s Jakubem S. Trojanem, děkanem Evangelické teologické fakulty UK
PK: Má církev právo na majetek?
JST: V církvi po roce 1948 zvítězilo přesvědčení, že končí konstantinská éra, charakterizovaná nejenom politickým nebo společenským privilegiem, ale také tím, že církev směla vlastnit majetek, půdu, budovy. Nebyla omezena pouze na zvěstování evangelia, nýbrž zároveň ještě disponovala určitými vnějšími prostředky. Po roce 1948 jsme byli vnějších prostředků zbaveni a to se interpretovalo jako zvláštní možnost, ba dějinná výsada. Z celého křesťanského bratrstva jsme my na Východě a ve střední Evropě vlastně poprvé šli cestou pokonstantinskou. Kladu si nad tím otázku, zda platí v extremizované podobě to, co zastává třeba Erich Fromm, že dimenze mít, vlastnit a dimenze být jsou dvě naprosto rozdílné roviny. Tedy – aby byl člověk člověkem, nepotřebuje nic mít. Podle Fromma jsou to dvě rozdílné věci. Ptám se, je-li to ve společnosti tak, že křesťanská existence je omezena pouze na vyznání a jsou jí upřeny jakékoliv jiné prostředky, například komunikační, vlastnické apod. A je-li to upřeno i převážné většině občanů, nejsou pak lidé snadněji manipulovatelní totalitní mocí? Jsou pak bez opor, nemají se kam schovat a jsou totálně závislí. Nejde zde spíše o podcenění fenoménu hříchu, když se navzdory této skutečnosti doufá, že evangelium se prosadí samo bez jistých nástrojů?
PK: J. M. Lochman při výkladu Desatera – myslím u přikázání „nepokradeš“ – říká, že nemá-li člověk oproti zvířatům jako oporu instinkty, tak mu nic jiného nezbývá: něco vlastnit, mít určité nástroje.
JST: Vlastnictví je skutečně ochrana. Odcizení už nemůže být totální, má-li se člověk kam schovat, má-li svůj příbytek nějaké instituce. Člověk potřebuje jakési předpolí, kde není tak zasažitelný manipulativní mocí státu, to znamená, že ona dimenze „mít“ nestojí stroze proti dimenzi „být“. Aby člověk „byl“, tak musí ještě něco „mít“.
PK: Církev tedy nepotřebuje opory mocensko-politické, ale majetek, komunikační nástroje atd. potřebuje?
JST: Ano, církev určité nástroje potřebuje a problém zůstává právě v oblasti bezprostřední účasti na moci výkonné. Církev si musí být vědoma, že její členové, tak jako členové občanské společnosti, přispívají ke genezi moci. Církev musí být vůči moci v kritickém vztahu. Ke svému zvěstování nepotřebuje ovšem policii, moc výkonnou, ale neměla by být bezstarostná vůči tornu, jak se s mocí ve společnosti zachází. Musí ji kriticky sledovat, protože jinak se může zaplést do postihování občanů. Církev musí dbát na občanská práva, včetně práv vlastnických, aby nedošlo k totálnímu soustředění moci do jedněch rukou. Čím víc je moc rozptýlena, tím méně je nebezpečné. Na to musí církev dbát, a pak si může také doušek té moci přivlastnit. Ona má vlastně moc už tím, že s jistým nárokem oslovuje společnost. Vnáší do ní určité mravní apely, duchovní důrazy, takže v tomto smyslu také mocensky působí. Církev má dbát na to, aby státní moc nedominovala, nýbrž byla pod kontrolou a plnila svou pozitivní funkci.
PK: Neukazuje presbyterně synodní zřízení církve právě tímto směrem?
JST: Jisté, církev by měla demonstrovat rozptýlení moci na svém vlastním způsobu správy. Měly by tu být vidět demokratické momenty, které moc regulují a které brání, aby se moc soustředila trvaleji do jedněch rukou. Konkrétně to znamená co největší počet volených orgánů na úkor virilních (z moci svého úřadu). Tak lze překonávat byrokratismus v církvi.
