdo jako první svým předvolebním marketingem pasoval krajské volby na laciné referendum o oblíbenosti vlády? Momentální výsledek je jen potvrzením tohoto trendu. A nevytvářela začasté ODS spolu s ČSSD na úrovní krajů koalice, plnící zájmová zadání místního popřevratového establishmentu, čímž tyto strany znefunkčnily kontrolní opoziční mechanismy? A především, nesáhla si demokracie na dno za opoziční smlouvy, reprezentované dvojicí Zeman–Klaus? A nesáhla si demokracie na dno, když teď technologové moci narychlo uplácali parlamentní většinu (včetně trestně stíhaného poslance, mezitím sněmovnou ke stíhání opět vydaného), aby v noci ze 7. na 8. listopad odhlasovali balík zákonů včetně tzv. církevních restitucí?
Autoři vyjádření se „nemohou smířit“ s účastí KSČM v krajských radách a „těžko se smiřují“ s tím, že komunisty přizvala k moci ČSSD. Jenomže, z hlediska politické kultury možná teprve teď může i na krajské úrovni začít fungovat jasné rozdělení rolí mezi vládnoucí koalici a opozici. Církev k tomu může přispět např. tím, že dodá kvalitní podklady ke kritice případných komunistických demagogií. Což chce trpělivější a pracovitější „sicflajš“ než jedno narychlo spíchnuté prohlášení. Např. v Ústeckém kraji nevadí tolik komunistický hejtman Bubeníček, spíš bude třeba dále sledovat působení J. Vaňhové z ČSSD, jejíž chráněnci (v době koalování s ODS) devastovali školství a kulturu např. na litoměřickém gymnáziu, a kterou komunisti (k radosti demokratického občanstva) původně deklarovali odstavit coby ztělesnění korupční politiky.
A především, pokud jde o míru popřevratové devastace – copak se kulturní politika nedotkla zatím nejhlubšího dna za Jiřího Bessera či jeho následovnice? Copak vydavatelské aktivity nedevastuje Kalouskem zvýšená DPH? Jestliže se např. kvalitní poezie vydává v menších nákladech než byl předpřevratový samizdat, nedosáhli jsme dna?
Copak hospodářskou politiku neposílají ke dnu nekompetentní škrty nebo naopak zvyšování spotřebních daní a DPH? Copak sociální politiku, solidární vazby a vůbec legitimitu společenské spoluúčasti nedevastuje tzv. reformní rétorika i praxe? Copak lidskou důstojnost nezaměstnaných nesrážejí nucené tzv. veřejné práce, jak teď prokázal i Ústavní soud?
Nejhanebněji, totiž nejvíce pokrytecky, se prohlášení chová, když mluví o zrazené důvěře evangelických voličů k ČSSD. Copak poslední předvolební prohlášení synodní rady neopakovalo floskule o nebezpečí zadlužení a nutnosti (antisociálních) reforem? Jestliže přesto jacísi důvěřiví naivkové v církvi volí ČSSD, musíme ji tedy klepnout přes prsty, že se paktuje s komunisty. Klepala však synodní rada přes prsty Klause, když se podvakrát s pomocí komunistů nechal zvolit prezidentem, aby za odměnu zval syna estébáckého sadisty Grebeníčka na kávičku do Lán? Klepe přes prsty poslance ODS, když – začasté právě ruku v ruce s KSČM – hlasují pro zákony či vyhlášky, které odrážejí populistické, xenofobní či nacionalistické společenské nálady? Ohrazuje se proti demagogickým prohlášením současného prezidenta, jimiž dehonestuje úsilí budovat sebevědomou občanskou společnost jak „NGOismus“?
Z textu není cítit ani solidarita s politiky, kteří v každodenní praxi zápasí o slušnou správu věcí veřejných, natožpak skutečná solidarita s těmi, na něž dopadá krutost exekucí, tíha nezaměstnanosti, sociálního vyloučení a především každodenního zápasu jak vyjít, když pár uškrdlených stovek přestalo stačit tváří v tvář stále větší drahotě. „Děkujeme,“ říkají sice na závěr autoři, ovšem děkují jako ti, kdo „sledujeme“. Sledovala ovšem i Lotova žena: zanikající Sodomu. Stejně tak sledoval Jonáš Ninive. Sledují spasení Boží svědci, kteří přestali rozumět svému spasení i svému poslání uprostřed ostatních.
29. 11. 2012