O čem svědčí množení zákonů

„Když byla obec nejvíce zkažena, bylo nejvíce zákonů“ (Cornelius Tacitus)


Přemíra zákonů


„Přemíra zákonů a psaných norem však není vždy nejlepším vysvědčením pro spravedlivou společnost,“ posteskl si Jaromír Procházka, a podobně si naříkali i řádní a odpovědní občané novověku a starověku. Nad novelizací právních nařízení si mohl povzdechnout i některý z novoasyrských učitelů práva v 7. století před Kristem. Mohl si povzdechnout, ale co jiného zbývalo než pokračovat v novelizacích, skládá­‑li se život společnosti ze sporných kazuálií, z případů, které jako by se někdy nedaly zařadit pod dosavadní zákon. Povzdechli si tak i jejich izraelští kolegové, jejichž práci máme dochovanou v některých textech 5. Mojžíšovy. Ti také novelizovali zákony svých předchůdců a zákony převzaté od asyrských sousedů. Jako od mistrů v oboru práva se od nich ovšem měli co učit. Deuteronomističtí odborníci na právo mnohé asyrské zákony a smlouvy přetransformovali, a nově formulovali i izraelskou „ústavu“ několika přesuny a novým zdůvodněním dne odpočinutí. Svou novelizaci zdůvodnili božím přáním a zalíbením prosperity (Dt 4). Zákony jsou směrovkami k dobrému životu před tváří Hospodinovou. S ústavním Desaterem musí souznívat všechna další kazuistická nařízení. Novelizovali, protože měřítko bylo jasně vytyčené a posvěcené božím zalíbením zdaru.


Dočasnost zákonů


Starostí o smysl užití zákona byl veden také Jan Kalvín, proto sepsal „Harmonii posledních čtyř knih Mojžíšových“, kde roztřídil všechny zákony zde obsažené do deseti položek. Naznačil jejich souvislost s jednotlivými slovy Desatera a vyložil, že kasuistika (řešení konkrétních případů) neprotiřečí Desateru – ústavě. Navíc zákony oklasifikoval pomocí středověkých kategorií, jak je našel u Tomáše Akvinského, a přisoudil každému zákonu určitou kvalitu. V zásadě jsou zákony trojího druhu: morální, kultický, soudní. Posledně dva jmenované mají omezenou platnost – tedy i biblické kazuistické zákony kultické a soudní mají omezenou platnost a platí jen po omezenou dobu. V novém dějinném kontextu je zapotřebí, aby byly tyto dočasné zákony znovu definovány. Proto dochází k novelizaci, množení – přemíře zákonů. To je úděl každé společnosti, a rozmnožování počtu zákonů nemusí být znakem jejího úpadku.

Starozákonní zákony kultické a soudní měly platnost omezenou na Izrael, s příchodem Kristovým dochází ke změně, proto izraelské kultické a soudní zákony nejsou pro křesťany závazné. Proto Ježíš říká, že přišel zákon naplnit, a dává nový kultický zákon, tj. tóru, učení o vínu a chlebu, a pak ještě některé další, morálního druhu.

Vliv zvykového práva
Kalvín se jako znalec římského práva přiklonil k biblickému chápání práva a zákonů. Přiklonil se k zvykovému biblickému právu, které vykvetlo dříve než římské a žilo vedle něj inkorporováno později v anglosaské Evropě. Anglosaské zvykové právo přijalo díky iniciativě Alfréda Velikého (9. stol.) část závažné juristické biblické tradice, včetně některých novozákonních textů, jako je Ježíšovo slovo o zrušení a naplňování zákona. Přijalo také zlaté pravidlo, které bylo formulováno negativně, jak je tomu i v židovské tradici.


Kalvín připomenul, že nařízení apoštola Pavla a dalších svědků mají omezenou platnost. Společenství věřících má být vázáno absolutně něčím jiným než lidskými kazuistickými pravidly. Společenství věřících má být vázáno smlouvou, boží smlouvou, znovuobnovenou a zpečetěnou v Kristu, a pak tím, co Ježíš označil za tóru, za učení. Toto přání vyslovil již jako Vzkříšený, když se loučil s učedníky (Mt 28,19–20).


