O farizejích, celnících a lidech

Chvála farizejství

Když slyšíme, kde se provalil úplatkový skandál, která parta ohnula zákon, aby vyhovoval určité finanční skupině, mohou se nám na jazyk buď drát nadávky, nebo modlitba farizea ze známého podobenství (Lk 18,11): „Bože, děkuji ti, že nejsem jako oni.“ Nehledám konexe, netuneluju Blanku, nejsem nezřízená pijavice přisátá na státních zakázkách ani evropských dotacích.

Farizejství, to v dobách jako je ta naše není vůbec málo. Poctivost a solidnost v práci a obživě, míra, díky níž si člověk odmítá nahrabat za každou cenu, a taky třeba vkus, díky němuž nekazím veřejné prostředí kýčovitým předváděním svého bohatství, to jsou nejen ctnosti farizeů novozákonní doby, tedy zbožných drobných živnostníků, zakládajících si na své poctivosti k bližním a čistotě před Bohem, to jsou i ctnosti, které formulovali protestantští otcové dnes všelijak zošklivovaného kapitalismu.

Důvěryhodnost, nezneužívání funkcí a postů, nýbrž dodržování pravidel psaných i nepsaných, to vše má nezadbatelný význam pro celou společnost i její bohatství. To vše vytváří hřiště, na kterém se teprve může dobře uplatnit ona neviditelná ruka trhu, která tak trochu jako prozřetelnost odměňuje šikovné, poctivé a iniciativní, „trestá“ méně šikovné, nepoctivce a lenochy, popř. obrací k dobrému, co zapříčinili lidé, sledující své sobecké, krátkodobé zájmy, tak jako když bratři odstraňovali Josefa (srvn. Gn 50,20). Když v 18. stol. psal protestant Adam Smith o bohatství národů a neviditelné ruce trhu, pohyboval se na takovémto dobře farizejském hřišti. A tak si na něj nestěžovali, ani když se z něj stal vrchní celník nad Skotskem.

Ruku v ruce s celníky

V Lukášově evangelijním příběhu jdou s farizeji ruku v ruce celníci. Hned na začátku jeho příběhu (Lk 3,12) k Janu Křtiteli přicházejí s otázkou „Co máme dělat?“ Lukáš nevidí celníky jako kolaboranty s římskými okupanty, ale především jako výběrčí daní: „Nevybírejte víc, než co je ustanoveno,“ odpovídá jeho Křtitel. Přičemž tím „ustanoveno“ prorok od Jordánu, resp. Lukáš sotva myslí jen, že mají vybírat právě tolik, kolik ustanovili Římané. Dobře ví, že o tom něco stanoví i Tóra, kde se říká: „Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.“ (Lv 19,11)

A postavy celníků se pak vinou evangelijním příběhem jak červená nit. Jakoby je Ježíšovo vystoupení něčím přitahovalo. Možná ještě víc přitahují Lukáše, který na tomto provokativním materiálu ozřejmuje, proč Ježíš přišel, co je to ta jeho spása, a co to dělá s celníky i s těmi čistými, tedy farizeji. Neboť s málokterou realitou lze podle zakořeněných lidských zkušeností pohnout tak ztěžka, jako s mentalitou a praktikami těch, kdo se zařídili podle pravidla, že prachy vládnou světem.

Tuhle penězovládu přitom nezorganizoval nikdo jiný než císař Augustus. Vyhlásil, že z celé říše se budou vybírat daně, a nařídil kvůli tomu sčítání lidu, co kvůli němu musel Josef s Marií a nenarozeným Ježíšem do Betléma… Císaře Augusta za to velebili jako spasitele. Začaly se vybírat daně, okupační vojska přestala rabovat, říše bohatla (hlavně v Římě, ale vodovody a silnice stavěli i v provinciích). A taky na tom slušně zbohatli všelijací vrchní celníci jako Zacheus z Jericha (Lk 19,1nn). Vědel, kolik má každý rok odvádět do Říma, a co vybral nad to, odklonil do vlastní kapsy. Jak známo, když se předělává hospodářství a pravidla výběru daní, lze se na tom při troše šikovnosti náramně obohatit.