PK: Pokus o rozptýlení moci má svou historii. Jak se na něm podíleli křesťané?
JST: Vynález, že nikdo nemá právo s poslední mocí rozhodovat třeba o věci pravdy, pravdivého poznání, vnesl do evropských dějin Hus svou pří s koncilem. Ti nejlepší představitelé církve se do té doby domnívali, že disponují posledním verdiktem, co je správné a nesprávné. Hus přichází s nárokem, že koncil nerozhoduje o pravdě, ale my všichni se musíme sklonit před jejím majestátem a otevřít se jí. Programová neuzavřenost církev odideologizovává. Činí ji vláčnou, otevřenou vůči nárokům poslední pravdy. Církvi je tak zabráněno, aby si vytvořila jakýkoliv monopol, a to je podstatná součást demokratismu. Dějiny jsou v podstatě otevřenou záležitostí a žádný z aktérů se nemůže nad ně postavit jako jejich rozhodčí a s poslední platností prohlásit: my jsme ztělesněním pravdy. Kde k tomu dochází, dochází k ideologizaci dějin, a té je třeba čelit z pozice evangelia.
PK: Otevřenost vůči pravdě znamená zároveň i otevřenost vůči lidem. Kde se projevuje?
JST: V různých oblastech – v péči o nemocné, vězněné, v politické diakonii atd. Všechny tyto oblasti se stávají pro církev místem její odpovědnosti, k níž vlastně za předcházející éry ztratila přístup – vnějším tlakem, vnitřním přizpůsobením, a také vlastním proviněním.
PK: Říkáš, že to bylo také provinění církve. Mnozí evangelíci jsou však již alergičtí na slovo vina. Ve vyznání vin vidí jakési zbytečné šťárání v minulosti, zatímco je třeba věnovat se velkým úkolům dneška.
JST: Je potřebí zcela jasně říci: ve vztahu ke společnosti jsme se provinili v tom a tom, ve vztahu k oblasti politické jsme selhali nebo neudělali to či ono, ve vztahu k národnostem jsme opomněli to a to. Musí to být přesné pojmenováno. V obecné rovině – jak se to děje doposavad – to nemá smysl.
Když se Ježíš setká se Zacheem, dojde zároveň k pokání i přijetí. Pokání má docela konkrétní charakter, v tomto případě se projeví ekonomicky. K tomu je třeba mít fantazii, která je vyvolána vnitřním tlakem a vůlí. Děje se tak v intenzívním rozhovoru, kriticky a náročně. To je přesně to, do čeho se současné církvi nechce.
PK: Jak dalece je přípustné, aby farář participoval na politickém životě? Může vstoupit do strany nebo dokonce pracovat ve vládě?
JST: Farář už tím, že káže, vykládá bibli, vychovává mládež, vede rozhovory s presbytery a členy sboru, už tím samozřejmě koná méně viditelnou politickou práci. Komenský chápal politiku jako uskutečňovatelku mravního a duchovního světa. Ve Všenápravě má několikrát velmi zajímavé diktum, velmi podobné tomu, co potom řeknou Rádl a Masaryk, že veřejný život, politický život, je skrovnější část života duchovního. Budeme-li tomu rozumět takto, nebude nám činit potíže pochopit, že farář vlastně veřejně politicky působí, protože vytváří předpoklady pro technickou politiku, tj. politiku viditelnou, parlamentní, vládní, stranickou, která je až závěrem toho, co roste zdola z oněch nesčetných rozhovorů, setkání, vizí, impulsu, motivů kulturních a duchovních, bez nichž by viditelná politika byla vlastně čímsi nepochopitelným. Diskutuje-li se v parlamentu např. o národnostních otázkách nebo o problému mateřství, potratů atd., pak jde o velmi závažnou problematiku, o hluboké lidské otázky – a ty jsou někde reflektovány, ty někde zrají. To se přece neděje až v parlamentu, to se děje v nesčetných setkáních, rozhovorech, v reflexi