O dvou Lazarech

Číslo

Za časů církevních otců bývalo zvykem, že se o Květné neděli, na počátku velikonočního týdne, četlo o Lazarovi. Ne o žebrákovi toho jména, o němž vypráví Lukáš, ale o bratru Marty a Marie, o němž mluví Jan. Je to ten mrtvý Lazar, který byl povolán z hrobu – ne ten chudý Lazar, který ležel na prahu domu boháčova.

Podle běžného chápání nemají ti dva nic společného. Jenom se náhodou stejně jmenují. Jejich jméno Elíezer (řecky Lazar) říká: „Bůh mi pomáhej“. A dál si zase oba evangelisté, Lukáš i Jan, jdou vlastní cestou: Lukáš vypráví o chudákovi, kterého si Bůh zamiloval, a Jan o mrtvém, který zase uzřel denní světlo. Tady už žádná souvislost není.

Jenže ono se tomu dá rozumět i jinak. Lidé, kteří si citlivě všímají jmen, takovou shodu neodbudou jako čirou „náhodu“. Řekněme raději: podle jejich názoru ani tolik nezáleží na tom, je-li to shoda náhodná. Taková náhoda se nám prostě občas přihodí – a to se hodí. Protože jakmile jednou zaslechneme tu podobnost, a uvědomíme si, že se tu něco „rýmuje“, už ji nepustíme ze zřetele. Lépe řečeno, ona nepustí nás. Tady je mrtvý, který znovu uzří denní světlo – a tam ponížený, který se zvedá z prachu. Jakmile přijde řeč na jednoho, pomyslíme automaticky i na druhého. Mluvíme-li o chudákovi, který byl u velikého domu, ale přece k němu nepatřil a ležel u vchodu jako vyvrženec, myslíme současně na mrtvého ležícího v temném hrobě. Vždyť jsou to právě mrtví, kdo se odstraňují z cesty; a přebyteční darmožrouti (tak o nich mluví stará křtěnecká bible, ne jako o žebrácích) jsou něco jako mrtvoly. Je to mimochodem něco neslýchaného, že chudák, na rozdíl od boháče, zbytečný a zbídačelý, má v příběhu vlastní jméno – stejně jako Abraham, v jehož lůnu, v jehož nitru je chudákův pravý domov! Vlastně je to stejně neslýchaná věc jako vzkříšení mrtvého, kterého Ježíše povolává ven – u Jana (11,43) totiž opravdu stojí: pojď sem, ven.

Je pochopitelné, že Janův příběh o mrtvém Lazarovi, který byl vzkříšen, se ocitl v těsném sousedství velikonoc, totiž že býval čten v neděli, jež svátkům předcházela. Konec konců, začal s tím už sám Jan. Po obšírném vyprávění o Lazarovi se rovnou zmiňuje o svátku pascha (12,1), vypráví o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma a v následující kapitole o umývání nohou. Církevní otcové správně tušili, o co jde, když příběh o Lazarově vzkříšení předčítali o Květné neděli, a potom v četbě pokračovali až ke svátku pascha. Mimochodem, díky tomu přišla řada (v pondělí před svátky) i na jeden pozoruhodný oddíl, kde se obšírně hovoří právě o chudých (Jan 12,1–8). Jsou to ptóchoi – a týmž řeckým slovem označil Lukáš „chudého“ Lazara. V oné krátké janovské perikopě, která se odehrává „šest dní před pesachem“ v Betánii, tedy „tam, kde byl Lazar, který zemřel“, se slovo ptóchoi objevuje hned třikrát. A co vlastně znamená ono místní jméno – Betánie? „Dům fíků“ (srv. Mt 21,17nn), anebo „dům chudého“? Ale to stačí. Nyní chci zdůraznit jen jedno: pokud jméno Lazarovo zaznívá tak mocně právě před pesachem, a pokud je tak hlasitě vyvoláváno, musí každý písmák dobře nastražit uši. Slyším-li onen mesiášský hlas na cestě k velikonocům, uvědomuji si, že pesach, k němuž se ubírám, má něco společného se smrtí, jež je bezmocná, ale také se smrtí, jež bezmocné sužuje. Vždyť člověk, který „leží venku“, je jako mrtvý: nepočítá se s ním, je zbytečný, žije ve špíně a bídě jako vyvrženec. Díky pesachu však Bezejmenní dostávají jméno, zavržení dostávají domovské právo, chudí přicházejí domů, do lůna Abrahamova: i na to musím o velikonocích myslet. A stejně tak se učím rozumět, že vzkříšení je odpovědí na zvolání deuro exó – „pojď sem, ven!“. Exó – to už je přece poloviční exodus! O velikonocích vnímám světlo života jako takové, a také místečko na slunci pro každého, kdo má své jméno.

Jen tehdy mohu slavit plně velikonoce, jestliže vedle evangelijního příběhu čtu z knihy Genesis, a také z knihy Exodus. Jen tehdy mohu zplna hrdla zpívat o velikonocích, zpívám-li jedním dechem o tom, že je přemožena smrt – a také odstraněno otroctví; o vzkříšení – a také o osvobození; o světle života – a také o přijetí za syny.