Rodiče mu dali krásné zbožné jméno, Zacheus (tj. Čistý, Nevinný). Maminka mu jako zbožnou moudrost opakovala „Kdo drtí chudé, aby se obohatil, a dává bohatým, skončí v chudobě.“ (Př 22,16) Ale v Jerichu se nad tím jménem leda ušklíbnou: Co je na Zacheovi čistého? Leda, když říká, že nezná špinavé peníze… A přece má právě v jeho životě dojít naplnění ono zaslíbení Tóry, zmíněné Křtitelem „Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.“ S tímto naplněním přichází Ježíš.

Ježíš podle Lukáše

celníkům ani nepodlézá, ani hned nepoukazuje na jejich zvrhlost. Vnímá je jako lidi nemocné. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní,“ řekne, když ho poprve zkritizují, že si sedl s celníky k jednomu stolu. (Lk 5,31) Neboť vsadit svůj život na to, že peníze vládnou světem, že každého lze koupit, jen je potřeba vědět, za kolik, bez skrupulí odírat slabší, jen když mně to nese, to je choroba. Znelidštění. Zploštění života jen na prachy, vliv a konexe. V Zacheově případě je příznakem té nemoci jeho malý vzrůst. Zůstal zakrslým, jako by nedorostl skutečně lidské výše. (Ef 3,18n) Na tom manku skutečného lidství se nejspíš podepisuje i to, že uprostřed svého bohatství nemá šanci prožít radost ze setkání. Jen za ním někdo přijde, už ho podezřívá, že mu jde jen o jeho prachy nebo známosti.

Předivná moc spásy přichází jako učiněné překvapení. My si ho dnes dokážeme představit jako policejní komando, překvapivší bohorovného korupčníka. Ale v Zacheově případě to nebylo překvapení o nic menší. A navíc ho vytrhuje ze samoty, pseudovztahů a škatulek, v nichž byl Zacheus neodvolatelně zafixován. Když ho dostihl Ježíšův příběh, přihodilo se mu nečekané zjištění, ještě dnes ze mne může něco být.

Když se řekne „spasení“,

pomyslíme nejspíš na jakési zásvětné a ryze nepraktické skutečnosti. Mj. i proto, že je v tomto odéru představuje i církev. Ale jak jsme zmínili, Lukášovi jde v jeho příběhu o realitu života, byť by byla uvězněná v soukolích finančních machinací nebo zpotvořená špinavými penězi.

Proto už na začátku zneklidněné celnické „Co máme dělat?“ nemíří pryč z prostoru každodenního povolání, a Křtitelova odpověď „Nevybírejte víc, vždyť tím podle Tóry ožebračujete své bližní…“ je do této reality zase vrací. A do této reality míří i Ježíšovo „Dnes“, s nímž se pozval k Zacheovi na večeři (19,5). Tak, jak to ohlašují z nebe na zem na vánoce („Dnes se vám narodil…“) a jak to na konci vlastního příběhu říká Ježíš jinému, co právě prohrává svůj život: „Amen, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

Meze farizejství

je v tom, že pro takovouto proměnu reality, ono překvapení uprostřed dneška, nemá kapacitu. Naráží na hranice své zkušenosti, své (ne)představivosti i zbožnosti. „Všichni kdo to viděli, reptali, k hříšnému muži vešel!‘“ (19,7) Vždyť přece Blahoslavený ten muž… jenž na stolici posměvačů nesedá a na cestách hříšných nestojí (Ž 1). A Ježíš jde k muži, který si nahrabal na cestách hříšných.

V Lukášových celnických historkách se farizeové a jejich souputníci pravidelně ozývají v roli komentátorů dění kolem Ježíše. Stojí opodál, reagují sami neangažováni, v diváckém/čtenářském odstupu samospravedlivých. Dostává se tu ke slovu odvrácená strana farizejství: potřebuje celníky, aby mělo na kom ukazovat vlastní spravedlnost a čistotu. Svým způsobem podobně funguje interakce mezi médii a jejich konzumenty. Properou špínu těch druhých, a utvrdí nás, že my jsme v pořádku. Když jim to zkonzumujeme, necháme si s tím ještě namluvit, že až se pochytají všichni korupčníci, nastane „boží království“. Takhle se skáče na vějičku boje proti korupci. Z odpovědnosti, která má prolínat každodenním fungováním příslušných institucí (Co máme dělat? – nastavit pořádná pravidla hry a dodržovat je!), se stane Boj. Jediný úkol dneška. Náhražkový politický program, který nám, obyčejným farezejům zastírá, že dotyční bojovníci nemají jinak co nabídnout, a především, že problém není nikdy jen u „nich“, ale též u „nás“.