Ježíš ovšem počítá i se soudním či civilním právem. Právo má svou dobrou funkci a je pomocí pro chod společnosti („Co je císařovo – císaři.“). Důležitější ovšem je, abychom zákony společnosti měřili zákonem lásky: Milovali boha i bližního jako sebe samého a souznívali jen s těmi zákony společnosti, které také tímto směrem ukazují. Zde má základ kritika nespravedlivých nařízení a zákonů. Zde jsem v oblasti morálního zákona, do kterého promlouvá právě Ježíšovo učení, tóra. A promlouvají k nám ještě druhá závažná slova, totiž boží zaslíbení, daná již Abrahamovi, jichž jsme my, křesťané pohanského původu, dědicové – alespoň podle Pavla.
Civilní zákon je tedy i pro biblický svět důležitý, a my žijeme v tomto světě a civilní zákony se nás týkají v mnoha oblastech. Uznáváme, že se bez nich společnost neobejde, protože se bez nich neobešla už od starověku. Uznáváme také, že civilní zákony mají dočasnou platnost, a ty nespravedlivé, jak jsme slyšeli, mají být rušeny nebo novelizovány. To je úkol pro věřící i nevěřící – i oni mají svědomí a mají zájem na dodržování spravedlnosti. Tak byly zrušeny norimberské zákony nebo zákon o církvích z roku 1949, nebo ústavní článek o vedoucí úloze komunistické strany v Československu atd.


Protestantské ctnosti a smluvně ústavní společenství


Pláč nad neustálou tvorbou a množením zákonů je z hlediska kazuistického práva zmatečný. Nejde o nedostatek nebo – v americkém případě – typický znak rozmělnění kalvinistické etiky. Je možné, že kalvinistická etika je dnes v troskách leckde. Ale množení zákonů toho není důkazem. Spíše naopak, je dokladem, že v euro­americké (a australské) společnosti ještě stále žije něco z onoho vědomí dočasnosti zákonů a z hledání spravedlnosti a že samo vydávání zákonů je vedeno touhou po nápravě a spravedlnosti.
Navíc u kalvinistické etiky nejde jen o tzv. protestantské ctnosti, jak tuto etiku nepříliš trefně charakterizoval znamenitý sociolog Max Weber. Všiml si totiž jen jednoho rysu kalvinistické etiky – hospodářské poctivosti velké části populace v určitém období amerických dějin. Pro protestantské obyvatelstvo od dvacátých let 17. století až do konce 18. století však též byla typická snaha o ustavení formy vlády ve společnosti (byť zpočátku na rozloze malých regionů), která by byla strukturována ústavně smluvním způsobem – před božím majestátem. Osadníci zjistili, že bez magistrátu (státu, instituce), zákonů a soudů to nejde. Zakládaná společenství však už neměla charakter středověce aristokratický, ale republikánky občanský. Monarchické ideály hierarchicky organizované společnosti a církve nahrazovaly ústavně zakotvené principy rovnosti. První osadníci se svými pastory vytvářeli od roku 1620 ústavně smluvní společenství. V průběhu sto padesáti let vytvořili bez mála sto takových ústav, jak nedávno zdokumentovali historici americké ústavnosti. Některé státy žádaly o pomoc Evropu. Věděly, na koho se obrátit, a tak pro Severní Karolínu sepsal ústavu John Locke. Pro americký protestantismus je spíše než protestantské ctnosti typická snaha o nalezení pomoci v právně smluvní struktuře státu. Snaha o zabezpečení přibližně podobných možností (takto chápané rovnosti) je typická pro protestanty, anglikány a quakery, katolíky země Maryland, jezuitské i jiné misionáře, studenty teologie, kteří samozřejmě studovali Kalvínovy Instituce (prezident Adams), studenty práv, kteří se vyučovali anglosaskému právu atd.