Nestačí však hovořit jen o „odchodu z Egypta“ – ba ani tehdy, kdybych chtěl ono osvobození vnímat jako stále přítomné, stále potřebné, více než jindy aktuální. I kdybych chtěl svátek pesach přetlumočit takovými obraty jako „rehabilitace lidské důstojnosti uprostřed svíravé technokratické tyranie“ nebo „výzva k neposlušnosti vůči represivní totalitní kultuře“, – stále bych nebyl oné věci práv. Ono totiž nejde jen o povolání; jde o povolání, které je současně stvořením. Jde o svobodu, která má styl šabatu. A naopak: kdybych jásal nad tím, že smrt byla přemožena, nad novým stvořením, nad světlem života v mesiášský den a nad Adamem uprostřed rozkvetlé velikonoční zahrady, a zapomněl bych přitom, že chudí již nejsou bezejmenní, a vyvrženci přicházejí domů, – slavil bych velikonoce jen napůl. A to by nebyly žádné velikonoce.

Knihu Genesis musím číst v knize Exodus, a knihu Exodus v knize Genesis. Povolání musím chápat jako stvoření, a stvoření jako povolání. Musím slyšet, jak jeden Lazar jásá, když druhý Lazar vystupuje z hrobu. Onen hrob musím vnímat jako dům otroctví, a dům služby (Ex 20,2) jako hrob. Slyším-li mesiášský hlas před tváří smrti, slyším, jak volá exó – nikoli ožij, ale ven! Vstát z mrtvých neznamená znovu ožít. Vstát z mrtvých znamená poslechnout volání k exodu.

Zmrtvýchvstání je poslušnost. Naše nesnáz ovšem spočívá v tom, že musíme začít na druhé straně. Teprve potom bude poslušnost znamenat zmrtvýchvstání! Ne náhodou již odedávna zaznívá o Květné neděli společně s jedenáctou kapitolou Janova evangelia i druhá kapitola listu Filipským – hymnus o „synovi domu“, který „byl poslušný“ až do smrti otroka. Podle tohoto prastarého zvyku bylo čtení o mrtvém, jenž byl povolán k životu, nevyhnutelně spojeno se čtením o živém – o tom, kdo byl živý v nejvlastnějším slova smyslu, – jenž byl povolán na smrt… Ten hymnus – snad nejstarší z těch, jež zpívali první křesťané – je písní tak ohromnou i hroznou, až z ní člověka obcházejí mrákoty: kdopak ji může zpívat bez rozpaků? Ten, kdo patří k řádu Lazarovu. Bůh mi pomáhej.

Lazar je povolán z hrobu: deuro exó, pojď sem, ven! Jinými slovy, vykroč k exodu. Je povolán z hrobu, jako když člověk přebývající v domě otroctví zaslechne vlastní jméno a povolání ke svobodě; jako když símě, které zahynulo v zemi, je povoláno ke žni; jako když světlo (jež přitom dostává jméno „den“), dostává příkaz, aby vystoupilo ven z temnoty. Říká se, že republika je „vyhlášena“ nebo „provolána“. To znamená, že od jisté chvíle vstupuje jistý státní útvar v platnost. Právě tak se v baladě o stvoření vyvolává světlo. Od té chvíle je světlo v platnosti. Ale také Izrael je „vy-volán“, a od té chvíle platí jeho vyvolení. „Vy-volán“ je i Lazar – Lukášův darmožrout na prahu velikého domu, stejně jako Janův muž z Betánie. Platí to o obou, protože jeden „znamená“ druhého; navzájem se vykládají jako podobenství. A oba společně „znamenají“ faraónovy otroky z knihy Exodus. Jsou jako světlo z kapitoly o stvoření a jako jarní símě o velikonocích, neboť i ono světlo a ono símě poslouchají, když jsou „vy-volány“.

Jenže – všichni ti „vy-volaní“ společně „znamenají“ Mesiáše velikonočního jitra, a on dává „vý-znam“ jim všem. Jsou podobenstvím sobě navzájem a jejich významy jsou paralelní, ale Mesiáš je všechny drží pohromadě, aby nezpustli a neztratili jméno; jsou jako synonyma, která se nesmějí stát anonymními. Díky Adamovi z velikonoční zahrady všechno dosahuje svého významu. Jak podivuhodný obrat – „všichni dosahují svého“! Nejedná se ovšem o uskutečnění vlastních záměrů, ale o dosažení významu, který byl nám všem určen, k němuž jsme byli povoláni tím hlasem, který volá deuro exó!

Ten, kdo takto rozumí povolání a stvoření i jejich setkávání, se již nebude divit, proč čtu souběžně první kapitolu knihy Genesis a dvacátou kapitolu knihy Exodus. To není nějaký rozmar, umělá hříčka nebo hra s pojmy, ale docela samozřejmý pokus, porozumět tomu, jak se „Písmo uvnitř rýmuje“. Právě tak jako jedno lazarovské podobenství odkazuje na druhé, i když každé pochází z jiného zdroje, můžeme i v liturgii velikonočního období rozeznávat jeden dekalog (Gn 1) s pomocí druhého (Ex 20) a naopak, přičemž oběma současně lépe porozumíme.

Z nizozemského originálu Bezig met Genesis van hoofde aan, Baarn (Ten Have) 1983, str. 70–73, přeložil Jan A. Dus.