časopisecké, knižní. Toto všechno vytváří jakýsi obal kolem technické politiky. Bez něho by politika byla uťata od kořene problémů, s nimiž pracuje. V tomto smyslu je farář samozřejmé politickým činitelem. Otázka stojí ovšem naprosto vyhraněně-jestli má farář kromě této „neviditelné“ politiky dělat ještě politiku technickou. Zde bych byl obezřetnější. Váhám. Je to skutečně problém. Technická politika s sebou nese určitou rutinu, metody, stereotypy. Jakmile se člověk nechá vtáhnout do viditelné politiky, tak už nemusí mít dost soustředění a sil, aby se věnoval onomu jemnějšímu tkanivu společenského života. Je nebezpečí, že sklouzne na povrch, na viditelné efekty a ztratí smysl pro přípravu hlubších předpokladů viditelné politiky. Ukázal bych to na historickém příkladu. To, co předcházelo francouzské revoluci, myslitelská práce Lockova, Humova, ale i dalších jako byli Montesqieu, Rousseau, je svým způsobem daleko důležitejší než faktické provedení, které nakonec přineslo násilí a všelijaké deformace. Francouzská revoluce by se bez této přípravy buď vůbec neuskutečnila, nebo by nabyla ještě scestnějších poloh. A když se farář vrhne do denní politiky, riskuje ztrátu kontaktu s hlubším duchovním zázemím. V tomto ohledu je to na pováženou.
Když ovšem někdo v sobě objeví pro politiku vlohy a na politickou práci se těší, nebudeme nad tím hořekovat. Nebudeme říkat-to se nesmí! Kdyby ovšem většina farářů šla touto cestou, vyvstává nebezpečí, že se ze společnosti vytratí určitý osobitý a závažný přínos. Farář by se tedy měl věnovat politické práci spíše výjimečně, spíše „dočasně“, v tom nejhlubším slova smyslu.
PK: A účast ve vládě?
JST: Zde jde o problém ještě větší, totiž o účast na exekutivní moci. Ta muže někdy sklouznout – pod tlakem vnějších situací – k hrubému násilí. Farář se může těžko stát ministrem vnitra – je přece ministr (služebník) „NITRA“ – protože by musel řídit policajty s pendreky a pistolemi. Samozřejmě, že faráři a členové církve i tuto moc ministerstva vnitra spoluvytvářejí – v tomto smyslu vlastně z naší odpovědnosti není úniku – jenom je otázka, zda farář, který se studiem připravoval celoživotně na duchovní povolání, může takto zaměnit svůj životní úkol.
Nemáme principiální stanovisko, nemyslím, že by farář nesměl za žádnou cenu do vlády vstoupit, jen bych kladl na srdce všem, kteří v těchto rozhodováních jsou, aby si uvědomili pokušení, možnosti a ráz své i veřejné práce, a aby si byli vědomi, do čeho jdou.
PK: Za první republiky někteří teologové sympatizovali se Sociální demokracií, někteří byli i jejími členy. Po listopadové revoluci se mnozí angažovali v OF nebo jiných stranách Jaká nebezpečí nás čekají zde?
JST: Vstoupí-li farář do nějaké strany, musí si uvědomit, že tuto jednu stranu podporuje a je otázka, jak to skloubí se svým posláním. Má tu přece být pro všechny. Bylo by tragické, kdyby výrazným svědectvím ve prospěch jedné strany odradil druhé. To by přestal ve sboru konat funkci pastýře. Musí si pak najít pastýřsky moudrou pozici, která by toto dilema vyloučila. Bylo by skutečným ztroskotáním jeho farářského posláni, kdyby mu lidé ve sboru řekli, pane faráři, vy nejste farář nás všech, vy jste farář té a té strany. Mají-li v naši církvi vyrůst opravdové osobnosti, pak je zapotřebí. abychom měli i v těchto věcech jasno – jak faráři, tak ostatní členové sborů.
PK: Děkuji za rozhovor.
S Jakubem S. Trojanem hovořil P. Keřkovský