Novelizace jako obrana proti porušování práva


Postih za podvodné jednání a zdokonalování regulačních opatření nemusí tedy být důsledkem rozkladu protestantské morálky, nýbrž je dokladem vytváření obrany proti porušování práva, k němuž dochází v každé době. Hospodářská sféra je jen jednou oblastí občanské společnosti a protestantský vklad byl zejména v teoretickém zdůvodnění občanského principu, v promyšlené opozici proti monarchickým principům vlády. V uskutečňování principů republikanismu byli mnozí protestanté stejně nedokonalí a liknaví jako třeba marylandští katolíci. Všichni byli zavázáni vytvářet občanskou společnost a využívat právních nástrojů a smluvních nástrojů v hospodářské, obchodní i bankovní sféře. Pro občanskou společnost je typické, že občané chápou právo jako pomoc, aby se dovolali svých práv a důstojnosti v případě, že jim někdo křivdí.


Každá generace by si měla uvědomovat, že má být iniciativní ve využívání právního vědomí, a že tedy vůbec nějaké právní vědomí máme, i když nejsme studenty práv. Už starověký člověk měl určité právní vědomí – alespoň v asyrské, hebrejské, řecké a římské společnosti tomu tak v určitých obdobích bylo, a také všichni nemuseli studovat právo. V některých kulturách na tom byli podobně jako my. O určitých právech jsme obeznámeni z rodinné či příbuzenské ústní tradice; z mediálních kauz; ze zkušenosti s léčebnými ústavy víme, jaká práva má nemocný; víme, jaké povinnosti má řidič motorových vozidel; při každém pojišťování a placení daní se pohybujeme v právně ošetřeném prostoru; víme, jaká práva máme jako žáci, studenti či učitelé; víme, co nás čeká, jedeme­‑li bez placení hromadnou městskou dopravou; víme, že se nakonec odhalí podvodně krátká doba studia či podvodné získání titulu nebo pozice na jakékoli škole, nejen na plzeňské škole práv. Z právního vědomí vyrůstá rozpoznání či alespoň tušení, co je to devastující protiprávní jednání, které rozvrací občanskou společnost, a co životu společnosti skutečně prospívá.
Naše společnost se stále chová jako občanská, protože Ústavní soud dostal podnět, aby posoudil situaci, a na tomto základě odmítl vypsání předčasných voleb. Politici museli pocítit, že nad nimi je zákon, nadřazená autorita. Podle ústavy měli hned po vyslovení nedůvěry vládě usilovat o ustavení nové vlády, nikoli se dohadovat na vypsání nových voleb. Hrát dál s rozdanými kartami, nikoli rovnou znovu rozdat karty.


Krize a spravedlivá společnost


Ústava a ústavní svobody a práva jsou zde proto, aby vyučovaly a vedly k lidskosti, podporovaly tvorbu dobrých zákonů v zákonodárném sboru, napomáhaly vykonávat řádnou vládu a zajišťovat bezpečnost a mír ve společnosti. Ústavní právo radí, co je bezprostřední povinností politiků v případě krize, na co je zapotřebí dbát, aby se krize překonala, kudy vede cesta ze slepé uličky. A to se v tomto případě zřejmě podařilo. Naše společnost prožívá různé krize, některé byly vyvolány politickou nesnášenlivostí, hospodářskou a bankovnickou ziskuchtivostí; některé byly vyvolané podvodně legitimizovanými právníky, ale v zásadě všechny krize zatím občanská společnost ustála. Nelze tedy říci, že je naše společnost méně mravná, než ty předcházející, i když je nepopiratelné, že prochází krizemi. Zřejmě jen člověk s krátkou pamětí nebo neinformovaný může tvrdit opak. Právo a právní systém české občanské společnosti svědčí o tom, že je dobře nastavený, a že pořád je ve společnosti dostatek těch, kteří usilují o spravedlnost. Proto se ozývají a debatují o úloze práva s spravedlnosti. Proto demonstrují, je­‑li to třeba, protože i to je pokojný nástroj pro konání spravedlnosti.